Sraz byl naplánován na třetí hodinu ranní v Praze na letišti. Přihlášeno bylo 104 lidí. Bohužel 81 lidí zaspalo a 13 jich nemělo očkování proti prvodubnici. Alpina nám oznámil, že pojede na kole a počká přímo na místě. Sešli jsme se v opravdu hojném počtu 9 lidí. Dorazil jsem já, –MM–, Pralinka2, majdula2000, lekařský, Ändřläk_, MedvidekBonnie, KrálíčekSušenka a VelkýBochník.

Na poslední chvíli se ještě přidala SarahDragons, která byla celá šťastná, že ji maminka pustila samotnou. Maminka měla velké obavy, ale uklidnili jsme ji, že jedeme do země, kde probíhá jen občanská válka, a tudíž se není tolik čeho bát. Maminka Sarah nám řekla, ať chviličku ještě počkáme, že musí Sarah ještě něco přinést. Sarah si říkala, že zřejmě jde pro nějakou dobrou svačinu. Maminka dala dceři batoh a rozloučila se s ní.

Všichni jsme byli připraveni k odletu soukromým letadlem, které jsme si předem rezervovali. Piloti nám však oznámili, že je zhoršená viditelnost a let momentálně není možný. My jsme ale čekat nechtěli, načež nám bylo odpovězeno, že pokud chceme, tak ať si to odřídíme sami.

Nastal první problém, kdo bude řídit? Mezi námi byla jediná Majda, která tvrdila, že kdysi hrála hru na počítači, kde se letadlo řídilo. To nás všechny uklidnilo a my jsme jí plně důvěřovali.

Vyrážíme!

Let byl velice krásný, z výšky jsme se kochali přírodou. Bavili jsme se o tom, o jaké zážitky přišli ti účastníci, kteří zaspali. Sarah se ptala, zda někdo nemáme hlad, řekli jsme, že bychom si něco dobrého dali. Pak otevřela batoh a zjistila, že tam vůbec žádná svačina není. V batohu byla munice, granáty a několik pistolí. Její maminka totiž dělá u armády. Urazili jsme asi 50 000 kilometrů a najednou jsme se ocitli pár stovek kilometrů před cílem.

Z husté mlhy se znenadání vynořilo letadlo a my jsme měli radost, že jsme konečně někoho ve vzduchu potkali. Všichni jsme letadlu začali mávat, bohužel místo opětovného zamávání jsme dostali pozdrav v podobě jedné nablýskané rakety, která nám zasáhla motor, a my letěli okamžitě střemhlav na dno Arabského moře.

Sestřelení letadla před Somálskem

Zázrak! Všichni jsme se vynořili a přežili jsme to! Aby taky ne, vždyť jsme letěli pouze z výšky 9 500 m, to zase tolik není. Bohužel při pádu jsme přišli i o batoh Sarah, ve kterém bylo tolik střeliva, že by to zlikvidovalo i nesmrtelného Chucka Norrise. Byli jsme asi 280 km od našeho vysněného městečka Mogadišu. Ändřläk_ nám oznámila, že takový adrenalin pro ni není a plavala zpátky domů. My ostatní jsme ale plavali asi 6 hodin, až jsme se dostali konečně do cíle!

Hurááá, jsme tady!

Vynořili jsme se na břehu. Trochu jsme si odpočinuli a vyrazili hledat nějaký dobrý podnik s jídlem. Procházeli jsme celé město a hledali a hledali... Kulky kolem nás létaly a rakety z letadel padaly před nás. Nás to ale nerozhodilo. Po chvíli se však stalo něco, co nikdo nečekal. Z čistého nebe se najednou šíleně rozpršelo a my jsme všichni zmokli. Díky tomu, že všude z domů šlehaly plameny, jsme ale byli hned zase suší.

Protože jsme byli notně vyhládlí, rozhodli jsme se, že nejprve vyhledáme nějakou útulnou restauraci, kde bychom se mohli najíst. Asi po 15 minutách chůze jsme na okraji města zahlédli chaloupku z proutí, jejíž vývěsní štít s oznámením „Denně čerstvé maso“ nás přilákal dovnitř. V nabídce byla gulášová polévka a kuřecí řízek s bramborovým salátem, ti méně náročnější si vystačili s ostravskou klobásou. Abychom se vyhnuli problémům s požíváním místní kontaminované vody, spláchli jsme oběd dobře vychlazenou kofolou.

Kuřecí řízek s bramborovým salátem a gulášovka

Ostravská klobása s hořčicí a domácím chlebem

Naše „hody“ zaznamenalo skrze proutěné stěny restaurace několik místních obyvatel. VelkýBochník našel po kapsách pár desítek drobných korun, které jim věnoval na přilepšenou.

Toulky po památkách

Vyrazili jsme na procházku centrem města, kde jsme se pokochali troskami několika historických budov, dále jsme si prohlédli vojenskou techniku zaparkovanou v ulicích města. Když jsme procházeli kolem polorozpadlé budovy, prosvištělo kolem nás několik kulek, které se zaryly do fasády domu. Pomocí nožíku jsme si je na památku vydloubali.

Suvenýr z Mogadiše

Pro skupinovou fotku jsme si vyhlédli krásnou zeď zdobenou nádhernými ornamenty, ale než jsme k ní došli, tak vyletěla do povětří. Snažili jsme se najít jiné krásné místo, ale bohužel tam už žádné nebylo, tudíž jsme fotku nepořídili. Po chvilce střelba utichla a ve městě bylo liduprázdno.

Jedna z budov, která vyletěla do povětří

Zpátky domů

Zamířili jsme z centra na předměstí, kde jsme narazili na skupinku novinářů, mezi kterými byl štáb TV Nova, který nám nabídl, že se s ním můžeme vrátit domů.

Když jsme čekali na letadlo, tak k nám přišel jeden místní obyvatel, kterému jsme se snažili vysvětlit, že už žádné drobné nemáme, a chtěli jsme ho odehnat. Jedním členem štábu jsme byli upozorněni, že je to jejich kolega Rey Koranteng, takže poletí s námi. Po několika hodinách letadlo přiletělo, nastoupili jsme a vydali se domů.

Po cestě letadlem jsme se kochali výhledem z okénka. Rey Koranteng se cestou trochu nudil, tak se koukal s MedvidkemBonnie na anime. To ho však brzy taky znudilo a usnul KrálíčkoviSušence na klíně. Při průletu nad Rudým mořem jsme zahlédli usilovně plavajícího Ändřläka_. Pralinka otevřel okénko a volal na ni, ale zřejmě ho neslyšela, jelikož ani nezamávala.

Výlet to byl velice pěkný a moc se nám všem líbil. Doufáme, že zase něco tak hezkého zažijeme. Bohužel jsme přišli o Alpinu, který jel na kole, ale zda tam dojel, nevíme. Nikdy už jsme ho neviděli.