Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    2020 – aneb co přinesly dvě dvojky a dvě nuly

    vydáno  •  Historie

    Tento článek je jakési shrnutí roku 2020 – mé zážitky s těmi, které ovlivnily každého občana České republiky.

    Písek (~ tok času), © vaiva

    Leden

    V lednu roku 2020 jsem si žila klasický život maloměstské osůbky. Navštěvovala pátou třídu základní školy, pravidelně docházela do ZUŠky a na kurzy pro zájemce o víceleté gymnázium a užívala si života bez roušek, se svými, i když ne vždy úžasnými spolužáky. Seznámila jsem se taky se dvěma lidmi, kteří studují literaturu a měli lidem, kteří píšou příběhy, pomoct udělat další kroky a zdokonalovat se tak v onom tvůrčím psaní. Vše bylo zdánlivě normální, i když mi trochu dělaly starosti titulky v televizi, kde se podezřele často vyskytovalo slovo „covid“, „koronavirus“ a další podoby (abyste rozuměli, na televizi se moc nekoukám, takže jsem neměla ponětí, o co jde). Ale opravdu jen trochu – protože na otázku „Co je to ten koronavirus?“ mi mamka odpovídala jednoslovně – „Nemoc“; měla jsem dojem, že kdyby to bylo něco vážného, blíže by mi to osvětlila.

    Koncem ledna jsem taky měla teplotu vyšší, než 36,9. Od té doby jsem klasické horečky neměla, neměla jsem ani kašel, ani rýmu. Taky je nebylo kde chytit, dá-li se to tak říct (chápeme se, prostě to nebyl covid).

    Taky jsem začala s výrobou jakýchsi držáků na tužky, se kterou jsem taky ten samý týden skončila. :-D

    Dobová fotka držáků na tužky

    Únor

    Únor utíkal jako pára nad hrncem, dokud se k mým uším nedonesla zcela zřetelná zpráva z tátova rádia, jenž je zabudované v autě, o prvních třech nakažených v České republice. Ta zpráva mi namalovala úzkou vrásku mezi obočím, okomentovala jsem to myslím slovy, že se to snad nebude šířit rychle. Dokonce si myslím, že se mi hlavou honilo něco o tom, že z tohohle covidu (už jsem věděla, co to je, docela dobře) nic nebude. Což jsem se šeredně zmýlila. Ten měsíc se konalo poslední setkání dvou studentů literatury a jejich do psaní zažraných svěřenců.

    Březen

    Co přišlo s březnem, si myslím pamatujeme všichni až moc dobře ˜– zavření škol, především zavření škol. Tahle zpráva mnou tak otřásla, že mám na 1. až 11. březen absolutní okno. Onen 11. březen nás naše drahá paní učitelka, kterou jsme měli prvním rokem, svolala ještě o velké přestávce. Její slova, která nadnesla jako první, si pamatuji dodnes: Právě přišla zpráva z ministerstva zdravotnictví... a pak zase jen úryvky – úkoly zadávané na Bakaláře, odevzdávání do mailu. Plánovaný konec uzavírky – za dva až tři týdny. Po tomhle oznámení jsem začala podivně poskakovat na židli, se všemi těmi pocity, které se slily v jeden prazvláštní – ten den před obědem je dokonale vystihl jeden můj tehdejší spolužák – mám chuť se smát na celé kolo, brečet, řvát, blít a chodit po stropě. Především mi ale v žilách koloval adrenalin – taková výuka na dálku, to bylo něco nového, něco... neobjeveného! Pamatuji si taky, že i přes nervózní třas rukou, který mě ten den doprovázel, mi musely v očích planout veselé jiskřičky. Jo, ten den si pamatuji dost ostře.

    Dny plynuly a já čekala ten konec karantény, návrat do školy, která mi první týden tak moc chyběla. Ba nejen první. Na Bakaláře jsem se přihlašovala z mamčina mobilu, též jsem přes něj úkoly odevzdávala, i když to nebylo zrovna dvakrát ideální. Ovšem to se změnilo, když nám přišel vcelku velký tablet, který byl rychlejší než mámin telefon.

    Moje ranní rutina byla vstát, vyhledat si, kolik přibylo nakažených, psychicky se připravit na další zkušební test.

    O březnu minulého roku tedy můžu úspěšně zahlásit, že jsem ho přežila.

