Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Mráček
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Auto v blátě, výměna vedoucích a další hry na táborech

    vydáno  •  Cestování · Tábory

    Na prázdninových táborech se dají hrát různé hry. Některé jsou běžné a hrají se skoro všude, některé se hrají jen někde a některé se hrají s různými pravidly. V tomto článku popíšu, jakým způsobem se hrály některé hry na táborech, kde jsem byl.

    Sloup v Čechách, © Pralinka2

    Kdysi dávno jako dítě jsem na žádných prázdninových táborech nebyl, mimo jiné proto, že tenkrát jediné oficiálně povolené tábory byly pionýrské a já jsem v Pionýrské organizaci nebyl. Takže na letní prázdninové pobyty pro děti jsem se dostal až o řadu let později jako vedoucí. Teda ne hlavní vedoucí, který to řídí všechno, ale takový ten vedlejší vedoucí. Na těchto letních pobytech jsem byl na různých místech, mimo jiné i například ve Sloupu v Čechách. Samozřejmě součástí pobytu byly i nějaké výlety po nejbližším okolí, takže třeba v tom Sloupu jsme viděli i hrad. Na tom hradě je mimo jiné socha poustevníka s dalekohledem.

    Poustevník na hradě Sloup v Čechách

    O tom poustevníkovi nám na tom hradě vyprávěli i nějakou pověst, ale bohužel už jsem ji zapomněl.

    Kromě výletů a běžných denních záležitostí se na táborech hrají i různé hry. Některé z nich jsou poměrně běžné a obvyklé, například bojovka, vybíjená, na ovce a na schovávanou, jak se o tom zpívá i v písničkách („slíbili bojovku, pak jsme hráli vybíjenou, na ovce a na schovku“).

    A některé hry jsou buď méně obvyklé, případně se hrají s různými pravidly, mimo jiné například podle složení a věku účastníků. Ne každá hra je v nezměněné podobě vhodné pro děti každého věku.

    Stezka odvahy

    Asi nejznámější věc, která se provozuje skoro všude, je takzvaná stezka odvahy. Tam je samozřejmě nutné výrazně přihlédnout k věku a možnostem účastníků. Určitě nechcete, aby rodiče nikdy nepustili své mladší dítě na váš tábor, protože jejich starší dítě se dodnes v noci budí hrůzou při vzpomínce na stezku odvahy na vašem táboře.

    Taková stezka odvahy se často dělá večer za tmy, ale není to podmínkou. Na táborech, kde jsem byl, se to většinou dělalo tak, že se někde v lese nebo na jiném opuštěném místě vyznačila nějaká trasa svíčkami ve sklenicích, a úkolem dětí bylo tu trasu projít. Většinou jednotlivě, ale někdy nebylo vyhnutí a některé děti bylo nutno pustit ve dvojicích. A podle toho, jaké jsme měli děti, někdy se na trase rozmístila nějaká strašidla, která měla procházející děti strašit, ale někdy úplně stačilo, aby děti tu trasu jen prošly, jen tak, bez nějakého strašení navíc. Samozřejmě takováto stezka odvahy se musí nějak předem připravit, stanovit trasu, pak tam rozmístit ty svíčky a případně nějaká ta strašidla, a vymyslet, co budou dělat děti, které čekají na průchod nebo už dorazily.

    Jednou na jednom letním pobytu jsme měli stezky odvahy dvě. Jednu jsme připravovali my vedoucí, a jednu připravovala skupinka dětí. Musím přiznat, že ta jejich byla lepší. Tvůrci ji připravovali celé odpoledne, a to docela samostatně. Až když se začalo stmívat, tak mě požádali, zda bych jim s tím nepomohl. Tak jsem řekl, že jo, a šel jsem s nimi. Nicméně dlouho jsem tam jen tak okouněl a žádnou práci pro mě neměli, tak jsem nevěděl, na co mě tam vlastně potřebovali. Ale pak jsem se dověděl, že skutečný důvod, proč mě při té přípravě té stezky chtěli, nebyl ten, že by potřebovali s něčím pomoct nebo tak něco, ale že chtěli, abych tam byl, prostě proto, aby se při té přípravě stezky odvahy sami nebáli. No, ale nakonec, když ta stezka odvahy začala, tak mi přece jen nějakou práci dali; oblékli mě za strašidlo a postavili mě do jedné zatáčky, abych tam strašil. A jak jsem již uvedl, nakonec ta jejich stezka odvahy měla větší úspěch než ta, kterou jsme několik dní předtím připravili my vedoucí.

