Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Alíkovský sraz v Doksech mýma očima

    vydáno  •  Srazy uživatelů Alíka

    Psala se sobota 8. 8. 2020 a já jela přes celou republiku do Čech, města jménem Doksy. Pojďte si přečíst, jak jsem se dostala až do Doks a jak se sraz vydařil!

    Já s Bobíkem, © vikinka28

    Už na začátku července se vydala pozvánka na prázdninový sraz ve městě, kde je obrovské Máchovo jezero, a mě napadlo, že i přes velkou dálku se tam mohu dostat.

    Mí rodiče souhlasili, že pojedeme, a tak už bylo rozhodnuto, jakým dopravním prostředkem se do Doks dopravíme. Autem by to bylo několik hodin cesty, autobusem moc nejezdíme, a tak to byl vlak, i s tím, že budeme dvakrát přestupovat. A to v Pardubicích a Kolíně.

    V den konání srazu
    Vstávalo se ve 4:15, vlak jel v 5:19 z Hranic na Moravě, a nám to trvalo 30 minut, než se do tohoto města dostaneme autem. I tak jsme v klidu posnídali, nachystali se na náročnou cestu a vyrazili.

    Vlakový spoj z Hranic na Moravě do Doks

    Na vlakovém nádraží v Hranicích bylo překvapivě na tak brzkou dobu dost lidí. Naštěstí náš vlak do Pardubic neměl žádné zpoždění, takže se do něj v pohodě nastupovalo. Bohužel během jízdy se najednou nabralo 6 až 7 minut zpoždění, a to znamenalo, že přijedeme do Pardubic v ten čas, kdy má z něj odjíždět vlak, na který máme následovně přestupovat. A tak my jsme už vymýšleli druhý plán, kdyby nám ten vlak ujel. Nakonec jsme žádný nevymysleli, ale snažili jsme se snížit stres a tlak, který posledními minutami při jízdě mezi námi panoval.

    Tak, vlak už dojel do našeho cíle a my sprintovali k našemu druhému vlaku. Jediná výhoda byla, že druhý vlak byl na stejném nástupišti, jako vlak ve kterém jsme jeli. A tady se všechno podělalo, šli jsme k vlaku, zmáčkli čudlík pro otevření dveří, ukázala zelená barva, ale vlak byl rozjetý a pan na nádraží na nás zařval „Nechoďte do toho vlaku!“ a my museli stát na místě. Ujel nám vlak před očima. Stačilo 10 sekund a my mohli jet spokojeně v něm. V tom momentě jsem spustila z očí vodopád a s myšlenkou, jak se dostaneme do Kolína. Věděli jsme, že na sraz nepřijedeme včas.

    Naštěstí jel druhý vlak o 15 minut později, tak jsme šli na záchod a co by se nestalo, vyšli jsme z podzemí do místního nádraží po schodech a najednou jsme uviděli něco, co páchlo jako psí hovínka, ale vypadalo to jako lidské extrementy. No nic, jak jsme byly na záchodech, tak na jednom ze tří bylo zrovna zbytek toho extrementu, navíc nespláchlého. Z toho vyplývá jedno velké mínus pro pardubické nádraží ko. Po takové příhodě jsme vyšli zpátky na nástupiště a zjistili jsme, že ten vlak má pár minut zpoždění. Bylo to pouze pár minut, a na nich už přece nezáleželo, zda se dostavíme na sraz krátce po zahájení nebo až na oběd.

    Ve vlaku jsme už byli, a já se neustále vzpamatovávala z toho, jak nám ujel před očima vlak do Kolína. Cesta tam trvala pouze 15 minut, a tak uběhla rychle. A v Kolíně na nás čekaly dvě otázky, jestli pojedeme taxíkem či jet vlakem za hodinu a půl. Potom, co jsme se zeptali taxikářů na cenu z Kolína do Doks, jsme se na 100 % rozhodli, že pojedeme vlakem. Čímž jsme se prošli na náměstí, kde jsem uviděla krásnou místní radnici. Mezitím jsem si sedli na drink do jedné z restaurací, která byla poblíž radnice. Já si dala výborný ledový čaj, po kterém se mohlo pomalu jít zpátky na vlakové nádraží.

    Kolínská radnice, © Michal Maňas

    15minutová cesta do Doks s výlukou byla obyčejná, a tak jsem napsala majdule (2000), že už za chvíli budeme vystupovat z vlaku. Majda se teda za námi vypravila z restaurace, kde byl oběd. My konečně dorazili do Doks po velmi únavné cestě, kde na mě čekala organizátorka srazu, a já ji nedočkavě hledala, ale po pár sekundách jsem ji lehce našla, takže rodiče odešli si projít město a my mohly jít do restaurace, která byla nedaleko nádraží.

    Jak jsme do ní vešly, už jsem uviděla účastníky srazu. Byla jsem neskutečně šťastná, že jsem je mohla po velmi dlouhé době vidět. Se všemi jsem se pozdravila, a na to se mě maminka do JMkolo zeptala „Jaká byla cesta?“ a já jsem odpověděla „Únavná.“ :->. Na to jsem se zakecala s Copinkou o jablkách, jestli jsem v Lidlu nějaké ukradla, ale já jsem řekla, že jsem neměla teleport, protože ho měla Majda. :-( Nebo jsme se taky společně naučily nové slovo, zjistily jsme, že pizza a talíř je ta stejná věc. Mezitím přišla paní servírka a já si objednala karbanátek s brambory, i když jsem si chtěla dát podle jídelničku na internetových stránkách restaurace smažený květák s brambory, který ale byl ze 7. 7., takže se už jeden měsíc v té restauraci nepodával, no skvělé. :->
    Stejně karboš byl i lepší, a tak jsem si vychutnala skvělý oběd. Chvíli po tom jsem ještě čekala, než ostatní dojí, zvlášť u Copinky, která nechtěla sníst jeden nakažený klínek pizzy, ale stejně ho snědla. Tak, všichni byli po jídle, a my jsme se vydali do zámeckého parku, kde bylo Muzeum Čtyřlístku.