    Duben

    Duben mohu považovat za jeden z nejlepších měsíců, které mě ten rok potkaly, i přes stále častější hádky s rodinou. Život odříznutý od společnosti mě pomalu, ale jistě začal zmáhat a tak jsem se 9. dubna pozdě večer vydala na okružní plavbu po internetu, abych našla nějakou poradnu, kde mě utěší.

    Asi už víte nebo aspoň tušíte, na co tím narážím, že? :-D

    Ano. Ten den jsem narazila na Alíka. Stačil mi jediný pohled a už byl vyplněný registrační formulář s údaji a já čekala, až se budu moci poprvé přihlásit (nevím proč, ale nefungoval mail). A druhý den, tedy už desátého, jsem se slavnostně, s fanfárami, hudebním orchestrem, jenž vyhrával Smetanovu Libuši, a obrovským aplausem z publika přihlásila.

    Samozřejmě, že jsem se přihlásila jako kamkoli jinam, ovšem takhle dnes opěvuji svůj skvělý nápad s registrací na Alíkovi. :-D
    Též si pamatuji, že jsem měla dojem, že vychází mnohem víc článků denně (asi jako příspěvky v nástěnkách) – po asi dvou dnech prouzdání po webu jsem narazila na nějaký příspěvek, kde bylo sděleno, že vychází jeden článek denně. Vzalo mi to vítr z plachet.

    Hned ten první den jsem doslova seděla v klubovně (dost vyjeveně jsem zírala, když jsem se nedávno mrkla na své úplně první záznamy a tam zářilo snad 30 řádků s datumem 10. 4. 20 a časem sezení buď 0 min, nebo 20 min a u toho štítek "odejita kvůli neaktivitě"). Každopádně jsem absolvovala i pár úspěšných sezení s příjemným osazenstvem, dokud jsem se brutálně nenaštvala kvůli tomu, že jsem dostala 16 hodinový ban klubovny kvůli vulgaritě, o které, jak už jsem někde zmiňovala, jsem nevěděla, že vulgarita vůbec je. Zapřisáhla jsem se, že na Alíka už nikdy nevkročím…
    …a tady máte výsledek mého velmi úspěšného předsevzetí. :-D

    Abych ale nebyla jen u Alíka – čtvrtý měsíc v roce jsem se topila kromě hádek i v knížkách o Gabře a Málince (díky kterým jsem se, mimochodem, seznámila s jednou skvělou uživatelkou právě tady). Konkrétně tedy v pátém, šestém díle, které do nynějška v mé knihovně chyběly. Právě k němhle příběhům mám jakýsi velmi hluboký cit, vždy mě dojala zpráva o jejich autorce či dokonce její sestře (která je mimochodem moje nejoblíbenější postava jak z Gabromálinkovské série, tak z knížek, které nejsou o magii obecně). Málinka se svou duší anděla mi vždy vykouzlila úsměv na tváři – a jak mě potěšilo, když stejné jméno jako tato dívenka nosí moje sestra! No a Gabruška, to je kapitola sama o sobě. Kriminální živlík s vlastní hrdostí, který má ovšem též srdce pro všechny.

    Gabra a Málinka – 3, 4 díl

    A stále zůstávám u knih. Jednoho dne jsem měla všechnu školu i povinnosti hotové, tak jsem si sedla ke čtečce, že projedu nějaké eknihy zdarma, že bych si je kdyžtak stáhla... ovšem po stisknutí vypínacího tlačítka na mě vyskočily tři knihy s názvem, jenž obsahoval Harry Potter a další tři se skrývaly o něco hloub v eknihovně. Obálky se na mě doslova šklebily a vybízely k otevření, a tak jsem s nerudným výrazem ve tváři odložila hledání eknih na později a Harryho, kterého jsem doposud nesnášela kvůli jedné parodii, která mi teď přijde i celkem komická, skutečně otevřela. Když jsem byla na druhé stránce, věděla jsem, že odteď je tato série součást mě samotné, jak jsem si ji zamilovala (Rowlingová má teda talent, co? :-D).