    A jak jsem říkal, že stezka odvahy se většinou musí připravovat předem, tak i to má své výjimky. Jednou jsme byli na krátkém pobytu s ubytováním ve městě, a stezku odvahy jsme naplánovanou neměli. Ale večer před poslední nocí se děti rozhodly, že stezku odvahy chtějí, požadovaly ji stále víc, naprosto se šprajcly, odmítly hrát cokoli jiného, stouply si do houfu a jen skandovaly, že chtějí stezku odvahy, a odmítaly se hnout a dělat cokoli jiného. Co teď s nima? Tak jsme se s ostatními vedoucími dohodli, že když chtějí stezku odvahy, budou ji mít. Tak jo. Řekli jsme, že tedy bude stezka odvahy, a ať jdou za námi. A vydali jsme se k nejbližšímu lesu. Když jsme procházeli po osvětleném okraji sídliště, jeden z vedoucích se občas schoval za popelnici a vybafl, za což se dočkal ocenění, že „to je trapný“, a tak jsme došli až k lesu. Chviličku jsme ještě šli po široké cestě, kam dopadalo trochu světla, to už poznámky o trapnosti nepadaly, nicméně ještě byli v pohodě. Pak hlavní vedoucí vydal pokyn, abychom odbočili na takovou úzkou lesní pěšinku. To už je humor přešel. Na té pěšince byla už docela tma. Šli jsme po té pěšince nějakých 100 metrů, víc to nebylo, prostě kousíček. Přestože jsme šli pohromadě a byli s nimi i vedoucí, tak bylo znát, že někteří už se trochu bojí. No, a asi po 100 metrech jsme se zastavili a byl vydán jednoduchý pokyn: Vrátit se po té pěšince zpátky na tu odbočku z té širší cesty. A to jednotlivě, každý sám. Jeden z vedoucích se tam vrátil napřed, aby tam čekal na ty, co projdou, a já jsem popošel na jedno místo asi v polovině cesty, kde ta pěšinka měla takové jako rozcestí, a tam informovat, kterou cestou se má pokračovat, aby někdo nezabloudil. Neměl jsem nijak strašit, prostě jen slušně říct „Tudy“ nebo něco podobného.

    A jak jsem již uvedl, tato akce nebyla nijak předem připravená, neměli jsme žádné svíčky, žádná strašidla zabalená v prostěradlech, prostě jsme jen našli kus neosvětlené pěšinky v lese, a přesto to mělo docela úspěch. I ti starší a odvážnější se docela báli, posledních několik dětí jsme museli nakonec vypravit ve dvojicích, i když se mělo jít jednotlivě, protože prostě jednotlivě vůbec nebyly schopné jít, a dokonce asi dvě děti se nám tam počůraly. Co se dá dělat – vynutily si stezku odvahy, která původně nebyla v plánu, tak dostaly, co chtěly.

    Přespání venku

    Docela zajímavou atrakcí zejména pro panelákové děti, a to hlavně v případě, že nejde o klasický tábor se stany, ale o ubytování v pevném objektu, je přespání venku. To samozřejmě není možné všude a vždycky, někde se to dá provést v lese, ale jen tam, kde to není zakázané, nebo někde jinde se souhlasem majitele pozemku, a v některých případech lze přespat na zahradě objektu, kde je ubytování. A opět existuje různá náročnost, podle věku a složení účastníků. Nejměkčí forma je to přespání na zahradě, s tím, že je možné si kdykoli dojít na záchod, do koupelny, do kuchyně, a pokud by někdo nemohl vydržet zimou, tak má možnost se sebrat a jít spát dovnitř. A náročnější podoba je, když to přespání je daleko od všech budov a účastníci si všechny potřebné věci musejí vzít s sebou.