    Hned, jak jsme vešli do muzea, na mě vykoukl obrovitánský Bobík, a protože já jsem před necelým rokem milovala časopis Čtyřlístek, kde moje velmi oblíbená postava byla právě Bobík, tak jsem málem z toho omdlela. Kousek vedle něho byl vystaven Pinďa, kterého jsem si nenechala ujít vyfotit. Bohužel jsem zapomněla v tom šoku vyfotit Myšpulína a Fifinku, za což se fanouškům těchto postav za nepořízení fotek omlouvám.

    Hrdina Piňda v životní velikosti

    Také zde nechyběly informace o autorovi Jaroslavu Němečkovi, či o jeho kreslených postavách. Nadále tady byly vystavěny vitríny se suvenýry a starými knihami, časopisy, a mě zcela uchvátilo, že byl dokonce vydán i časopis Bobík. Věděli jste, že nejenom v češtině byl napsán komiks Čtyřlístek, ale např. v rumunštině, angličtině, španělštině a němčině? Mezi dalšími věcmi patřily i sádrové odlitky z obličejů hlavních hrdinů, které mě natolik zaujaly, že jsem si je musela vyfotit.

    Časopis Bobík

    Sádrové odlitky postav ze Čtyřlístku s komiksem a fotografií

    Nadále na nás tam čekalo auto, ve kterém pokaždé jeli Myšpulín, Bobík, Fifinka a Pinďa. Já jsem nemohla odolat, a tak jsem do něho nasedla společně s Copinkou a lékařským.

    Já s Copinkou v autě Čtyřlístku, © majdula2000

    Bylo už ke konci prohlídky, a my nemohli odejít s prázdnou, tak jsme se zastavili u prodejny se suvenýry, kde jsem si koupila magnetku a pohled, na kterém byla žirafa se skupinkou hlavních hrdinů z časopisu.

    Zatímco jsme odcházeli z muzea, byla v programu poslední věc, která byla naplánována. Bylo to koupání v Máchově jezeře, neboli v Mácháči. Už cestou tam jsme potkali parkoviště, kde stála hromada aut, takže bylo jisté, že na Macháči bude spousta lidí.

    Naše parta došla ke koupališti, chvíli jsme hledali místo, kde se usadíme s našimi věcmi, a mohlo se jít do vody! Mi nejprve voda přišla taková střední, né úplně teplá a ani né moc studená. Nejprve jsme si hráli všichni s míčkem a s nafukovacím donutem, ale potom přišla od Pralinky a majduly osudová věta „My si jdem zaplavat, tak nám hlídejte věci.“ ke mně a Copince. Takže my dvě jsme zůstaly samy, za což oni dva společně s lékařským a JMkolo si dělali blbosti několik metrů od nás. Taková vzpoura! Naštěstí 45 minut jsme se bavily s Copinkou o všelijakých věcech a blbostech, a o druhé skupině jsme ani nevěděly. Až najednou jsme se začaly po nich dívat, a oni nikde. Začaly jsme se bát i o naše věci, protože nebyly z takové dálky pořádně vidět. Chtěly jsme jít i na břeh se podívat, a tak jsem nakonec šla a tašky s deky byly pořád na tom samém místě, což se mi ulevilo. Taky jsem se podívala ze zajímavosti na mobil, na kterém se ukazovalo, že je tři čtvrtě na čtyři, což bylo nejlepší čas začít se balit na vlak, který jel skoro ve 16:45. A najednou se ukázala druhá půlka srazu, perfektní. Ihned jsem jim vysvětlovala, jak jsem se společně s Copinkou o ně bála. Byl správný čas se sbalit a ze srazu odejít. Rozloučila jsem se se všemi kromě Majdy, která mě doprovodila na vlakové nádraží, a JMkolo společně s její maminkou a sestřičkou, které jely se mnou kousek cesty.

    Udělala jsem Majdě pápá a vyrazilo se na cestu zpátky domů. Tentokrát cesta byla už bez problémů, a tak všechno proběhlo tak jak mělo. Domů jsem se vrátila krátce před desátou hodinou večer s pocitem, jak jsem si moc užila sraz, a za to patří zúčastněným velké

    DÍKY. $>

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (7)

    Příspěvek z 21. srpna ve 13:10.
    lékařský v něm napsal:

    JMkolo83, já, Pralinka a majdula! :D
    Jsme nechali Copinku a vikinku, ať nám hlídají věci a trochu se to protáhlo nooo. O:-)

    Příspěvek z 21. srpna v 11:46.
    vikinka28 v něm napsala:

    Dekuji za krasne ohlasy!

    verbum: Lekarsky sel take plavat!

    Příspěvek z 21. srpna v 8:48.
    Alpina v něm napsal:

    Jsem rád, že se vám sraz vydařil...