Alíkovina

Bělostný květ leknínu - 5. kapitola

vydáno  •  Kultura
Půvabný křehký květ leknínu spouští své kořeny do tajemných hlubin. Zakuklená Marina se probouzela z omamného spánku. Zdálo se jí, že je zahalena do sametového pláště - tak byla na dotek cítit křídla, která kolem ní vyplnila prostor skořápky. Když otevřela oči, úžasem vydechla: I v té tmě zřetelně viděla barevné šupiny křídel.

Leknín bílý, © Kornélie Šídová

Pokusila se jich dotknout, ale ruku měla bez života a teprve po chvíli se jí podařilo pohnout prsty. Když konečně pohnula celou rukou a pak paží, ozval se trhavý zvuk a skořápka praskla.
Marině se otevřel výhled na ten kámen pod oknem. Jenže tentokrát to byl úplně jiný výhled. Vílím zrakem viděla aury všeho, i vzduchu. Svět byl barevný a v pohybu.
Kámen nasával sluneční paprsky, které bude pak celou noc vydávat zpět. Tak jak to dělá miliony let.
Marina se silně nadechla a skořápka se se zhoupnutím otevřela dokořán.
Jako ‚kindrvajíčko‘, usmála se.
Nejraději by se zvedla a rozběhla za ostatními, ale pamatovala si slova profesorky Aine, že se nemají hýbat ale zavolat je.
"Pomóóóc," zavolala.
Nic.
Zkusila to ještě jednou. Zase nic.
"Héééj," zavolala hlasitěji, jako když na sebe volaly s Káťou v sadu.
Můžou být víly nahluchlé? přemýšlela a po chvíli nečinného ležení a pozorování vlnících se aur se rozhodla: Nedá se nic dělat, musím se zvednout sama.
Dlouho jí trvalo, než se posadila. Hlava se jí motala a opatrně kolem sebe rozkládala křídla, která zatím měkká a bez života připomínala zářivý sametový plášť.
Rozložila křídla tak, aby si je při vylézání ze skořápky neporanila, a pomalu se šinula k okraji postele. Hlava se jí motala jako při nízkém tlaku, žaludek ji tlačil a nedokázala odhadnout své pohyby. Spustila nohy z postele a pokusila se vstát.
Zašumělo jí v hlavě, vše zčernalo a jen stačila vykřiknout.

"Marinko!" zaslechla profesorku Aine a pak hlasy Hébe, Phoebe a Vilmy.
"Přece nemůže být už vylíhnutá? Po třech dnech? Musí na slunce. Otevřete terasu. Podívejte, ona je paví očko."
Usadily ji na židli, ale obráceně. Musela obejmout opěradlo, jenže jak byla unavená, položila si na něj hlavu a usínala. Vilma jí starostlivě doběhla pro polštářek, aby si neotlačila tvář o tvrdé dřevo.
A potom sluneční paprsky dělaly divy. Zahřívaly Marině křídla a do křídel jí proudily tělní tekutiny. Počala si křídla uvědomovat, tepala jí, jako když se člověku vrací do přeležené zgumovatělé paže krev.
Křídla se rozvíjela jako leknín a nevolnost odcházela. Marina se nedočkavě ohlížela. Spatřila světle hnědé okraje, oranžovočervený střed, bílé skvrnky, hnědé šmouhy a báječná modrá očka lemovaná černými a bílými kruhy. Babočky paví oka měla nejradši a doma s nimi vždy pobíhala po zahradě.

Babočka paví oko (Inachis io)

Pustila se opěradla a chtěla vstát. A už padala. V poslední chvíli ji profesorka zachytila za ramena.
"Marino, ta křídla něco váží. Musíš je rozhýbat, než se vydáme ven. Křídla jsou částí tvého těla, jsi to ty... Musíš být opatrná. Vilma s tebou bude po jídle cvičit, ale nyní tě především prohlédne profesorka Fontánová."

