Alíkovina

Autopohádky vycházejí i jako kniha

vydáno  v 12:54  •  Kultura
Hlavními postavami originálních příběhů Jiřího Marka jsou nejen lidé, kteří přicházejí do styku s auty (řidiči, motocyklisté, policisté, opraváři, stopaři), ale především sama auta. Auta z dob, kdy v nich ještě nebyly žádné airbagy a většina z nich neměla bezpečnostní pásy ani autorádia.

Napsal Jiří Marek, ilustroval Josef Kremláček, © archiv

Auta s naleštěnou kapotou, ale i auta zablácená a otlučená: velký tlustý Chrysler, hlučný traktor Zetor, švestková Octavie, černě smaltovanej Jaguár E, tmavě modrý Mercedes 220. Auta z dob, kdy bylo možné v Praze potkat trolejbusy a kdy nejčastějšími dodávkami byly vozy Garant a Praga.

V jedenácti pohádkách nechybí ani klasické pohádkové postavy: víla, princezna, plivník či loupežník. Dobrodružné i veselé pohádky jsou psané se smyslem pro humor. Pobaví nejen děti (díky velkým písmenkům si v nich snadno počtou i nejmenší čtenáři), ale i jejich tatínky a dědečky (ti si zas zavzpomínají na doby, kdy získat auto určité značky a barvy nebylo zcela snadné).

Kniha vznikla v roce 1958, ale poprvé vyšla až v roce 1965 s ilustracemi Vratislava Hlavatého. Od té doby se narodila nejedna generace lidí, továrny opustilo mnoho generací aut. Ale i po těch letech mají příběhy s vůní benzínu své kouzlo. Současné vydání z nakladatelství XYZ provází ilustrace Josefa Kremláčka.

AutopohádkyVýběr z Autopohádek vydala a písničkami doplnila i populární skupina Chinaski na dvou úspěšných CD. Projekt pak inspiroval skupinu filmových tvůrců, v jejichž produkci vzniká na motivy Markových textů animovaný film. Hudební doprovod v něm obstará opět skupina Chinaski a hlavní herec promluví hlasem Michala Malátného.

Jak si pan Chrysler koupil šoféra

Ukázka z knihy Autopohádky, napsal Jiří Marek

Tak vám byl jednou jeden Chrysler, nevím, jestli jste ho znali. Velkej, tlustej, smaltovanej do modra a měl vpředu nádhernou masku, samej nikl a takový ty ciráty, co krášlí bohatý auto. Nosil pořád nos nahoru, ale nedá se nic dělat, když je někdo do modra smaltovanej, tak patří k lepší sortě. No, a obutej bejval ten Chrysler pořád do novýho, kdepak aby on měl nějak ošlapaný pneu, vždycky čerstvej vzorek a samozřejmě bílej pruh, to jinak ani nevyjel z baráku.

Celým jménem se jmenoval Chrysler de Luxe neboli z Luxů. Já vím, že každej je odněkud, ale ono to přece jenom není stejný. De Luxe je nóbl. Proto to měl taky napsaný vzadu na kufru, aby se vědělo, co je zač, a ty písmena měl vyvedený z chrómu.

Když si to hasil po ulici, tak kdekdo vejral, a ty slabší se klidili na kraj vozovky, protože pan Chrysler si mohl dovolit hnát se zrovna prostředkem. Zabral vždycky nejmíň půl cesty, a když někdy trochu uhnul, tak jenom nějakýmu tomu Garantu; ne že by se ho bál, ale že se ho štítil: náklaďák je vždycky umazanej.