    Pokud je teplé počasí a neprší, tak není spaní venku příliš náročné, prostě si někde na zem natáhnete karimatku a spacák a jdete spát. Ale na jednom táboře jsme si přes den na jednom místě asi 3 km od místa ubytování podle pokynů jednoho z vedoucích postavili ze spadaných větví takové chýše, ve kterých bychom byli schopni se vyspat i v případě, že by v noci pršelo. A večer jsme pak na toto místo šli spát. Myslím, že pro panelákové děti z města to byl docela zajímavý zážitek.

    Vystřídání rolí

    Velice zajímavá hra, kterou lze provozovat jen někdy, zejména v případě, že jsou na akci přítomny nějaké schopné a starší děti, aspoň tak nějak nad 12 let.

    Určitě znáte takové ty děti, které neustále brblají, nic jim není vhod, program je otravný, vedoucí jsou neschopní a vůbec je to tady celé hrozná nuda. Někdy lze v takovém případě udělat to, že na dobu 24 hodin si prohodíme role a po tu dobu budou vedoucími děti. Opět pravidla mohou být různá podle složení účastníků. Někdy se na těch 24 hodin stala vedoucímu skupinka nejstarších a nejschopnějších dětí. V jiném případě, kde účastníci po celou dobu tábora byli rozděleni do tří skupin, se střídali, dopoledne dělala vedoucí jedna skupinka, odpoledne druhá a večer třetí. A prostě po dobu 24 hodin děti organizovaly program, stanovovaly, co se bude kdy dělat, co a kdy se bude jíst, prostě všechno, co mají dělat vedoucí. A my vedoucí jsme prostě jen poslouchali pokyny a účastnili se programu, který nám dočasní vedoucí připravili. Samozřejmě že kdyby se děly nějaké nepřístojnosti, tak bychom museli zasáhnout, ale k tomu nikdy nedošlo.

    A musím říci, že byly i případy, kdy nás dočasní vedoucí docela příjemně překvapili. Jednou jsme byli ubytovaní ve vesnici, kde byl Ústav sociální péče. To byl areál, kde byli ubytovaní mentálně postižení lidé. To byli lidé, kteří byli věkově dospělí, ale mentálně na úrovni dětí, někteří neuměli ani mluvit, většina neuměla číst, s některými se dalo mluvit o nejjednodušších věcech, ale nic složitého. Občas, když jsme šli po silnici kolem tohoto objektu, tak některé děti od nás se bavily s jedním klientem tohoto ústavu. No, a ten den, kdy jsme měli prohozené ty role vedoucích, tak ty děti, co měly dělat vedoucí, domluvily s personálem v tom ÚSP, že tam zajdeme na návštěvu, a odpoledne jsme tam šli, s kytarami, a na zahradě toho ÚSP jsme si sedli s kytarami ke stolu, personál tam shromáždil klienty, a tak jsme jim tam zpívali a hráli na kytaru. A bylo zřejmé, že klienti si to docela užívají a že mají radost, že jim tam někdo přišel zahrát, a spokojenost byla vidět i na těch klientech, kteří neuměli mluvit. Musím říct, že mě tenkrát docela potěšilo, že děti z našeho letního pobytu dokázaly vymyslet a zorganizovat i něco, co nebyla jen zábava pro nás, ale co přineslo radost i někomu jinému, a to dokonce lidem, na které většina společnosti moc nemyslí.
    A dokonce tam při té návštěvě toho ÚSP byla taková pohodová atmosféra, že jsem chvílemi přemýšlel o tom, kde vlastně ve skutečnosti je blázinec, zda uvnitř nebo vně toho plotu.

