Najednou slyší vstávat sestru. A ozve se: „Lucinko, pojď za mnou do kuchyně.“ Holčička položí telefon a utíká za voláním. „Víš, co budeme dnes dělat?“ ptá se starší sestra. „Pojedeme na výlet do jednoho muzea, kde si budeš moct vyrobit různé indiánské věci.“ „Ale já nikam nechci, chci si hrát doma!“ rozzuřeně křičí malý skřítek. „Ale Lucinko, vždyť ráda vyrábíš různé věci a víš co? Výjimečně si sebou můžeš vzít i svůj telefon, co ty na to?“ odvětila přátelským tónem Míša. „Tak teda jo,“ řekla Lucie.

A tak se začaly pomalu chystat. Dojely včas a stihly vlak v devět hodin. Cesta utekla poměrně rychle a tak už stojí na Brněnském nádraží a čekají na autobus, který je doveze přímo k muzeu. „To je krásný domek,“ užasle vzdychla Lucinka. „Vidíš, já říkala, že se ti to bude líbit, však už jsme tady.“

Vešly do budovy nejspíše z období renesance a hleděli na překrásnou indiánskou výzdobu. Z úžasu je vytrhl hlas: „Dobrý den slečny, tak co, přijely jste si k nám něco vyrobit nebo se jen tak podívat?“ Stojí tam mladý muž v indiánském oblečení a čeká na odpověď.

„Budeme vyrábět!“ zvolá vesele mladší ze sester. A hned peláší k prvnímu stolu s výrobou masek. „Lucinko,“ povídá Míša. „Zajdu si jenom pro nějaké pití a hned jsem zpátky, zůstaň tady a hezky si vyráběj, ano?“ „Rozkaz kapitáne!“ zasalutuje.

Míša tedy rychle utíká do zdejšího bufetu a kupuje si citrónovou minerálku. Pomalu se blíží ke stolu, kde dříve opustila svou mladší sestru. A co nevidí, Lucie nikde. Začíná cítit strach a paniku. „Kde je ta holčička, co si tu před chvíli vyráběla masku?“ zděšeně huláká. „Říkala, že jde za vámi, že chce taky něco k pití,“ odpoví ji mladá indiánka.

A v tu si vzpomene, že ji dovolila sebou vzít telefon. A ihned jí volá. V telefonu se ozve: „Volaný je momentálně nedostupný, prosím zavolejte později.“ „To přece není možné, měla ho plně nabitý, nevěřím, že zrovna ona by si ho vypla,“ uvažuje nahlas starší sestra. Utíká na jiné místo a zkouší to znova. Z mobilu se však pořád ozývá ta známa věta. Zkusím to ještě jednou.

A najednou se z telefonu ozve: „Volala jsem ti a nešlo to, neměla jsem ani jednu čárku a tak jsem chodila a chodila a hledala signál, chtěla jsem, ať mi koupíš taky něco k pití.“ Míša si oddechla. „A kde jsi?“ „Stojím u takového vycpaného medvěda, vidíš mě?“ ustrašeně povídá Lucinka. „Ach ano vidím!“. Rozběhne se a utíká k ní.

Konečně se našly. Šťastně se objaly a celé odpoledne se od sebe nevzdálily už ani na krok. A když přijely domů, všechno vyprávěly mamince a tatínkovi. A poslední věta toho večera zněla: „A tak nám signál zkomplikovat život!“