    Duben samozřejmě nebyl jen o čtení knih a Alíkovi; připletla se sem samozřejmě i škola, které ovšem bylo až uboze málo. Ne, že by mi to nějak extra vadilo – mnohem víc mi vadilo to, jak mi mamka stále tiskla testy z dřívějších přijímacích zkoušek na víceletý gympl a denně mě je nutila dělat, už však nevím, jestli jeden či dva matematické denně. Češtinu jsem ovládala bravurně, takže jsme se na ni s mamkou téměř vykašlaly.

    Duben uplynul. Sem tam jsem naší lektorce na tvůrčí psaní zaslala část svého textu, který jsem nikdy nedokončila a nejspíš ani nedokončím, i když člověk nikdy neví.

    Květen

    Květen probíhal na podobném principu, jako duben. Prvního už jsme v tabletu měli pět dnů stáhnutý WhatsApp, což zapříčinilo, že jsem málem skákala do stropu radostí a aspoň něco mi mučivou distanční výuku zpříjemňovalo. S dvěma kamarádkami jsme založily trojčlený klub, v němž jsme dokázaly prokecat několik hodin denně.

    Pátý měsíc jsem také začala psát svoji první fanfikci na Harryho. Dodnes ji mám uloženou v počítači a když jsem ji nedávno po půl roce opět pročetla, málem jsem se pozvracela z tak podivného spádu událostí a zároveň čtivosti příběhu. Nicméně příběh už jsem nedokončila, a to jsem ve foťáku měla desítky videí, v nichž jsem se dlouhé minuty vykecávala o ději jak prvního dílu, tak sedmého. Ovšem kdybyste si náhodou pokládali otázku, u jakého dílu jsem skončila: byl to konec první kapitoly prvního dílu.

    Jo.

    Já vím, že jsem ohledně tohohle hrozná. :-D

    Pak přišla asi polovina května a vláda se rozhodla otevřít školy. Já jsem nenastoupila, už jen kvůli tomu, že bylo předpřijímačkové období. Nastoupila tam ale moje kamarádka, která mi denně ze školy podávala zpravodajství. I přes to, že jsem věděla, že takhle to ve škole je docela na nic, občas mě kdesi v nitru hryzala závist.

    Červen

    Prvního června se v klubovně konala oslava Alíkových 20. narozenin! Myslím, že v jeden moment tam bylo 45 lidí (a když člověk chtěl zareagovat na nějakou zprávu, než tu svou stihl napsat, byla ta, na kterou odpovídal, už zahrabaná pod návalem dalších zpráv).

    O sedm dní později jsem zevlovala u babičky. I přes ten šílený pocit euforie, který mě ovládal, jsem měla momenty, kdy jsem si kousala ret nervozitou – den na to, 9., nás čekaly přijímačky.

    A tak jsem tedy druhý den stála nastoupená před budovou gymnázia, zatímco se mi snídaně nepříjemně převalovala v žaludku. Chvílemi jsem měla trochu (vážně jen trochu, nejsem člověk, co by před událostmi byl nějak přehnaně nervní, ale přesto jsem něco cítila) pocit, že se snad splácá do jedné dělové kuličky, která bude připravená kdykoli vystřelit ven, nebo že se udusím. Jakmile pro nás ale přišla milá profesorka, o dost jsem se zklidnila. Podle abecedy jsme byli roztříděni do tří tříd, a přestože s mojí nejlepší kamarádkou jsme sice v první půli abecedy, nejsme už společně v první třetině, takže jsem ji naposled objala okolo ramen a nakonec jsme si navzájem snažily dodat důvěru před prvním testem (z matematiky), ve kterém jsme se ani jedna nemohly řadit na nejlepší příčky.

    K mému obrovskému překvapení a úlevě zároveň, tenhle test mi přišel mnohem jednodušší, než všechny, co mi tiskla mamka.
    Nějak jsem odpovědi naflákala řádně vyplnila, když profesorka ohlásila konec a rozpustila nás, abychom si taky trochu oddechli.

    Co jsem tak viděla, všem se po tváři rozléval aspoň trochu šťastný úsměv. Pamatuji si, že jsem pak snědla skoro všechno jídlo, které mi mamka přinesla (no jo, tou ranní nervozitou jsem toho fakt moc nesnědla).

    Pak následoval test češtinářský, což jsem zvládla celkem dobře, ale to zanedbávání (aneb když od sebe máš jak ty, tak tvoji nejbližší očekávání, že češtinu dáš na padesát bodů z padesáti, a tak se věnujete matice) bylo přece jen znát.

