Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Až šikana druhého mě naučila víc si věřit

    Není nic horšího než špatný kolektiv ve škole. Vlastně kdekoliv. Měla jsem to "štěstí", že jsem byla jeho součástí. Ne, že bych byla „ta šikanovaná“. Byla jsem „ta lehce ovlivnitelná“. Jednoho dne se to ale změnilo. Poznala jsem holku, která mi dočista změnila život.

    (P) Šikana, ilustrační foto, © Profimedia.cz

    První stupeň základní školy, období na které vzpomínám velmi špatně. Poznala jsem ale, jak si víc věřit a bránit se. A za to jsem vděčná. Ale o tom až později.

    Čtenáři píší Alíkoviny

    V této rubrice najdete texty dětí, uživatelů Alík.cz. Vizitku autora najdete kliknutím na odkaz v závěru článku. Pokud se chcete přidat a stát se autorem Alíka, můžete svůj text i s průvodní fotkou vložit zde. Svůj článek pak hledejte v Alíkovinách, v rubrice Čtenáři píší Alíkoviny.

    Začalo to ve čtvrté třídě příchodem nového spolužáka. Abych vše uvedla na pravou míru: ve třídě jsme měli „vrstvy“, ano, už v tak malém věku. První vrstvou byli tzv. „královny“ ty, které rozhodovaly, kdo je „in“ a kdo „out“. Měly na své straně všechny kluky. I to je jeden z důvodů, proč to vše začalo. Další vrstvou byly, nevím jak je nazvat, ale byly to holky, co se zoufale chtěly dostat do první vrstvy. Třetí a zároveň poslední byly chytré a takové, co neřeší módu. To jsem byla já se svojí nejlepší kamarádkou a s námi ještě dvě další holky.

    Ze začátku vzal kolektiv nového spolužáka celkem v pohodě, ale po půl roce si jedna z královen, Verča, všimla, že ve frontě na oběd, ji Štěpán (nový kluk) sáhl na zadek, i když to bylo jen omylem. U oběda to začala i se svými „kamarádkami“ řešit a označily jej jako „prasáka“. Toto polední setkání ještě Verča završila tak, že do Štěpána žďuchla a on i s táckem spadl. Když se vrátil do třídy, tak na jeho místě, byla na židli vylitá bíla tempera.

    Verča s Annou (další velmi dominantní královna) stály nedaleko a řekly: (tu větu si pamatuji ještě teď) „A hele, Štěpánek se nám udělal, to tě tolik přitahuje můj zadek, co ty prasáku.“ Celá třída se začala smát a on tam jen stál a nic neříkal. Najednou Anna přišla k jeho věcem a vysypala je přímo do té tempery. „To máš za to, ty prase.“ Tímto to jen začalo.

    Postupem času jsem přešla do druhé „vrstvy“. K šikanování jsem se taky přidávala. Polité věci, rozbité boty na tělocvik, braní domácích úkolů, hlavně, že se celá třída bavila.

    Jednou, když se po obědě vrátil a zjistil, že mu někdo vyhodil tašku z okna, měl toho už dost a tak šel za Verčou a strčil do ní. Ona samozřejmě simulovala a dělala, jak ji to bolí. Toho si všiml Honza a dal Štěpánovi pěstí do obličeje tak, že upadl. Když vstal měl rozražený ret a tekla mu krev z nosu. Když poté přišla učitelka, zeptala se co se stalo, Honza řekl, že Štěpán spadl a narazil do rohu lavice. Celá třída se opět smála.

    A tímto to začalo být ještě tvrdší. Vyhrožování, bití, mučení. Ani nevíte, čeho jsou desetileté děti schopné. Takhle to šlo až dokonce školního roku. Další rok k nám přestoupila z béčka další holka, Monča. Nevěděla, kam se zařadit, tak se začala bavit se mnou a s mojí kamarádkou Magdou. Jenže s Mončou jsem si začala rozumět více a více a na Magdu už jsem skoro zapomněla. Dělaly jsme strašné hlouposti, vytvořily jsme si další vrstvu. Bavily jsme se skoro o všem, až jednou jsme došly k tématu Štěpán.

    Řekla mi o něm úplně všechno. Najednou mi ho začalo být líto. Tátu měl odsouzeného, mamka je jen zneužívala kvůli penězům. Napadlo nás, že bychom mohly jít za učitelkou a všechno jí to říct, ale pod podmínkou, že to bude řešit anonymně. Tak jsme to udělaly.

    Druhý den Štěpán nepřišel a začalo se to řešit. Každý, kdo s tím měl něco společného, dostal důtku. Aniny, Verčini a Honzovi rodiče byli zavoláni do školy. A pak už se to začalo jen a jen lepšit.

    Došlo mi, že není důležité být takový, jaký chtějí abys byl ostatní, ale aby jsi byl takový, jaký chceš být ty. Štěpána do teď potkávám a je docela fajn.

    Začala jsem si víc věřit a kdykoliv si později na mě někdo něco zkusil, byla jsem už jen ta v pohodě, ta, co se dokáže ubránit.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (5)

    Příspěvek z 23. února 2016 v 9:40.
    CryingDragon v něm napsal:

    Až šikana mě naučila bojovat.

    Musím se přiznat, že když po roce tréningu
    ležel kluk, co se mi smál kvůli skautingu ve špíně chodníku a já stál
    nad ním, šlo o pocit absolutní satisfakce. Věděl jsem totiž, že už nemá
    moc nade mnou, ani nad jinými, kteří stáli kolem. -dd-

    Příspěvek z 18. ledna 2016 ve 12:58.
    IQfish03 v něm napsala:

    :)

    Jsem ráda, že si to s kamarádkou řekla. Bylo to od tebe chytré a správné. U nás teď šikana začíná, ale mě to všechno vypráví jen spolužáci přes sociální sítě, protože jsem nemocná. Ráda bych ve škole pomohla, ale nemoc je nemoc. Tak či onak je dobře, že si to řekla a smekám před tebou.

    Příspěvek z 16. ledna 2016 ve 20:25.
    Mardos v něm napsala:

    Reakce na a_u:

    Nevím kolik ti je, ale naše třída byla doletoška klidná, letos užv na kluky leze puberta :D Já jsem typ, který se o tom stydí vůbec slyšet, natož mluvit...Když kluci mluví mezi sebou. :D Jsem v páté. Jakýpak malý děti :D