První třída, druhá třída a třetí třída. Ve třetí třídě mě učitelka posadila vedle té nejhorší holky ve třídě. Byla taková moc akční, rychlá, prostě taková divná. Já jí nikdy nepoznala a neměla jsem jí ráda. Byla jsem na učitelku naštvaná, že mě posadila k ní. Byla hrozná. Mě taky prý neměla ráda, že jsem byla příliš tichá. O hodině jsem jí (jen tak málo) kopala do nohy. A vůbec s ní nemluvila. Pak se mě jednou na něco zeptala a já jí odpověděla. Ta otázka mi přišla tak laskavá a milá, že na mě udělala dojem. 

Ano, jedna otázka, jediná otázka. Poprvé jsme spolu mluvily. A potom jsme si hodně povídaly. Opravdu jsme nikdy dříve spolu nemluvily. Zdravily jsme se, povídaly si, vyprávěly, bavily a smály se. Pak jí učitelka přesadila do zadní lavice. Ale my jsme se stále bavily. Bylo z toho kamarádství. 

Toto hezké kamarádství trvalo od poloviny třetí třídy až do poloviny čtvrté třídy. To se mě zeptala jestli nechci být její nejlepší kamarádka. Já jsem rozhodně souhlasila. A byly jsme nejlepší kamarádky. Kupovaly si dárečky a pořád se navštěvovaly. Říkaly jsme si nejnejnejnejnejnejnejnej a tak dále a ještě jedno nej nejkamarádky. Každým dnem jsme si přidávaly více a více nej.

Vše se ale změnilo v páté třídě, kdy nám učitelka řekla, že se naše třída rozdělí. Chtěly jsme být spolu, ale nebyly. Nešlo to zařídit, nešlo. A na konci páté jsme se rozloučily na další školní rok. 

Budeme se alespoň navštěvovat o přestávkách. V šesté jsme se vůbec neviděly. Ani o přestávkách. Návštěvy skončily. Viděly jsme se sotva jednou za týden. Vidím jí stále před sebou. Když si povídáme, tak chabě, skoro se pozdravíme. Nemluvily jsme vůbec o kamarádství.

Vidím ji ve čtvrtek třetí hodinu. To sedíme spolu. Vidím jí a nemám slov, moje nejlepší kamarádka asi už není nejnejnejlepší. A můžeme si za to asi samy. Už nenajdu tak úžasnou nejlepší kamarádku.