Bylo jedno městečko, které se jmenovalo Řeřichov. Momentálně v něm pršelo. Úplně běžná věc, řeklo by se. Ne však pro každého. Pršelo už několik týdnů a pro děti to nebylo zrovna nejhezčí období, jelikož jim tohle upršené počasí překazilo letní prázdniny. Ovšem existovalo jedno dítě, kterému to nevadilo. Bartoloměj ze 4. B zdejší školy nemyslel na špatné počasí z jediného důvodu. Myslel na jisté kouzlo.

Přemýšlel o tom, že by existoval čaroděj, který by mu nějakým tím kouzlem přičaroval bratra. Bartoloměj měl zvláštní představy, že mu čaroděj uniká a v noci na něj volá ze snů. Slyšela ho i maminka a pokaždé se ho ráno ptala, na koho to vlastně v noci volal. Ani však nečekala na synovu reakci a pokračovala v tom, že si asi večer dlouho čte nebo si vymýšlí bitvy a příběhy, a proto válčí pod peřinou.

Maminka načala další nádech, aby pokračovala, ale přerušila to andulka, která přiletěla na stůl a postavila se mezi šálky s čajem. Následně přišel tatínek a ještě ospale přál všem dobrou chuť. Začal si mazat máslo na chleba a do toho ho začala obtěžovat jejich andulka. Sedla si mu na obroučky brýlí, což bylo její oblíbené místo. Nikdo se nad tím nepohoršoval, jelikož na to byli zvyklí.

Chvilku bylo ticho, jen maminka koukala na Bartoloměje. Občas ho pod stolem strkala špičkou svých pantoflíčků. Dávali si podle nich nenápadná znamení navzájem, nicméně Bartoloměj měl za to, že by měla začít maminka. Avšak až tak nenápadné to nebylo, jelikož si tatínek všiml posunků, ovšem jen u svého syna. U maminky to nezaznamenal. Naopak ještě Bartoloměje pokáral, aby nechal toho svého válčení aspoň u snídaně.

Bartoloměj takhle vyváděl prostě jen proto, že neměl bratra a zoufale po něm toužil. Už si myslel, že se to nikdy nestane, ale pak se stalo něco velmi zajímavého. Bartolomějovi totiž začal pomáhat čaroděj. A co myslíte, dočkal se vytouženého bráchy?