Phoebe a Hébe odešly pro jistotu hlídat ostatní skořápkové kukly, co kdyby se ještě někdo další chtěl dříve vylíhnout, a profesorka Fontánová dorazila na terasu.
"Počítala jsem s tím, že se Marina probudí dříve. Téměř celou metamorfózu prodělala během posledních dvou měsíců, teď už to byly jen takové kosmetické záležitosti," pokyvovala profesorka hlavou. "Jste v pořádku, vílo Marino," řekla jí nakonec a uklidila všechny krystaly, kterými ji vyšetřovala.

Oběd přinesla Vilma v zakrytém podnosu přímo na prosluněnou terasu a profesorka Aine začala všem třem nakládat. Nejdříve vychlazenou jahodovou polévku a potom palačinky s jeřabinovou marmeládou. Marina se podivovala své chuti. Doma by měla dost už po takové polévce, ale nyní se cpala palačinkami jako divá. A nakonec neodmítla ani sušenky, které jí profesorka namazala medovým máslem.
"Víly mají trochu jiné chutě než lidé. A některé potraviny nejedí vůbec, protože jim škodí. Takže teď už žádné hamburgry," usmála se na Marinu.
Jenže té jen představa hamburgru nečekaně nahnala husí kůži.
"Já mám ze všeho nejradši zmrzlinu," pravila profesorce.

Po obědě profesorka řekla: "Půjdu teď úředničit. Vy, Marino, si procvičíte křídla s Vilmou. Pokud s nimi budete umět do soumraku pohybovat, vezmu vás na noc do lesa."
Marina přikývla, ale hned po jejím odchodu se ptala, proč do lesa?
Vilma jí nadšeně vysvětlovala: "Večerní les je pro nás elementály plný života. Vše nádherně září a dějí se tam úžasné věci. Uvidíte, Marino. A navíc jít na procházku s královnou víl..."
"S královnou?" nerozuměla Marina.
"Vy nevíte, Marino, že Aine je královna víl?"
"To mi Médea neřekla."

Vilma přinesla přehrávač a CD Enyi.
"To je příjemná vílí hudba. Vybrala jsem hodně pomalou, abyste mi tady, Marino, neposkakovala jako luční koník."
Marina se snažila a Vilma byla trpělivou učitelkou, takže krátce po svačině už Marina dokázala nejen s křídly ladně chodit, ale také je zavírat k sobě a zase rozvírat a dokonce se jí dařilo je i sklápět jako pestrou vlečku.
"Juj," poskočila a málem upadla. Ještě si nezvykla na lehkost těla, na to, že všechny pohyby musí provádět jemněji. Jinak bude poletovat jako pingpongový míček.

Během metamorfóz nesměli používat mobilní telefony, proto Vilma vzala Marinu do počítačové komnaty, aby mohla poslat maily.
První otevřu ten od babičky, pak ten od Káti, řekla si Marina, ale klikla vedle a otevřela Kátin.

Ahoj Marino,

doufám, že už jsi po operaci a že tě to nebolí. Ať se ti uši rychle zahojí. Moje prateta říkala, že možná nějaký tvůj předek byl příbuzný Květy, co žila v lese nad Jelení vískou. Prateta si pamatuje, že taky měla trochu špičaté uši.

Dneska se na tebe ptal Patrik a Andrea se mu vysmívala, že se do tebe zamiloval a že budete mít ušatý děti a Patrik jí dal herdu do zad a ona se rozbrečela a Patrik dostal poznámku a Andrea taky.

Jo a Patrik po mně chtěl tvou mejlovou adresu. Tak jsem mu řekla, že se tě nejdřív musím zeptat. On ti určitě chce poslat takovou legraci, kterou si vyrobil na počítači. Je to taková šílená blbost a už ji poslal skoro celé škole.

Brzy napiš :-)
Káťa

Marina odpověděla.

Ahoj káťo,

uši mám už odoperované. Ale ještě mi musejí vytáhnout stehy. A to bude až za týden. Nebolí to, protože dostávám nějaké prášky proti bolesti. To se po operacích dělá.

To je dobře, že poznámku dostala i Andrea.

Patrikovi mou adresu dej. Jsem zvědavá, jakou legraci mi pošle. :-)
Zatím ahoj, měj se hezky a zas napiš, co je nového.

Marina

Potom otevřela mail od babičky.