    Doma jsem se řádně naobědvala a jako na dost měkkém trní očekávala výsledky.

    Ty přišly po osmi dnech od přijímaček, tedy 17. června, i když nejprve to byly ty zkušební; brečela jsem radostí, když se moje číslo (v nějakém papírování před zkouškami ti někdo přidělí číslo, které se pak používá místo jména, naštěstí tedy ne v nijak drastickém slova smyslu) objevilo na čtvrtém (nebo třetím? už nevím přesně, ale asi třetím, protože jsem měla stejně bodů s mou kamarádkou, jenže já měla ve čtvrté třídě na pololetí dvojku z matematiky, tudíž se číslo snižuje; a pro ty, které přijímačky teprve čekají: Ano, známky z předešlých let se do výsledku započítávají) místě. Kdybych byla někde na předposledním, moje šance na nastoupení na školu by se velmi snížily, což je vám, předpokládám, jasné. Ještě více mě však potěšilo, že na gympl nastoupím společně se svou nejlepší kamarádkou (řekněme, že se jmenuje třeba Eliška).

    Jenže to by nebyl život jako život, kdyby se do toho něco nepřipletlo. Mívala jsem kamarádku, která dosud bude mít svoje místo v mém srdci, jako každý člověk, který tu pro mě byl, pro kterého jsem tu byla já. Bavily jsme se od první třídy, kde nás dalo dohromady obyčejné sesazení někdy asi v říjnu.
    Jenže to bylo takové... no, tahle kamarádka, říkejme jí třeba Hana, se hrozně snažila zalíbit. Dost divným způsobem, nu, buďmě upřímní. :-D Svými gesty proti sobě však štvala mě s ještě jedním, roztomilým a blonďatým kriminálním živlem. Tak začaly první větší neshody (ne, za větší neshodu nepovažuji to, že jsme se nemohly dohodnout, kde je půlka lavice). Ale stále jsme věděly, že tu jedna pro druhou vždycky budeme.

    A pak přišly ty výsledky, na nichž se vyskytovalo jak jméno jedné z Hančina mála kamarádek (= moje nejlepší kamarádka; no kdo by se divil, s takovým velkým srdcem pro všechny), tak moje.
    Nechci říkat přímo, že Hanka závidí, či jí chybíme, to ne, protože co když to není pravda? Nicméně mám takový dojem, protože od poloviny června byla Hana... jiná. A jak naše online hádky nabíraly na četnosti, pomaloučku jsem se přestávala řídit příslovím Moudřejší ustoupí, tudíž jsem se v hádce pitvala dál. Aniž by to bylo nutné.

    Zbytek června jsem nějak protancovala, strávila ho v relativně dobré náladě. Dvakrát jsem se stavila na stávající škole, abych si vyzvedla věci, které jsem zde nechala v domění, že se do školy ten rok ještě vrátíme. To se má dobrá nálada vytrácela a místo ní mě obklopovala jakási posmutnělá nostalgie a přišlo mi, že té školy jsem stále součástí, ale jaksi odtrženou od ostatních.

    Červenec

    Jedenáctého července kolem druhé odpolední (myslím) jsem padla do náruče svému otci a jeho ženě a vyrazili jsme na starou dobrou a milovanou chatu, kde nás uvítala ještě milovanější babička a, bohužel, jen jedna kočka, respektive kocour – jeho matka zmizela loni (byla už stařičká, takže asi zemřela) a taky nás loni navštěvovalo neznámé kotě, podle strýčkovy teorie je však dost možné, že ho roztrhala kuna, protože už se nevrátilo.

    Ještě ten den jsem zamířila ke své kamarádce, se kterou se vídáme jen takhle o prázdninách; seznámily jsme se v roce 2019 (když mimochodem babička ji o rok postaršila a já zase zázračně o rok omládla), respektive jsme se seznámily znovu – bavily jsme se jako menší, možná předškolní věk nebo první třída. Zpočátku jsme byly trochu nesmělé, jak už to tak bývá, ale pak jsme si žily jako správné lesní dámy. :-D

    19. července jsme se s kamarádčinou maminkou a jejím otcem vydali do Českého Krumlova, kde jsme navštívili 3D muzeum a prošli část města, včetně rozhledny, jejíž výšku jsme si s kamarádkou (říkejme jí třeba Anna) pěkně užily. O:-)