Tak ten milej pan Chrysler si jednou jede a ufukuje, bere kopce i rovinky ve stejným tempu, to víte, když má někdo v sobě sedm desítek koní, tak se to přece jenom cejtí. Takovej se nezadejchává ani při velký štrapáci. A on byl v nejlepších letech a rád se vytáhnul, leckterá, která ho viděla, jenom vzdychla láskou. Zkrátka, jede si, ustřeluje do vejfuku, ale taky přemejšlí. On nikdy nemusel při cestě do kopce myslet na to, jestli to vytáhne na dvojku, on to sekal všechno na přímej záběr. Chudák, kterej si není jistej, jestli mu tamhle někde nevyplivne spojka, má všechny myšlenky jenom na tý nešťastný spojce. Ale pan Chrysler z Luxů, tedy hrabě de Luxe, si mohl dovolit přepych přemejšlet o něčem zvláštním.

A o čem zvláštním přemejšlel pan Chrysler de Luxe? To se ví, že ne o tom, jak by pomohl nějakýmu dušnýmu a chromýmu Austinovi, ale myslel hlavně na sebe. Bohatý vždycky myslí nejvíc na sebe, protože zabírají na světě velkej kus místa a nemají na ty druhý ani pomyšlení.

Ten Chrysler myslel na to, co by tak ještě měl mít, aby mu to kdekdo záviděl. Zkoušel leccos, jednou vám si na anténu uvázal fialovou šálu a jezdil s tím jako s praporem. Ale co byste řekli, netrvalo to dlouho a nějakej Ford tam měl uvázanej liščí ocas!

Tak ten Chrysler přemejšlí a přemejšlí, už ho bolí hlava a všechny válce, ale nakonec na něco přišel! Na něco moc originálního, na co do tý doby nepřišel vůbec nikdo.

AUTOpohádky

Jednou se objevil na Václaváku, kde se scházela nejlepší autospolečnost – a nebyl sám.
Měl člověka.
"To je chauffeur," řekl ledabyle, když se ostatní na něho vyjeveně dívali.
"To je váš?" zeptal se uctivě starší Studebaker.
"A čí by byl? Můj. Můj chauffeur."
"Chauffeur!" zašeptala okouzleně jedna Pragovka.
"Čte se to ale šofér, dámo, to je cizí slovo!"
A pan Chrysler se zatvářil nafoukaně.
"Máte ho moc pěkně vybavenýho," přiznal nějakej Mercedes, "pěkně k vám pasuje."

Šofér byl celý v modrém, měl na hlavě čepici se štítkem a kabát upjatý až ke krku.

Pořád pana Chryslera obcházel, oprašoval ho péřovou štětkou a pak ho ještě tu a tam utřel kůží, takže se Chrysler de Luxe leskl jako po blahobytným obědě.

"Jedem," zafrkal pan Chrysler.
Šofér poslušně naskočil a nastartoval. A už buráceli nahoru k Muzeu a řízli to do Mezibranský, div nevzali roh domu, a zase hned dolů Žitnou a tam u Štěpánský, kde se vždycky scházejí na kus řeči tlustý trolejbusy a nevědí, kdy se mají rozejít, projeli na plný pecky, až jednomu vyjevenýmu trolejbusu vylítla kladka a on začal strašně kašlat a div se neudusil, jak mu zaskočilo.

Na Václavským zase přibrzdili.
"Všimněte si, jak je učenlivej, ten můj šofér," řekl pan Chrysler. "Když jedu doleva, on otočí poslušně volant doleva. A když jedu doprava, ani mu už nemusím říkat, on točí vpravo. Přidám rychlost a on hned mačká pedál plynu…"

"A to jste ho ráčil koupit volně, nebo byl na poukaz?"
"Hlavně musíte mít známosti," povzdechl si Chrysler.
"A prachy, to víte, je to drahej provoz, mít šoféra. Ale je to příjemný. Jeden není tak sám."