    Někdy se tato výměna rolí vedoucích dělala po nějaké přípravě a předem se to domlouvalo a chystalo, ale někdy i to se dělo spontánně. Jednou jsme byli na takovém pobytu u řeky, ale nebyl to klasický tábor s pevně organizovaným programem, spíš takový odpočinkový pobyt, kde nebylo stanoveno, co se kdy má jak dělat, vedoucí spíš jen dohlíželi, aby se neděly nějaké nepřístojnosti, a občas nabídli nějaký program, ale nepovinně, jen pro zájemce. Zajímavé je, že úplně všichni se dokázali nějak zabavit, něco hráli nebo něco užitečného dělali, a tvářili se spokojeně – jen jeden tam bezcílně bloumal, obcházel s otráveným výrazem po okolí a říkal „To je nuda, to je nuda.“ Po několika dnech jsem to nevydržel a takhle večer u večeře jsem na jeho „To je nuda“ řekl „Tak, a zítra bude Lukáš dělat vedoucího.“ Kupodivu ostatní vedoucí s tím souhlasili, tak byl Lukáš další den vedoucím. Ještě se teda zeptal, zda mu s tím může pomoct pár kamarádů, s čímž jsme souhlasili.

    No, ráno, jak se dalo očekávat, byla nuda. Lukáš nic neorganizoval, nic nedělal a nic neříkal. Po nějaké době několik dětí projevilo zájem, zda bych s nimi nezašel do 3 km vzdálené vesnice si něco koupit. Tak jsem se zeptal dočasného vedoucího Lukáše, zda můžeme jít do vesnice, ten nám to dovolil, tak jsme šli. Nakoupili jsme si nějaké drobnosti, a pak jsme ještě chvíli využívali nějaké houpačky a prolézačky na okraji hřiště. Pak jsme dorazili zpátky. Zjistili jsme, že Lukáš a jeho kamarádi to vzali pevně do ruky – i když původně měli dělat jen vedoucí, tak vyhnali i kuchařku – slečnu, která nám tam vařila, a rozhodli se i oběd uvařit sami. No, to byla věc. Z dálky to vypadalo jako nějaké těstoviny. Ale zblízka to docela lepilo. Na jednu porci si sedla vosa, a už neodletěla. Když se na tu porci položila lžíce a zvedla se, tak se zvedla celá porce i s talířem. Někteří řekli, že to jíst nebudou, a šlo to vyhodit do řeky. Vrátili se se sdělením, že rybičky, které si na tom chtěly pochutnat, se k tomu přilepily.
    No, já jsem svoji porci snědl, ale podruhé bych takové jídlo nemusel.

    Nicméně na druhé straně je pravda, že odpoledne Lukáš a jeho kamarádi připravovali stezku odvahy a tam se jim docela povedla, o tom už jsem psal v předchozí části.

    Musím konstatovat, že ta táborová hra, že po dobu 24 hodin se prohodí role vedoucích a dětí, je velice zajímavá. Děti si vyzkoušejí, jaké to je, všechno plánovat a organizovat a zařizovat, někdy dokonce uznají, že to není tak jednoduché, jak se zdá. A vedoucí si na jeden den odpočinou od organizování a jen si hrají podle pokynů dočasných vedoucích.

    Auto v blátě

    Jednou na jednom letním pobytu se stala taková věc. V noci přišel hlavní vedoucí, tiše vzbudil jednotlivé účastníky a řekl, že nedaleko odtud nějaký pán uvízl s autem v blátě, a že by bylo dobré jít mu pomoct, a kdo chce, ať vstane, obuje se a jde pomoct. Ale kdo nechce, že nemusí a může spát dál. Někteří účastníci pobytu spali dál, někteří se zvedli, obuli se a šli. Hlavní vedoucí nás pak dovedl na silnici a kousek jsme šli k rozcestí na okraji vesnice. Tam řekl, že nikde žádný pán s autem v blátě není, ale že to byla zkouška, kdo je ochoten v noci vstát a jít pomoci neznámému člověku, a že každý, kdo je tady, za to dostane bod do celotáborové bodovací soutěže. No a pak jsme se otočili, šli zpátky a šlo se zase spát.
    Nevím přesně, co si o této hře myslet, nikdy potom už jsem se s ní nesetkal, a ani nevím, zda takovéto hry jsou ideální. Nicméně taky to bylo docela zajímavé.