    Výhled (Český Krumlov)

    Taky jsme zde prošly nějaké muzeum, jen si za nic nemohu vzpomenout, které to bylo; ovšem mám dojem, že to bylo přímo v krumlovském zámku/hradu. Byly zde vystaveny na obdiv místnosti tak, jak si v nich žili dřívější pánové, různé výstavní skříně s krásným i výstředním nádobím, a nechyběla ani kamna, která mám dosud všechna zdokumentovaná ve fotoaparátu. :-D Narazili jsme i na záběry z počátku 20. století. Byla zde samozřejmě i hladomorna (s kostrou na dně!) a starobylé záchody také nesměly chybět (bez nich by to nebylo ono krumlovské sídlo)… O:-)

    Starobylý záchodek

    Na oběd jsme se stavěli v nějaké tradiční české restauraci, ale tipovala bych ji spíš na nějakou africkou, kde se Čechy snaží napodobit – servírka nám sdělila, nechceme-li jako dětskou porci svíčkové snad šest knedlíků, obdržíme dva. Bez masa.

    Hehe.

    Naštěstí to Annina maminka efektně vyjednala a tak jsme se mohly s Annou řádně nadlábnout – samozřejmě tak, abychom se nepřecpaly knedlíky nebo naopak nepřecpaly hladem.

    Flašky

    Až na to, že jsem se kvůli infekční kožní nemoci impetigo musela plahočit po městě v bundě (teď vděčím své tetě (=tátova žena) za její důvtipnou povahu, když mi tuhle bundu pořídila – je to v podstatě, jako bych se přehodila kusem velmi tenké látky, i když to zahřívání se zapřít prostě nedá), jsem se královsky bavila.

    Brzy se u Anny a její maminky ubytovali i Aniččini bratranci (dejme tomu, že se jmenují Robin a Kryštof). To jsme opět navštěvovali náš drahocenný les a se zuřivým chechotem vzpomínali na předchozí rok, kdy jsme my čtyři, Annina maminka a maminka Anniny maminky, uspořádali výpravu na houby. Byly z toho čtyři babky... několik zranění a totálně zmáčené oblečení, ale to tu radši vykládat nebudu. :-D

    Ke konci července jsem zavítala zase domů, kde jsem pobyla asi týden, možná dva.

    Srpen

    Začátkem srpna mě celá naše pětičlená rodinka zase dovezla na chatu. A opakovala se denní rutina, stejně jako v červenci – v devět vstát, udělat ze sebe kultivovanou osobu, projít se po ranní rose, spořádat chleba s nejrůzenějími pomazánkami a marmeládami společně s hrnkem cikorky či čaje, chvíli se jen tak poflakovat povenku a pak se vydat za Annou a jejími bratranci.

    Myslím, že už během července vznikl u naší řeky skokanský můstek, ze kterého jsme hrdě skákali dolů. Jednoho dne jsme se rozhodli, že se pokřtíme a pobiřmujeme (křtění = druhé jméno; biřmování = třetí a víceré jméno). Probíhalo to tak, že jsme prostě skočili do vody a před dopadem zařvali co nejpitomější jméno, které nás napadlo. I třeba ne tak pitomé, hlavně ale, abychom na to nevzpomínali jako na papaže Františka na pohřbu, nýbrž na Arguse Filche v růžovém overalu s jedorožcem.

    Chytli jsme hrozný záchvat, když Kryštof pokleknul před Robina a ten ho pomocí síťky na motýly měl biřmovat (no uznejte, oproti našemu uřvanému hopsání do vody se to až podezřele podobalo tomu pohřbu).

    Nepamatuju si všechna svoje jména (ale mám je řádně zaznamenaná), nicméně pár jich vám tu uvedu:

    • Božena
    • Mařena
    • Babka
    • Farář
    • Prkno/Prkýnko
    • Pivo

    Pravidelně jsme taky navštěvovali jistý areál s obrovskými pláněmi s kukuřicí, ve které jsme se schovávali a Anna strašila kluky nahrávkou prasete (až podezřele uvěřitelnou).

