První stupeň základní školy, období na které vzpomínám velmi špatně. Poznala jsem ale, jak si víc věřit a bránit se. A za to jsem vděčná. Ale o tom až později.

Začalo to ve čtvrté třídě příchodem nového spolužáka. Abych vše uvedla na pravou míru: ve třídě jsme měli „vrstvy“, ano, už v tak malém věku. První vrstvou byli tzv. „královny“ ty, které rozhodovaly, kdo je „in“ a kdo „out“. Měly na své straně všechny kluky. I to je jeden z důvodů, proč to vše začalo. Další vrstvou byly, nevím jak je nazvat, ale byly to holky, co se zoufale chtěly dostat do první vrstvy. Třetí a zároveň poslední byly chytré a takové, co neřeší módu. To jsem byla já se svojí nejlepší kamarádkou a s námi ještě dvě další holky.

Ze začátku vzal kolektiv nového spolužáka celkem v pohodě, ale po půl roce si jedna z královen, Verča, všimla, že ve frontě na oběd, ji Štěpán (nový kluk) sáhl na zadek, i když to bylo jen omylem. U oběda to začala i se svými „kamarádkami“ řešit a označily jej jako „prasáka“. Toto polední setkání ještě Verča završila tak, že do Štěpána žďuchla a on i s táckem spadl. Když se vrátil do třídy, tak na jeho místě, byla na židli vylitá bíla tempera.

Verča s Annou (další velmi dominantní královna) stály nedaleko a řekly: (tu větu si pamatuji ještě teď) „A hele, Štěpánek se nám udělal, to tě tolik přitahuje můj zadek, co ty prasáku.“ Celá třída se začala smát a on tam jen stál a nic neříkal. Najednou Anna přišla k jeho věcem a vysypala je přímo do té tempery. „To máš za to, ty prase.“ Tímto to jen začalo.

Postupem času jsem přešla do druhé „vrstvy“. K šikanování jsem se taky přidávala. Polité věci, rozbité boty na tělocvik, braní domácích úkolů, hlavně, že se celá třída bavila.

Jednou, když se po obědě vrátil a zjistil, že mu někdo vyhodil tašku z okna, měl toho už dost a tak šel za Verčou a strčil do ní. Ona samozřejmě simulovala a dělala, jak ji to bolí. Toho si všiml Honza a dal Štěpánovi pěstí do obličeje tak, že upadl. Když vstal měl rozražený ret a tekla mu krev z nosu. Když poté přišla učitelka, zeptala se co se stalo, Honza řekl, že Štěpán spadl a narazil do rohu lavice. Celá třída se opět smála.

A tímto to začalo být ještě tvrdší. Vyhrožování, bití, mučení. Ani nevíte, čeho jsou desetileté děti schopné. Takhle to šlo až dokonce školního roku. Další rok k nám přestoupila z béčka další holka, Monča. Nevěděla, kam se zařadit, tak se začala bavit se mnou a s mojí kamarádkou Magdou. Jenže s Mončou jsem si začala rozumět více a více a na Magdu už jsem skoro zapomněla. Dělaly jsme strašné hlouposti, vytvořily jsme si další vrstvu. Bavily jsme se skoro o všem, až jednou jsme došly k tématu Štěpán.

Řekla mi o něm úplně všechno. Najednou mi ho začalo být líto. Tátu měl odsouzeného, mamka je jen zneužívala kvůli penězům. Napadlo nás, že bychom mohly jít za učitelkou a všechno jí to říct, ale pod podmínkou, že to bude řešit anonymně. Tak jsme to udělaly.

Druhý den Štěpán nepřišel a začalo se to řešit. Každý, kdo s tím měl něco společného, dostal důtku. Aniny, Verčini a Honzovi rodiče byli zavoláni do školy. A pak už se to začalo jen a jen lepšit.

Došlo mi, že není důležité být takový, jaký chtějí abys byl ostatní, ale aby jsi byl takový, jaký chceš být ty. Štěpána do teď potkávám a je docela fajn.

Začala jsem si víc věřit a kdykoliv si později na mě někdo něco zkusil, byla jsem už jen ta v pohodě, ta, co se dokáže ubránit.