Právě začíná sobota. Alík telefonuje hrochu Pepíčkovi, jestli by s ním nechtěl na výlet, a přitom vaří citrónový čaj svému páníčkovi, který se minulý týden nachladil. Po slovu „výlet“ začal Pepíček poslouchat pozorněji a po zbytku slov se ani chvíli nerozmýšlel a hned odpověděl, že určitě ano, že se sejdou před Alíkovým domem v devět hodin.

Alík na to kývl, donesl čaj páníčkovi a ještě se ho zeptal, jestli může s Pepíčkem jít. Páníčkovi to bylo tak trochu jedno, protože věděl, že Alík je už velký a že se mu nic nemůže stát. Alík zajásal a šel si chystat batůžek. Sám pro sebe si říkal: „Takže se na to podíváme,“ a otevřel batoh. „Lékárnička, svačina, pláštěnka, telefon, peněženka a hotovo“, usmál se sám pro sebe, když dal všechny věci do batohu, a spokojeně vzdychl.

V devět hodin si stoupl před svůj dům, teda vlastně boudu, a čekal na Pepíčka. Když dorazil, Alíkovi údivem spadla tlamička. Pepíček měl tak nacpaný batoh, že byl dokonce větší než on sám. „Prosím tě, co sis do toho batohu dal?“ zeptal se Alík. „Ále...“ odpověděl mu Pepíček, „to kdybych měl hlad.“ Alík vzdychl a honem řekl Pepíčkovi, že jestli nepohnou, ujede jim vlak.

Na nástupišti si oba dva koupili zvířecí jízdenku a čekali na vlak. No, vlastně oni na něj nečekali, ale spěchali, aby ho vůbec stihli. Ale protože je strojvedoucí viděl a už dlouho je znal, tak na ně počkal.

Když už jeli vlakem, všude kolem nich se míhala jedna zeleň za druhou a sem tam zahlédli i nějakou známku civilizace. To byly třeba zastávky pro vlaky a nebo osamělé chatky.

A když konečně dojeli, tak se Alík i Pepíček nadechli a ucítili vůni lesa, luk a květin. Alík Pepíčka pobídl, ať už jdou, a šli.

Všude na ně čekala nějaká překvapení. Někde na ně čekal nádherný kozák, nebo jiný hříbek, jinde zase hájek divokých růží a na jedné mýtince dokonce zaječí rodinka. Po chvilce Pepíček řekl, že má hlad, a Alík, že taky. Usadili se na dece, kterou s sebou vzal Pepíček, a dali si svačinu.

Když dojedli, Alík uslyšel podivné pípavé kňučení. Popošel a podíval se kolem sebe. Chvilku kolem čmuchal, pak odhrnul listí a na zemi uviděl malinké ptáčátko, které neustále pípalo. Mezitím přišel i Pepíček a velice se rozesmutněl nad tím, co viděl. Pak se Alík podíval kolem sebe a nad sebou uviděl kukačku, jak se vyvaluje a spí v hnízdě, ve kterém se ještě před chvilkou rodiče starali o své ptáčátko, které teď bylo vyhoštěné ze svého hnízda.

Alíkovi na obličeji vyskočil rozzuřený výraz a honem řekl Pepíčkovi: „Stoupni si, já si na tebe vylezu a podívám se na tu „paní“, která se tam vyvaluje.“ Pepíček si pro sebe řekl: „Vstávat, sedat, vstávat a sedat, pořád do kola, ach jo.“ A udělal to, o co ho Alík prosil. Když byli na sobě, Alík chňapl po dosud spící kukačce a skočil dolů z Pepíčka. Pepíček se svalil a sedl si. Alík si kukačku chytl a začal výslech: „Proč jsi to udělala?“ zeptal se Alík a podíval se na ni výhružným pohledem. „Ehm...“ odpověděla ještě rozespalá kukačka. „Já nevím,“ dodala drze. „Tak hele...“ vložil se do toho Pepíček. „Stejně víš, že já hlad mám pořád, takže pamatuj a slib, že jestli se nepřestaneš takhle chovat, bude z tebe zítra oběd.“ Kukačka na to kývala hlava nehlava, položila si křídlo na levou stranu hrudi, kde je srdce, a pronesla rozkoktaným hlasem přísahu: „Slibuji, že už nikdy taková nebudu.“ Alík ji pustil a ona odletěla. „Pěkně jsi to vymyslel“, řekl Alík Pepíčkovi.

Cestou zpátky k zastávce na tohle všechno vzpomínali. Tentokrát vlak stihli.
Když oba dva dorazili utahaní do svých domovů, ulehli do svých pelíšků a za chvíli ztratili přehled o světě.

Zazvonil zvonec,
pohádky je konec.
Doufám, že se vás dotkla jemně,
mějte se po zbytek dne pěkně.