    Kukuřici jsme pojídali jak my, tak kozy, které též patřily pod areál. Pod zapařenou plastovou střechou jsme usrkávaly z malinovky, Kofoly, piva či klasické minerálky, klábosili o všemožných blbostech a jednoho dne jsme začali namlouvat nějakým malým dětem, že jsme slavní dětští herci z Ameriky, lovíme v kukuřičném poli prasata, která během patnácti vteřin spořádáme na posezení, a jsme prostě děsně kůůůl.

    Během srpna mi i z předloktí vymizelo impetigo, které jsem mazala takovou mastičkou.

    Myslím, že 18. srpna nám dospělí, společně ještě s mladšími dětmi, uspořádali noční bojovku, kdy jsme podle světel šli lesem a okruhem se vrátili k nim na chatu. Bylo nám sděleno, že o rok později, tedy letos, by ta bojovka mohla být třeba hodinová, což nám všem vehnalo jiskřičky do očí a úsměv do tváře.

    22. srpna se v blízké vesnici konal Pohádkový les. Sice je to hlavně pro mladší, ale proč dělat něco složitého přes prázdniny, když toho máme po krk přes školní rok, že? :-D

    Ten rok bylo 10 stanovišť (kvalita rapidně klesá!), s tím, že se akce konala až do večera – se sladkostmi, ošuntělými dárky (obdržela jsem Shreka s podivně promáčklým okem, přičemž mi unikla poznámka, že to vypadá, jakoby tím někdo pročistil najzašlejší kout ToiToi záchodků a protože neměl chudák starý Shrek efekt, který by vzdáleně připomínal štětku, tak to ten někdo ještě shodil z Petřína) a akcemi, jako je krátká jízda na koni nabo malování na výrobky ze sádry (v roce 2019 tam byla horolezecká stěna, to bylo tedy mnohokrát lepší, a někdy v dřívějších letech dokonce taková ta „houpačka“ – je to něco jako provaz zavěšený mezi dvěma body a na něm je zavěšený další provaz, který má na konci pneumatiku nebo jiné kruhové sedátko, a tenhle útvar úžasnou rychlostí drandí po tom provaze nahoře) a hlavně – jídlo! 8-P

    O den později, 23. srpna, už jsem chatu opouštěla, abych si stihla připravit věci do školy a na adaptační kurz (což byla hrozná chyba, na to bohatě stačí den, dva, nebo taky třeba tři hodiny).

    Když na to teď vzpomínám, upřímně doufám v o tolik lepší časy, aby mohlo nadcházející léto být stejné... nebo ještě lepší!

    Z těch prázdnin si mimo jiné taky pamatuji zvýšený odpor proti vládním opatřením, která byla, jak všichni víme, nulová.

    31. srpna jsem pak stála nad obrovským batohem, který byl plný oblečení a dalších potřebných věcí.

    Září

    Prvního září v 9:40 ráno jsme s mamkou vyrazily směr adaptační kurz, který se konal několik málo kilometrů od mého bydliště.

    Okolo čtvrt na jedenáct hodin už jsme byly na místě, mamka s naší novou třídní vyřídila nějaké papíry a moje osoba, společně s tím obřím batohem a spacákem, vyrazila k chatce s číslem sedm (na to jsem náležitě hrdá! :-D), kde se uvítala se svými čtyřmi spolubydlícími.

    Na kurzu jsme byli od 1. do 4. září. Probíhaly zde aktivity jako seznamování v angličtině, různé hry s kvintány, orientační běh nebo určování rostlin a stromů s profesorkou biologie a taky zdravotka, kde nás jakýsi doktor učil první pomoc (a že od nás měl velká očekávání). Nejoblíbenější aktivita ale samozřejmě byla polední klid, který trval asi od dvanácti, kdy byl oběd (který byl shodou okolností dost zajímavý... už jste viděli světle, velmi světle oranžovou svíčkovou s trochou škraloupu nahoře?), do dvou. Mezi tím jsme mohli zevlovat v chatkách, potloukat se po okolí, a když bylo i hezké počasí, mohli jsme do vody, u které je celý kemp postavený. A poslední den jsme byli na túře (znáte ten nesnesitelný pocit, kdy jdete sice do kopce, ale nejdete ani rovně, ani do ničeho prudkého a je to zkrátka... divné?), která končila domkem na stromě. Zajímavým domkem na stromě, ve kterém byl doktor, který z nás byl, dejme tomu největší do šířky, první.

