Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    A co když strašidla existují?

    vydáno  •  Povídky

    Měli jste někdy pocit, že vás někdo sleduje? Měli jste pocit, že nejste v prázdném pokoji sami? Slyšeli a viděli jste někdy něco, co ostatní ne? Pojďte se mnou na procházku po paranormálních jevech mého života.

    Praracz.cz, © Romulus-Caesar

    Příběh 1. – Dům, který nebyl

    Byl jsem ještě na základní škole, asi tak ve 4.–5. třídě. Jednou jsme se školou šli na vycházku po našem městě. Byli jsme zrovna na cestě k místnímu klášteru, když tu jsme uviděli vyhořelý dům. Byla to taková ta klasická dřevěná roubená stavba, kterých jsou po Krkonoších stovky. Stálo tam jen obvodové zdivo. Ze střechy čněly černé ohořelé trámy. Všude byl popel.

    Pamatuji si, jak jsme jako zvědavé děti nahlížely dovnitř přes okno. Musely jsme se o to okno opřít, abychom lépe viděly. Když jsem si na tuto historku vzpomněl o pár let později, začal jsem promlouvat se spolužáky. Žádný z nich si ale na tento zážitek nepamatoval, nepamatovala si to ani paní učitelka. Nakonec jsem zjistil, že poslední požár v těchto místech byl v roce 1563.

    Dodnes budu přísahat na zdraví celé své rodiny, že ten dům tam stál, a dokonce že jsem se i já opíral o okno, když jsem nahlížel dovnitř.

    Příběh 2. – Tvář v mlze

    Jako malý kluk jsem měl za úkol vždy večer vynést odpadky do velkých kontejnerů. Tyto kontejnery stály asi 200 m od našeho baráku. Vždy jsem musel přejít přes křižovatku, která nebyla sice nijak frekventovaná, ale stala se tam spousta nehod, neboť je poměrně nepřehledná.

    Ten večer jsem šel zase s odpadky. Venku ležela jemná mlha, nebyla hustá, spíš takový řídký bílý mlhavý opar. Přišel jsem ke křižovatce a rozhlédl se, jestli nejede auto. Najednou koukám a diagonálně proti mně stojí v mlze postava. Byla jasně vidět chlapecká tvář. Kluk byl asi tak v mém věku, čili tehdy kolem 15 let. Smutně se na mě podíval a pak se rozplynul.

    Říká se, že tam podobně starého kluka umlátili (ubodali).

    Příběh 3. – Pekelný kozel

    Jelikož jsem v té době měl za sebou různé nevysvětlitelné zážitky, snažil jsem se tyto věci pochopit. Studoval jsem různá náboženství, paranormální jevy a zabředl jsem i do poměrně temných knih o těchto věcech.

    Jednou jsem šel na záchod. Bylo velmi pozdě v noci. Asi kolem druhé ráno. Když jsem se vracel ke své posteli, začínal jsem mít pocit, že je něco jinak. Vešel jsem do pokoje a na mé posteli, tam, co mám hlavu, klečel v dřepu černý chlupatý kozel s obrovskými rovnými nohy. Měl rudé oči a zíral přímo na mě. Úplně jsem ztuhl, nebyl jsem schopen se pohnout ani nic říci. Kozel se podíval pohledem směrem k ložnici mých rodičů.

    Pamatuji si, jak se v tu chvíli něco ve mně zlomilo. Jasně jsem mu řekl. „Tak to NE! Mě si klidně roztrhej na malé kousíčky, ale moji rodinu necháš na pokoji!“ Kozel se na mě podíval ve stylu „vážně?“ a když viděl, že to myslím smrtelně vážně, jak lusknutím prstu zmizel.

    (Myslím si, že to byla láska k mým rodičům, co nás tehdy ochránila. Neboť láska je nejmocnější věcí tohoto světa.)

    Příběh 4. – Mrtvá dívka

    Byl jsem v té době už na vysoké škole v Pardubicích. Vždy v neděli večer jsem přijížděl vlakem na nádraží a odtud jsem šel pěšky na kolej, která byla asi 3 km daleko. Měl jsem dvě možnosti – jít přes město, které takhle pozdě večer nebylo nejbezpečnějším místem, anebo po cyklostezce. Cyklostezka byla dost temná. Vpravo jste měli Labe a vlevo hustý les. Kdyby se mi to, co vám budu vyprávět, stalo tam, dokázal bych si to vysvětlit. Jenže tento příběh se stal ještě před odbočením ze silnice na cyklostezku.

    Pamatuji si, jak jsem chtěl z rušné, osvětlené silnice odbočit na tichou potemnělou stezku, když tu jsem uslyšel chichotání, jako když si malé holčičky hrají. Pomyslel jsem si, že je dost pozdě na to, aby byly malé holky venku, a rozhlédl se. Nikoho jsem však neviděl. Pokrčil jsem rameny a chtěl jít dál. Když tu cítím, jak mě za paži někdo drží. Vylekaně jsem se podíval vedle sebe. Stála tam asi tak 14letá holka. Byla celá mokrá a usmívala se na mě. Vyděšeně jsem se vytrhl a pádil temnou cyklostezkou. Ruka mne však stále pálila. Podíval jsem se na paži a ztuhl jsem. Na mé ruce byl namodralý otisk 4 malých prstů.

    Po tomto zážitku jsem začal jako vždy pátrat, proč a co se mi stalo. Zjistil jsem, že zde při hře zahynula mladá dívka, když spadla do vody a utonula.

    Příběh 5. – Paranormální rande

    Byli jsme s mojí manželkou (tehdy jen přítelkyní) na rande, které jsme v podvečer zakončili v místní hospůdce. Když jsem začínal cítit, že na zahrádce nejsme tak úplně sami, jak by se mohlo zdát. Zaplatili jsme a odešli. Nicméně můj pocit, že nás někdo sleduje, mě neopouštěl. Najednou moje manželka začala chraptět. Podíval jsem se na ni a viděl, jak před ní stojí černý mrak a drží ji za hrdlo. Rychle jsem pronesl pár modliteb. Stín ji sice pustil, ale nepřestal nás sledovat prakticky až domů, dal pokoj až když jsme vešli dovnitř.

    Závěrem: Můj život je plný stínů a mlžných postav. To, co jsem vám vyprávěl, byly pro mne ty nejsilnější zážitky. Snažím se být celkem racionální člověk a věci si vysvětlit, pokud je to možné. Ale přesto je spousta věcí, které si vysvětlit neumím. Je i spousta divných náhod, které se mi stávají.

    Co vy? Měli jste někdy podobný zážitek? Napište mi do komentářů „… a věřte – nevěřte.“

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (35)

    Příspěvek z 21. března ve 2:48.
    Aristoteles v něm napsal:

    Ahoj,
    mám dva dotazy. Jak prosím vypadá kozel klečící v dřepu? A jak se dívá pohledem „vážně“? Prosím Tě o grafické znázornění.

    Děkuji za rozšíření mých obzorů.

    S pozdravem Lukáš.

    Příspěvek z 3. března ve 12:25.
    Tomášek_Spongebob v něm napsal:

    WOW

    Příspěvek z 26. února ve 20:56.
    Dari v něm napsala:

    Tak teď jsem si to celý přečetla, a.. jsem v šoku. Líbí se mi to, ale mám strašnou husinu.

    Upřímně, tento článek je jakože v pohodě, a děti jako já to berou jako strašidelný historky...