Alíkovina

27. květen 1942 – atentát na Heydricha

vydáno  •  Historie

Období druhé světové války je rozsáhlé, stalo se mnoho událostí, těch strašných, ale i těch dobrých. Ráda bych rozebrala tu dobrou. Kdo byl v paravýsadku Anthropoid a co bylo jeho cílem?

Členové výsadku Anthropoid, Jan Kubiš a Jozef Gabčík, © Svornost

Během druhé světové války zažila oblast Česka a Slovenska mnoho vážných, ne-li přímo děsivých, událostí. Ať už se jednalo o stanné právo, vyvražďování rodin nebo vyhlazení obce Lidice.

S tím vším, co jsem výše zmínila, souvisí jeden muž. Tím mužem je jistý Reinhard Heydrich. Lidé v Československu tohoto muže dobře znali. Nejenom, že byl třetím mužem Třetí říše, SS Obergrüppenführerem, ale i zastupujícím říšským protektorem pro Čechy a Moravu, což pro obyvatele této země patrně bylo nejrelevantnější.

Obyvatele (za války ovšem neexistujícího) Československa většina Němců brala jako někoho, kdo se zbabelě přidá na jejich stranu. Jenže Češi, o těch budu psát především, byli přesný opak – odvahu a statečnost, jakou projevili, jen tak někdo neprojeví.

Na přelomu 28. a 29. prosince roku 1941 se v noci tiše za zvuků motorů oddalujícího se Halifaxu snesou k zemi nedaleko Prahy, v Nehvizdech u Prahy, dva muži – Jan Kubiš a Jozef (Josef) Gabčík. Právě tihle dva, svými přáteli nazýváni pro svou spřízněnost jako dvojčata, budou v historii naší země dost významní. Do historie se zapsali spolu s termínem Anthropoid.

Život v Protektorátu Čechy a Morava nebyl jednoduchý. Stačilo málo, aby byla celá rodina poslána do vyhlazovacího tábora. Němci to brali tak, že když se někdo vzepřel jejich režimu, musel být potrestán.

Ti dva mladí muži – nebylo jim ani třicet let, když se odvážlivě vrhli do temnoty z letadla – měli jeden jediný úkol. Provést atentát na onoho muže Heydricha. V Protektorátu se jich ujaly rodiny, které měly kontakty na odboj a projevovaly tak svou statečnost a vlasteneckého ducha. Mnoho z lidí, kteří jim pomohli, se nedožilo konce války. Když se později dávaly dohromady paměti pamětníků této doby a těch lidí, ukázalo se, že nikdo nelitoval toho, že se vzepřel.

Plánování samotného atentátu nebylo jednoduché, od samého začátku tyto dva hrdiny provázely potíže a problémy. I tak se nevzdali, ale přípravám se věnovali nejlépe, jak to šlo. Naplánovali si přesnou trasu, čas a okolnosti, jaké by mohly nastat.

Datum 27. května 1942 je tady. S dovolením bych se zde zastavila. Z článků a knih, které se nacházejí v obchodech, se lze dočíst několik variant toho, jak byl atentát spáchán. Každý historik se naklání k nějaké variantě. Já se budu držet té nejznámější, kterou lze najít ve většině publikací.

Tak tedy: Blíží se půl jedenáctá dopoledne. Vteřiny pomalu plynou, nervozita mužů je stále větší. Vyhlíží v zatáčce černý Mercedes. Ten se stále neukazuje. Až když hodiny ukazují čas deset hodin a třicet pět minut, kapota rychle jedoucího auta se objevuje před zatáčkou. Prudce zpomalí, aby ze zatáčky nevyjelo. Do toho osudného místa vjíždí také tramvaj.

A je to tu. Josef Gabčík se se svou zbraní vrhá k autu. Má Heydricha několik centimetrů od sebe, koukají si navzájem do očí. Připraví se na výstřel... Ale nic se nestane. Auto jede dál, dokončuje zatáčku. Do hry přichází druhý muž, Jan Kubiš. Svou bombu vrhá na auto. Bomba vybouchne, ale oba pasažéři auta jsou stále naživu. Heydrich je zmatený, křičí, ale je mu jasné, že je zraněný. Jeho řidič se za jedním z atentátníků rozeběhne, ten mu po honičce uteče.

Heydrich umírá 4. června na Bulovce. Ti dva muži, obyčejní kluci, mají radost ze svého dobře splněného úkolu, radují se. Jejich akce se jim povedla. I přes to všechno...

To ovšem nevěděli, že to nejhorší teprve přijde. Němci se začnou mstít. Obyvatelé Lidic, Ležáků, lidé z odboje, ale i rodiny, které poskytly azyl parašutistům anebo o nich něco věděly, byli popraveni. Mezi oběťmi nacistických vražd byla i jistá Jindřiška Nováková. Této dívce bylo pouze čtrnáct let, když projevila velkou statečnost, jakmile se těsně po atentátu vydala pro kolo Jana Kubiše. Má to ale i svůj dobrý dopad. Československo ukázalo, že není národ zbabělců, ale že to je rovnocenný soupeř.

A jak to dopadlo se samotnými atentátníky? Nacistickému režimu nemohli unikat dlouho. Ukrývali se spolu s pěti dalšími parašutisty v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze – s Jaroslavem Švarcem, Adolfem Opálkou, Josefem Valčíkem, Janem Hrubým a Josefem Bublíkem. Tam je také 18. června toho roku překvapilo gestapo, kvůli zradě jednoho z parašutistů – Karla Čurdy.
Boj byl dlouhý, přesto měl své poražené. Byli jimi ale parašutisté, kteří zde položili svůj život? Nebo nacisté, kterým se nepodařilo získat informace o dalších výsadcích? Názor si udělejte sami.

Člověk, který tu dobu nezažil, může stokrát slyšet o tom, jak těžké to v té době bylo. Číst o tom, slyšet, vidět filmy. Když ale tu dobu nezažil, je těžké si to představit. Slova na papíře nevystihnou tu hrůzu, jakou lidé denně zažívali. Ani já tam nebyla, nemohu tedy posoudit a utvářet závěry.

Ale nezapomeňte...
Nikdy se nevzdáme!

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (4)

Příspěvek z 1. června 2018 v 17:06.
ada-da-da v něm napsala:

Moc pěkné toto téma mě zajímá.

Příspěvek z 27. května 2018 ve 12:06.
magdička8 v něm napsala:

Zajímavé:-)

Příspěvek z 27. května 2018 v 10:18.
zuzukrecek1 v něm napsala:

Moc pěkně napsané. R^