    Na gympl jsme byly přijaté tři holky stejného jména. O to lepší, že všechny máme mámu lékařku. :-D

    Konaly se i táboráky, kde se hlasitě pělo a smálo. Večerku jsme měli v deset, ale svítit jsme mohli trochu déle, čehož jsme (aspoň teda naše chatka) taky využily. :-D

    Září jinak nebylo nějak dvakrát zajímavé. Ten měsíc na mě najednou vyskočil strašné zaujetí fyzikou, které však brzy opadlo, úspěšně jsem oslavila dvanácté narozeniny (přičemž jsme pozvali Elišku. Můj pokoj byl vysmějčený tak, že vypadal jako kancelář nějaké pracovnice jakési neziskové cestovky. :-D) a konečně, po půl roce, navštívila tátu v Praze.

    Říjen

    Začátkem října jsme s tátou navštívili Národní galerii v Praze. Byla to jedna z těch nejlepších výstav, které jsem kdy viděla, i když byla dlouhá.

    Nejdřív jsme obešli některé známé autory, jako je kupříkladu František Kupka, potom taky nějakou retro výstavu a nechyběly ani nějaké architektonické modely, které vypadaly vskutku zajímavě (výstava s názvem Nebourat!).

    Taky by stály za zmínku kopie soch, kterými se honosí hroby některých slavných lidí či podobizny dalších lidí, například Mikoláše Aleše.

    Co mě však zaujalo nejvíce, byla díla Kurta Gebauera.

    Byly to sochy od drobných rozměrů po dosti velké a od modelů ušitých po modely ze sádry, avšak našli byste zde i obrazy. Některá díla byla jednoduchá, hravá, ale přesto obdivuhodná.

    Nohy (Kurt Gebauer)

    Jiná byla viditelně propracovanější, dá-li se to tak říct, a jestli i obdivuhodnější, to říct opravdu nedokážu.

    Socha

    A potom tu byl ještě jeden jakýsi druh Gebauerových děl – totiž ten, kterému nejde konkurovat. :-D

    Díla, kterým se nekonkuruje

    Za zmínku určitě také stojí Tereza Eisnerová a její mrtvolky, už si nepamatuji, jak přesně se ty sošky jmenovaly, a všechna kubistická díla, která se vyjímala na zdech.

    Den na to jsme se s tátou vrhli na náš plán, který spočíval v tom, že se pokusíme napodobit některé z Gebauerových děl. Táta někde vyhrabal tyrkysovou, nebo světle modrou montážní pěnu, na které stálo, těleso naplňte do jedné třetiny. No, a to nám, dvěma všímavým, naprosto uniklo. :-D Táta to naplnil do posledního centimetru, přičemž pěna vytékala i z té hadičky, kterou se stříkalo, dlouho po dokončení.

    Panák, kterého jsme tedy stvořili, tedy nabyl na originalitě mnohem víc, než jsme očekávali. :-D Tady máte stádia jeho vývoje:

    Stádia vývoje našeho panáka

    Listopad

    V listopadu už zase byly zavřené školy. Musím ale uznat, že výuka byla mnohem, mnohem, mnohem a ještě jednou mnohem kvalitnější, než na jaře, i když jsem z jejího nastolení nebyla nadšená.

    A hádky s Hanou byly v jakémsi nejhorším stádiu svého vývoje. Bylo to dost drsný... a mě to mrzí čím dál tím víc, ale co si budem, vzteklá jsem při těch hádkách bývala mnohem víc.

    Začala jsem se víc věnovat kreslení, protože jsem byla do Harryho Pottera zažraná ještě víc, než teď, chtěla jsem i nějaké postavy z něj nakreslit. Nejdřív jsem to tedy zkoušela jen tak, svým stylem podle předlohy, což ale dopadlo totální katastrofou, tudíž jsem si na YouTube vyhledávala všemožné tutoriály ke kreslení především obličeje, a skutečně, trochu jsem se posunula. Jeden z obrázků je třeba uvedený u mého minulého článku.

    Pak jsem přešla k postavám, ale doteď se zmůžu na řádný obrázek pouze, pokud ta postava stojí vzpřímeně a má nohy jak nějaká americká topmodelka. :-D

    Na závěr listopadu jsem se konečně zbavila té zátěže, která mi rostla na hlavě (ne, nebyla to druhá hlava, která si uprostřed mého dvanáctého roku života rozhodla vyrašit, a mohlo se vyrazit do školy.