Milá Marinko,

mám Tě pozdravovat od tatínka a dědečka. Stále na Tebe vzpomínáme a doufáme, že až se probudíš, budeš se cítit moc dobře. Poslouchej rady všech profesorů, protože začátky jsou vždy nejtěžší.
Napiš nám, až se dostaneš k počítači, jaká máš křídla a jak se cítíš.
S dědou jsme se rozhodli, že zjistíme, kdo do našeho rodu přinesl vílí geny.

Děda s panem farářem podle farní matriky začal sestavovat náš rodokmen, a já se proto včera rozjela do Plzně do toho dětského domova, v kterém vyrůstala Tvoje maminka.

Myslela jsem, že mi dají aspoň jména jejích rodičů a představ si, že oni tam žádnou Františku Hajnou nikdy neměli.

Tak jsem se ještě šla zeptat na všechna gymnázia, ale ani na jednom nestudovala.

Jenže potom studovala s tvým tatínkem na vysoké škole biologii. Takže někde na nějaké střední škole studovat musela. A v nějakém dětském domově také být musela. Tohle tenkrát policie vůbec nevyšetřovala, jinak by na tenhle problém narazili. Opravdu tomu nerozumím, ale budu pátrat dál.

Marinečko, stále na Tebe myslíme. Měj se dobře a napiš nám.

Tvoje babička

Marina seděla před monitorem, párkrát nasucho polkla a rychle napsala babičce, co se s ní všechno událo.
Potom opatrně došla do svého pokoje, ale protože do soumraku bylo daleko, rozhodla se prohlédnout si učebnice, které stály narovnané na psacím stole pod oknem.
Pustila si znovu cédéčko, které jí přinesla Vilma, a opatrně se usadila na židli.
První kniha, kterou vzala do ruky, však nebyla učebnice ale diář pro studenta či studentku vílího ročníku Rafaelovy školy.
Diáře Marina zbožňovala, zvlášť když vypadaly hodně romanticky jako právě tento. Listovala diářem a spatřila velké množství ilustrací a rad přímo pro víly i elfy. Vyplnila si úvodní stránku a vtom někdo tiše zapískal pod okny.
Opatrně vstala, a když došla na terasu, spatřila dole neznámého tmavovlasého mladíka, který měl místo nohou silný několik metrů dlouhý ocas. Ze vchodu pavilónu vyběhla Vilma a skočila mu s polibkem kolem krku.
"Petře, to to trvalo!" zlobila se naoko Vilma.
"No. Ani jsem se nestihl metamorfovat. Nemáte tady na půjčení nějaké kalhoty?"
Vilma ho pustila. "Pojď, po něčem se podívám."
Marina udiveně hleděla, jak mladík zůstává vzpřímený a vlnivý pohyb ocasu ho rychle posunuje vedle Vilmy do pavilónu.

Marina se vrátila ke svému diáři a dumala: Vilma je víla a Petr naga. Jaké se jim narodí děti? Na to se musím zeptat.
Za chvíli Vilma vstoupila do pokoje i s Petrem již v lidské podobě a vyřídila Marině, že se má převléknout a učesat.

"Sluší vám to, Marino," pochválila ji později Aine, "Nyní, když jste již vílou, vás představím říši elementálů. Za čtyři dny to představení čeká i vaše spolužáky a potom se budete věnovat studiu."

Západ slunce - Dolní KraloviceSlunce klesalo za lesy, aury všeho kolem se stávaly zářivějšími a zářivějšími, denní život usínal, noční se probouzel.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (6)

Příspěvek z 28. ledna 2010 ve 21:59.
balonek3 v něm napsal:

krása

KRÁSNÁ KNIHA,MĚLA BY JI VYTISKNOUT A PRODÁVAT,TO BY BYL HIT SEZONY1919

Příspěvek z 28. ledna 2010 v 18:27.
---terezie--- v něm napsal:

..mě se to taky líbí je to roztomilá knížka...asi až vyjde jí koupim ségře.ona na alíka moc nechodí tak si jí nemůže číst..16

Příspěvek z 27. ledna 2010 v 19:53.
Luccie v něm napsal:

To vůbec není žádná blbost1 Je to naopak zajímavé a poučné1