Začalo to v srpnu 2017. V té době jsem se přejídala (nevím, jestli se tomu dá tak říkat), ale snědla jsem třeba celou čokoládu na posezení, nebo skoro celý balíček chipsů. Postupem času jsem se začala bát, že když budu takhle pokračovat, budu tlustá. Potom jsem si přečetla článek o bulimii. Jak to tak bývá, důsledky jsem vynechala... A už jsem v tom jela. To bylo koncem srpna. Tak jsem si řekla, že se najím jen trochu a pak to zkusím vyzvracet. Nešlo to. Ale byl to pro mě hezký pocit. Jakože starosti jdou pryč. A takhle jsem to zkoušela každým dnem. Asi v září jsem k tomu přidala cvičení, protože to nešlo... Ale nebyla to žádná hysterie. A tak to šlo. Jezení, pokus o zvracení, nic, cvičení. V prosinci jsem začala počítat kalorie. Ani nechtějte vědět, kolik jsem si řekla, že jich přijmu.

A v lednu jsem už toho měla dost a začala anorexie... Jedla jsem málo. Tedy snažila jsem se toho sníst co nejmíň. Milovala jsem hlad. A cvičila jsem ještě víc. Měla jsem plán zakázaných jídel. Byla jsem strašně unavená. A měla jsem strašně slabý imunitní systém. Byla jsem pořád nemocná. Vážila jsem asi 35 kilo na 158 cm. To je extrémní podváha. Kvůli tomu, že jsem byla pořád nemocná, nejspíše vzniklo mé astma. A také, kvůli tomu, že jsem byla nemocná, jsem se nudila. A právě v televizi běžely olympijské hry. Tak jsem se dívala a do sportu jsem se zamilovala. Řekla jsem si, že chci být profesionální sportovkyně. Ale co budu dělat za sport? A anorexie pořád pokračovala. Pak jsem to nevydržela a spadla zase do bulimie. A tak začal můj kolotoč anorexie - bulimie - anorexie - bulimie... hrůza. Mamka si samozřejmě všimla, že jsem zhubla, a tak šla se mnou k doktorce. Doktorka mi řekla, že jestli nepřiberu 5 kilo, půjdu do léčebny. Samozřejmě, že jsem pak ještě zhubla.
Doktorka mi ukazovala fotky jedné anorektičky. Abych tak taky nedopadla. Ale mně to přišlo jako inspirace, že tohle všechno musím dohnat, že musím být hubená. Každý den jsem se na sebe dívala v zrcadle. Po nějakém čase jsem si již nepřišla tlustá, ale říkala jsem si, že nejsem dost hubená.

V dubnu jsme si koupili pejska Urmánka. Myslela jsem si, že díky němu anorexie a bulimie odejdou pryč, ale ne. Nechtěla jsem.
A v květnu jsem nemohla. Chtěla jsem se anorexie zbavit. Tak jsem to řekla rodičům. Oni říkali, že sportovci přece musí jíst. Vždyť přece vím, jak dopadla Gabriela Koukalová. (Ano, to bylo po měsíci, co se Gabča přiznala. Moc mi pomohla bojovat.)

A tak jsem se rozhodla bojovat. Nebylo to ale růžové. Někdy se mi dařilo jíst bez výčitek, někdy ale ne. Skončila jsem u psychiatra. Ale to mi nepomohlo.
Když jsme byli na dovolené, u paní, která nám Urmíka prodala, všimla si ona i její rodiče, že jsem hodně hubená. Tak nám její tatínek povídal o synovi, který měl také anorexii. Nechtěl jíst, dával jídlo pod stůl, když něco snědl, šel to vyzvracet. Vážil 26 kg na nějakých 170 cm. Nemohl ani chodit. Tak šel do léčebny, tak mu ale nepomohli. Ale v další léčebně už ano a teď byste si ani nevšimli, že byl anorektik. Já ho také znám.
Nejhůře jsem na tom psychicky byla v září. Vážila jsem 40 kilo. Přišlo mi to strašně moc. Doktorka byla ráda, ale já ne. Když máte anorexii, nebo bulimii, jste protivní, změníte se... Rodiče mě nutili jíst. Já jsem dělala vše proto, abych nemusela. Pořád jsem hystericky cvičila.. věděla jsem o sportovcích, kteří kvůli anorexii skončili, jako Gabriela Koukalová, nebo Julia Lipnitská. Ale to se jednoho dne zlomilo. Řekla jsem si, že potřebuji mít dostatek síly.
Od té doby jím normálně a nabírám svaly. Bůh mě zachránil. Jsem mu moc vděčná.

Anorexie a bulimie mi toho dost vzaly, ale i daly. Třeba sport. Jaké byly mé zdravotní problémy, které mé poruchy příjmu potravy zavinily?

• Únava, slabost
• Slabý imunitní systém
• Slabé, žluté nehty a vlasy
• Lanugo (chmýří po těle)
• Suchá kůže
• Často se mi motala hlava
• Také se mi často kazily zuby
• Snadno se mi dělaly modřiny
• Bolely mě svaly

A psychické:

• Nervozita
• Neschopnost se soustředit
• Podrážděnost
• Pořád jsem měla takový pocit nutkavosti

Doufám, že se vám tyto problémy vyhnou. Kdyby to pomohlo aspoň jednomu člověku, byla bych moc ráda.