Začalo to první den 3. třídy. Přišla nová holka a udělala ve třídě takovou módu, že se mi z toho až zvedl žaludek. Najednou se všechny holky začaly malovat a chodily oblečené jako na módní přehlídku. Já mám módu ráda, ale jen do určité míry a tohle už přesahovalo hranice. Dokonce jsem se pohádala s jednou ze svých dvou kamarádek kvůli tomu, že jsem odmítla být v „klubu“ příznivců té nové holky. Myslím si totiž, že lidé jsou si rovni. Tak jsem se svou druhou nejlepší kamarádkou začala tohle šílenství rozvracet. Nebylo to nic jednoduchého, ale moje kamarádka Kika mi dávala naději. „Ještě se to dá změnit. Ještě můžu prožít normální dětství,“ říkala jsem si.

Trápilo mě, že jsem se s kamarádkou pohádala, ale když se ukázalo, že se s tím nedá nic dělat, našla jsem si novou zálibu, pěstování květin. Moc mě to bavilo, dala jsem si je do pokojíčku a hodně jsem o nich četla. Jenže pak to zaslechla jedna holka ze třídy a vlna posměšků se přihnala. Spolužáci mi začali říkat chodící učebnice, šprt, bába kořenářka a další podobné věci. Ze začátku jsem si z toho nic nedělala a ignorovala jsem to, ale ty přezdívky se pak už omrzely a tak vymysleli nové a ty už mě začaly štvát. Začala jsem se bránit, hrozila jsem jim, že to povím učitelce. Pro jistotu jsem jí to už předem řekla a dohodly jsme se. Řekla jsem jí, ať sleduje holky, aby je přistihla přímo při činu. Přestala jsem si z toho dělat hlavu a začala se opět věnovat kytkám. Měla jsem celou polici knih. Ta ovšem dlouho nevydržela, protože jsem je nechala povalovat všude po domě a taky jsem je půjčovala.

Ve škole to na chvíli utichlo, ale pak to začalo znovu a s novými přezdívkami. Ty už ale byly napodobeniny těch předchozích. Pak už byl najednou konec školního roku, do kterého většina těch věcí utichla. Navíc ta holka odešla a ostatní se zase chovali normálně. S kamarádkou jsme se usmířily a i ostatní se se mnou začali bavit, takže vlastně nakonec všechno dobře dopadlo.