    V tomto článku jsem popsal, jak jsme na některých táborech hráli některé hry. Některé se na jiných táborech hrají jinak, některé možná vůbec, a hodně záleží taky na tom, jaké děti se na tom táboře sejdou. Jde tedy spíš o zážitky a vzpomínky než o přímé návody, jak to hrát.
    A to jsem nepsal o své nejoblíbenější hře, o té napíšu později v případě, že mi to zbytek redakce dovolí.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (7)

    Příspěvek z 18. listopadu v 11:26, upravený vzápětí.
    Blébleblé v něm napsala:

    Výborný článek! Souhlasím s MikiRoth ale já bojovky miluji!Vždy si o ně na táborech žádám a pamatuji si, že na bojovce na koňském a taky mém prvním táboře byl nejstrašidelnější řev kamarádky, která se extrémně bála;-D:-D

    Příspěvek z 16. listopadu v 11:22.
    Lollymaniak v něm napsala:

    super článek, dávám pět tlapekok

    Příspěvek z 15. listopadu v 8:03.
    MikiRoth v něm napsal:

    Dobrý článek, je zajímavé to slyšet od někoho, kdo se sám účastnil té organizace.

    Co se týče té stezky odvahy, tak se to ale nesmí přehnat. Například se pamatuji (bylo mi asi 7 let), že jsme měli vprostřed noci stezku odvahy, kde jsme nejdřív šli po asfaltové cestě (ta ústila v les). Ta asfaltka byla zčásti osvětlená, a v jednom kruhu světla ležela u kandelábru vedoucí s rozcuchanými vlasy, načmáranými jizvami, černými stíny pod očima, pocákaná kečupem apod. Že to nebyla opravdová krev, mi sice došlo, ale byl to natolik odpudivý výjev, že jsem se jí raději obloukem vyhnul a pokračoval po asfaltce do tmy.
    Chvíli jsem šel a byl jsem natolik nervózní, ospalý aj., že jsem na ten výjev záhy zapomněl. Vtom však na mne kdosi zařval a přeběhl kolem mě do kruhu světla; byla to ta efektně (byť uměle) zohavená vedoucí. Já jsem se strašně lekl (což bylo samozřejmě účelem) a vyběhl do tmy, zakopnul jsem o nerovnost na silnici a hrozně jsem si sedřel koleno a lýtko (nebo holeň, mně se to plete).
    To už ale asi účelem nebylo, neb se mě ta zohavená vedoucí přišla zeptat, nestalo-li se mi nic. Čímž mne ještě jednou polekala a já jsem ji v panice nakopnul.
    Potom jsem šel dál a zase na mě nějaký vedoucí vyjekl ze křoví, ale to jsem měl to hlavní za sebou, takže už jsem nezpanikařil tolik, jako prvně.
    Byla to ale nejspíš poslední kapka, poněvadž pak jsem se už nechal jen vést lampiónky k táboru a ostatní vedoucí už jsem vesměs ignoroval (vedoucímu v prostěradle, co mě nad skalním útesem se svíčkou zastřeným hlasem lákal k podepsání nějakého papíru - asi aby si ověřili, kdo skutečně prošel - jsem, pokud si dobře pamatuji, řekl, ať neplýtvá energií).
    Druhý den ráno jsem samozřejmě dostal vynadáno, že jsem se choval nehezky k vedoucím, již na mě celí uondaní čekali. To koleno mi samozřejmě neošetřili.

    Stezky odvahy jsou zkrátka fajn, ale to zbytečné lekání to může pokazit oběma stranám.