Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Adršpach a jeho zimní okrasa - ledopády

    vydáno  •  Volný čas venku · Příroda · Cestování · Česká republika · Čtenáři píší Alíkoviny · Zima
    Bydlíme v Meziměstí, a tak jsme se rozhodli pozvat naši návštěvu do nedalekého Adršpachu, tedy jak u nás říkáme, do Ádru. Když jsme přijeli na místo, málem jsem nevěřila vlastním očím. Parkoviště před skalami bylo skoro prázdné!

    Starosta a starostová trčí nad menšímy, zasněženými vršky, © Michal Folta

    Velmi mě to překvapilo, neboť v Ádru bývá většinou plno... Když jsem tam byla naposledy, neměli jsme málem kde zaparkovat - a to je to parkoviště docela velké.

    Vydali jsme se přes silnici a po cestě směrem ke stánku, kde se prodávají vstupenky do skal. Abychom ušetřili, koupili jsme si rodinné vstupné. Byl tam totiž jenom taťka, já, Filda a Monča. Moje mamka zůstala doma s třináctiměsíční ségrou. Zahráli jsme si tedy na rodinu.

    Kráčeli jsme po sněhem zasypané cestě mezi stromy a já se rozeběhla k místu, které tak moc dobře znám a mám ho ráda. Běžela jsem po pěšině a všem utekla. Zastavila jsem teprve až vedle zábradlí a mezi několika stromy hleděla na zamrzlé jezírko, které dříve bývalo pískovcovým dolem.

    Asi dvě minuty jsem hleděla na okolní zasněženou krajinu. Potom jsem se už pomaleji rozeběhla z kopečka dolů směrem k místu, kde se dá dobře vstoupit na jezírko. Do cesty se mi ale připletla asi třicetičlenná skupina starších lidí s průvodcem.

    Skočila jsem vedle do sněhu a brodila se jím dál. Když jsem se prodrala na to místo, už jsem zahlédla, jak z kopečka, kde jsem byla já, schází taťka. Otočila jsem hlavu opět k jezeru a vzpomínala na to, jak jsem tam o prázdninách plula na loďce. Ze vzpomínek mě nakonec vytrhl taťka. Musela jsem už jít. Šli jsme asi pět minut po cestě a pak došli k místu, kde pro mě začínají skály jako takové. Je to brána ve skalách, kterou se dá projít a po cestě pokračovat na Sloní náměstí a k ledopádům, kam jsme měli namířeno.

    Skalní potok a jeho věčně zelené rostliny

    U brány jsme se samozřejmě museli vyfotit (jako pokaždé, když tam jdeme). Naše cesta pokračovala bránou, po dřevěné lávce (strašně klouzala), pod kterou tekl malý potůček, až na Sloní náměstí. To je řada skal vedle sebe, které tvoří kruh. Už jsem vám řekla, proč to je náměstí, ale ještě ne, proč sloní. Sloní proto, že svými tvary skály připomínají slony. Když tamtudy procházíte a díváte se do výšky na vršky skal, teprve pak si uvědomujete, jak jsou skály vysoké a jak by to bolelo, kdyby se z čista jasna rozhodly na vás spadnout.

    Kousek od Sloního náměstí je takzvaný přací slon. Je to malá skalka ve tvaru slona. A protože sloni přinášejí štěstí, tak tedy přací. Jednou, když jsme tam byli (asi dva, tři roky zpátky), jsem si přála sourozence. Moje přání se mi vyplnilo - dnes mám doma sestřičku.

    Po pár minutách chůze mezi skalami jsme se dostali k malému ledopádu (vodopádu). Moje paměť si vybavila, že teď půjdeme po nějakých schodech (schodům se to podobalo tak na 50%). Měla jsem z toho docela strach, neboť mi stačilo klouzání na lávce, natož se klouzat na nějakých schodech.

    Štěstí mi přálo a schody ani trochu neklouzaly. Táhly se nejdřív nahoru a pak zase dolů. Šlapala jsem po schodech a najednou už stojím na místě, které (jako skoro celou trasu) znám nazpaměť. Cesta se dělila na dvě části. Jedna vedla k velkému ledopádu a druhá k jezírku (zase po schodech), kde se jezdilo na lodičkách. Teda alespoň v létě. Ale tam by mě nikdo v tuhle roční dobu nedostal. Musím přiznat, že za milion asi jo, ale to je teď jedno. My jsme měli namířeno jinam.

    Vstoupili jsme do malé jeskyňky a pokračovali dál. Cesta se stáčela a my jsme neviděli, co je na druhé straně - teda vlastně jen část z nás, která tam byla, ale už si to nepamatuje. Najednou se před námi vynořil obrovský ledopád. Přešla jsem k dřevěnému zábradlí a zakláněla hlavu, abych viděla až nahoru. Tlumeně se ozývala voda, která pořád stékala pod vrstvou ledu do malého jezírečka.

    Pět minutek jsme se kochali tím, co před námi bylo. Nakonec jsme se vydali tou samou cestou zpátky k našemu autu a pryč ze skal. Cestou jsme si povídali a přitom jedli bonbóny. Domů jsme já a Filda dorazili celkem mokří, neboť jsme párkrát přistáli náhodou ve sněhu. Mě to však rozhodně nevadilo. Měla jsem dobrý pocit. Takový všelijaký... ale nejvíc ze všeho jsem byla ráda, že se výlet opravdu vydařil!

    Další zajímavé články:

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (5)

    Příspěvek z 6. června 2010 v 17:25.
    Bečan03 v něm napsal:

    léto

    My tam jezdíme každé léto, podle mě to je to nejbáječnější místo v celé české republice ten Adršpach a teď tam pojedu i se třídou2510

    Příspěvek z 6. června 2010 v 10:46.
    1151 v něm napsala:

    kuk

    nevim ocem vubec mluvi muzou to lip vijadrit111111111111111220

    Příspěvek z 16. března 2010 ve 22:04.
    makawi v něm napsala:

    běžky

    to já se tam jezdila na běžkách. z janovic u ntrutnova přes ádr do teplic na vlak, bylo to super!!! v teplicích jsme si zalezli na ledopádu, v ádru jsme se poklouzali na jezírku a den yl strávenej báječně!!! znám pár skratek tak to bylo super!!!