Pak zajeli stranou, kde byl hydrant. Tam se pan Chrysler z Luxů zastavil, šofér hned vyskočil, nasadil hadici a s veselým úsměvem začal kropit pana Chryslera. Bylo teplo, bylo moc příjemný se stříkat a pan Chrysler odfrkoval a mhouřil světla, protože mu po nich stékala voda.
"Uf, to je prima, nechcete si taky někdo dát? On vás pokropí, on to rád dělá…"

Tak si tam taky stoupla nějaká Aronda a šofér ji pokropil plným proudem, panečku, ta koukala, kolik z ní spadlo bláta. Ona si myslela, že když si přejede tu svou francouzskou fasádu nějakým tím šamponem nebo polišem, že už pobrala všechnu krásu světa!

Když si všichni dopřáli vody, pan Chrysler pěkně vysušenej a naleštěnej vyrazil zase do ulic. To byly šajny, co vrhal pán z Luxů od svý karoserie! Až oči přecházely a kdekdo mu záviděl.

Konečně měl Chrysler něco, co neměl nikdo. Ale ne dlouho! Protože všude začala velká sháňka po šoférech. Kdekdo si je opatřoval. Brali je z volnýho trhu i pod rukou, samozřejmě, a jako se vším, co je moderní, tak se s nima začalo taky šmelit. Šoférotechna zavedla na šoféry poukazy a muselo se dlouho čekat a složit napřed na knížku peníze, to dá rozum, že zadarmo taková věc bejt nemůže.

No, a od těch dob má každý auto šoféra. To se ví, není každej stejnej. Když je auto na sebe dbalý a má na to, tak si pořídí šoféra v prima balení, v uniformě s čepicí a s knoflíkama na kabátě. Ale jsou taky šoféři běžnýho typu, bez uniformy a jsou i, jak se říká, lidoví, tedy bez kabátu. Dneska vzrostla životní úroveň aut tak moc, že nenajdete už vůbec auto bez šoféra. I to nejhorší autíčko, i ten poslední střep, kterýmu se třesou blatníky a který se nestydí si stáhnout drátem kapotu, aby mu neupadla, i to má svýho šoféra.

Kdepak jsou doby, kdy se jezdilo bez nich!
Na ty už ani nikdo nepamatuje.
Ono se to už všechno tak popletlo dohromady, že můžete slyšet, jak si šoféři mezi sebou vyprávějí (no jo, oni umějí mluvit, to už tak v pohádkách bejvá): "Tak ti mám teďka novou Octavii, to je žihadlo…"

"Já bych neměnil za Sedana!"
"Copak je to proti mýmu Supru!"
A vychvalují svoje automobily, hádají se a – závidí si. Když jeden druhýho může trumfnout, jsou v sedmým nebi. A mejou ty svoje auta víc než sebe a přivazují si na ně všelijaký cingrlátka, dozadu si dávají tygry a černý kočky a lepí si tam odznaky a na blatníky napichujou praporky.

A moudrý auta, který si ještě pamatujou, jak to dřív na světě chodívalo, na sebe jenom zamrkají světly a myslí si přitom svoje…

o autorech

Jiří Marek, vlastním jménem Josef Jiří Püchwein, (1914 - 1994). Český spisovatel, pedagog, novinář a scenárista. Mezi dospělými jsou velmi oblíbené jeho cykly kriminálních retropříběhů Panoptikum starých kriminálních příběhů, Panoptikum hříšných lidí a Panoptikum Města pražského, které byly zfilmovány.

Josef Kremláček (* 1937)
Český malíř a knižní ilustrátor žijící v Třebíči. Ilustroval 60 knih, uspořádal přes 50 samostatných výstav.

Autor: (9 let)
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (4)

Příspěvek z 31. ledna 2010 ve 13:48.
expert007 v něm napsal:

auto pohadky

že jsou dobre18181919

Příspěvek z 26. ledna 2010 ve 14:38.
kunsuma v něm napsal:

kunsuma

no doufám ře vyhraju jo a tu knížku jsem četla je suuuuuuuuuuuuuupppppppppeeeeeeeeeerrrrrrrr4

Příspěvek z 25. ledna 2010 ve 20:16.
---------NaRuKo v něm napsal:

<3 Todlencto

prostě nejvíííííc knížkaa xP