Začátek srazu byl v 11 hodin na hlavním nádraží v Havlíčkově Brodě. Někteří z nás ale byli na místě dřív, proto jsme se vydali ke Kauflandu, kde naše Majda křičela přes celé parkoviště na Pralinku. Postupně jsme se sešli a v 11 hodin jsme vyrazili do města. Šli jsme kolem Hnátova kamene a potom na náměstí. Tam nás překvapil food festival. Ale ne natolik, abychom si odpustili slibované legendy.

Nejprve jsme si řekli legendu o Hnátovi u staré radnice, kde visí jeho kostra. Taky jsme si řekli legendu o Koudelově kašně, na kterou jsme se podívali jen krátce kvůli festivalu. Potom jsme se přesunuli k morovému sloupu, kde jsme si udělali společnou fotku.

Asistent ukradl Alíkovi hlavu, © maminka FuFuF

Protože jsme měli problém s restaurací, tak jsme ještě hledali, kam se vůbec půjdeme najíst. Nakonec jsme šli do Kozlovny, kde jsme strávili hodinu nebo hodinu a půl. Stihli jsme i podepsat deníček a prezenční listinu. Taky nás tam opustil Pralinka, ale my jsme pokračovali k věži kostela nanebevzetí panny Marie. Čekali jsme na pana průvodce a mezitím nás potkal déšť, proto jsme se schovali v kostele.

Věž kostela, © maminka FuFuF

Když přišel pan průvodce, vstoupili jsme do věže, kde nás čekaly úzké točité schody. Nebyl to zrovna jednoduchý výstup. Zastavili jsme se na zvonici. Tam nám pán vyprávěl o tom, že je v ní údajně jeden z nejstarších českých zvonů, ale protože nemohou pořádně přeložit latinské nápisy, tak nevědí, jestli je opravdu nejstarší, ale že určitě patří mezi 10 nejstarších a vzhledem k zachovalosti je nejvíce funkční, přesto se na něj smí zvonit pouze výjimečně. Trochu nám na něj ale přece jen zazvonil, prý vydává tón D1 a jeho zvuk byl slyšet i dlouho po úderu.

Další zastávka byla u rumpálu, kde jsme se dozvěděli, jak větší a těžší břemena vytahovali po fasádě pomocí právě zmíněného rumpálu. Vyprávěl nám i o tom, že tímhle způsobem nahoru v zimě dopravovali vodu, protože se ve věži nacházel byt. Ten byl obydlený před mnoha lety. Potom už nás čekaly příjemnější schody. Dostali jsme se do takové malinké kuchyňky, která byla spojená s již zmíněným bytem. Byla to opravdu malinká místnost, kde údajně bydlela pětičlenná rodina.

Pán nám taky vyprávěl o rodině, která tady bydlela, že v ní byli 2 kluci a 1 holka. A že hoši byli zlobiví a po lidech, co chodili okolo, házeli malé brambory nebo sněhové koule. Jediným nadstandardem tohoto bytu byl prý balkon, ze kterého je dnes ochoz. Na ten jsme se poté také podívali. Některým z nás dělala problém výška a že ochoz byl široký ani ne metr. Navíc jsme se museli vyhnout dvěma zvonům, abychom se neuhodili do hlavy.

Vyhlížíme z věže, © maminka FuFuF

Cesta dolů už byla o něco příjemnější, ale pořád náročná. Když jsme všichni sešli z věže, vydali jsme se parkem opět na nádraží. Tam jsme přišli téměř na poslední chvíli, ale vlak nikomu neujel. Sice jsme nestihli nic dalšího, ale předpokládám, že vyjde článek z opravdu zajímavého úhlu pohledu, tak se máte na co těšit.

Tohle byl pro mě první sraz, a protože jsem ho rovnou i organizovala, tak to bylo o to náročnější. Měla jsem z toho trochu strach, ale nakonec jsem si celý den moc užila a poznala nové lidi, za což jsem hrozně ráda. Alíkovský kolektiv je prostě úžasný.