    Prosinec

    Už začátkem prosince jsme vyrazili do školy, z čehož jsem, jako správný milovník kamarádů a společnosti, začala provádět jeden ze svých šamanských tanečků. :-D

    Prosinec ubíhal jako voda. Nebýt každodenních televizních keců zpráv o nových opatřeních, dalších úmrtích, mutacích, toho, že jsme byli povinni nosit roušky, a střídání distanční a prezenční výuky, člověk by řekl, že je to normální měsíc. I když to je vlastně dost důvodů, že? Muselo by se toho odstranit vážně dost. :-D

    Vánoční prázdniny přišly dřív, než vláda stihla zavřít sklepy od domů.

    Vánoce jsem trávila s mamkou (jakožto rodičem, samosebou jsou tu pak mí dva sourozenci a otčím). Nemůžu si pomoct, ale přišly mi letos hrozně takové... suché? Jako by se ve vzduchu vznášel prach, který by nám trošku dráždil plíce.

    Bylo mi jasné, že se po prázdninách do školy zase nevrátíme, ale znáte to – malá naděje v člověku vždycky hoří.

    30. prosince jsem však svou první domovinu opustila a vydala se do domoviny druhé – totiž k tátovi, kde jsme si řádnou ranou šampaňského měli odstřelit Nový rok. O:-)
    Poslední den v roce 2020 jsme navštívili Čínský pavilon kdesi v Praze, bylo to nově zrekonstruované sídlo z 19. století, pokud se pamatuji dobře.

    Čínský pavilon

    Neopomněli jsme ani severní Čechy, nějakou přírodu. Avšak stavili jsme se i v obci Hvězda, kde se nacházely zajímavé domečky, dá-li se to tak nazvat, vytesané přímo do skály. Tam jsme si to prošli, ochutnali nějaké mišpule a zase svištěli domů, abychom stihli řádnou večeři a nepřijeli moc znavení.

    Na večeři jsme si dali myslím hovězí maso s bramborovou kaší a lehce osmahlou zeleninou. Na závěr jsme si pošmákli na všemožných sýrech.

    Poté jsme si pustili film, Adéla ještě nevečeřela. Chroupali jsme přitom popcorn a moc nebrali ohledy na čas, ovšem když film skončil, bylo to akorát na to obout se, popadnout flašku s šampaňským a nějaké zařízení, které by příchod Nového roku zdokumentovalo.

    Když odbila dvanáctá hodina, rozlehl se po Praze hlasitý výskot snad opilých lidí a s ním se ozvala i hlasitá rána, když z balkónu v pátém patře jistého činžovního domu odletělo bílé víčko od sklenice s průzračnou, světle žlutou tekutinou. Okenní tabulky rozdrnčely barevné ohňostroje – někde v dáli se rozlehl baryton, hlásající „2021!“.

    Ohňostroj

    Autorka: (12 let)
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (17)

    Příspěvek z 11. dubna ve 20:35.
    vaiva v něm napsala:

    VelkýBochník: (málem jsem napsala VelkýBichle, pardon :-D) Moc děkuji! A ten mráz po zádech mě fascinuje, vůbec jsem nepočítala s tím, že by ten článek mohl s lidmi něco takového dělat. :-D

    ekologický: Taktéž děkuji, s tím názvem máš asi (určitě) pravdu, mě třeba vůbec nenapadlo, že by to mohlo být výstižnější. :-D Každopádně příště si na to dám větší pozor.

    Příspěvek z 11. dubna v 19:40.
    ekologický v něm napsal:

    Moc pěkný článek, hodnotím 5 tlapkami, ale přeci jenom mám poznámku – asi bych osobně zvolil jiný název, prvně jsem myslel, že ve článku popíšeš, co rok 2020 přinesl celkově (jestli mě chápeš), asi bych tam připsal slůvko mně. O:-) Ale to nic nemění na tom, že dávám 5 tlapek.

    Příspěvek z 11. dubna v 18:29.
    VelkýBochník v něm napsal:

    Teda... jak to psal verbum s tím běháním mrazu po zádech, také to tak nějak cítím;-). Co na to říct? Krásně napsaný článek s krásným vyprávěním, psaní Ti opravdu jde;-)
    A pět tlapek k tomu;-)