Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Běžný den učitele Nováčka

    vydáno  •  Škola · Povídky

    „Ahh, zase ráno? Já už ty haranty nechci vidět... Co je vůbec za den? Pondělí! Neeee!“ vztekám se snad každé pondělní ráno. Za tak mizerný plat se ještě rozčilovat s takovými výtržníky. Děkuji, nechci! Dodnes nechápu, jak jsem se tenkrát mohl rozhodnout, že zbytek života strávím ve škole...

    Škola, ve které učí Josef Nováček, © darkness

    Takže je pondělí. Nejhorší den v týdnu, jelikož Kubíček s Maděrou mi okatě dávají najevo, že by stokrát radši než na hodině byli doma, koukali na televizi a cpali se levnými chipsy.
    To se ještě nedokázali smířit s tím, že v pondělí už nepokračuje víkend, a že musí jít do vymývárny mozku zvané škola? Ne, nesmířili, i já bych všemi deseti bral víkend i v pondělí.

    Učitel Josef Nováček, © darkness

    S chutí do toho a půl je hotovo. Těžko. I kdybych chodil učit s chutí, tak by mi to stejně nepomohlo zkrotit Maděru s Kubíčkem. „Sakra, můžete mi někdo říct, kde mám tu zatracenou kravatu?“ lamentuju při zběsilém pobíhání po bytě ve snaze ji najít. Bezúspěšně. „Alespoň mi ji Kubíček nebude moct servat z krku a vymáchat v něčem, co vypadá jako kafe, ale smrdí jako žumpa,“ říkám si ve snaze najít na této prekérní situaci něco pozitivního.

    Když jsem oblečen... pche, každá ponožka jiná, kalhoty nevyžehlené a košile s barevnými puntíky skutečně není adekvátní oděv pro někoho, kdo se snaží zachovat tu špetku důstojnosti, co mu ještě zbyla. Po dnešku už o ni přijdu nadobro. Tak tedy, když jsem oblečen, tak vyčerpán pohybem po bytě dosednu na židli. Pak mi ale dojde, že jsem takový zoufalec a doteď jsem si nikoho nenašel, takže si snídani musím udělat sám. Otráveně vstanu, doploužím se k lednici, vytáhnu z ní jogurt, dva párky a sýr. Odhodím to všechno na stůl, z chlebníku vytáhnu krájený chleba a jdu se najíst.

    Když jsem nasnídán, tak usedám na kolo a mířím směrem k vymývárně mozků. Jen tak si šlapu, rozhlížím se okolo sebe, vidím žáky s batohy, jak jdou do školy... „Sakra, vždyť já jsem doma nechal věci,“ proklínám sám sebe, když jedu zpět domů. No super, tak ještě nefunguje výtah, takže musím až do šestého patra běžet pěšky. „No tak, klíči, neříkej mi, že nepasuješ do toho zámku!“ mumlám si pro sebe. Cvak! Rychle vběhnu do bytu, popadnu svou kabelu, desky s testy a sprintuju zpátky ke kolu. Ani byt jsem nezamkl. Jenže tuto skutečnost si uvědomím teprve ve chvíli, kdy parkuji kolo do stojanu a skutečně nemám čas se vrátit. Kouknu pohledem k hodinkám. 7:55, to skutečně není ideální čas.

    Do třídy vběhnu se zvoněním. Skoro žádný z mých páťáků nezaregistroval můj příchod. Maděra s Kubíčkem však kupodivu sedí na svých místech a nedělají žádné výtržnosti. A copatá Rošínová za mnou hned neběží, že ji kluci tahali za copy. Říkám si, že přece jen se na mě smálo štěstí. Jenž pak si toho všimnu. Rošínová je ostříhaná na mikádo, takže ji kluci nemají za co tahat. Selhal jsem. Vím, jak moc Rošínové vadilo, když jí Maděra tahal za copy. A já ji nedokázal ochránit před neustálým taháním, tak si je prostě nechala ustřihnout. Jsem naprosto neschopný kantor.

    „Třído, klid!“ zaječím na ty, kteří stále ještě nezaznamenali začátek hodiny. „Otevřte si učebnice na straně 72 a udělejte cvičení 3, 6 a 7.“
    „1, 2, 3... Třísknout!“ odpočítává Kubíček a se slovy třísknout snad všichni kluci ze třídy, praští těžkou učebnicí matematiky o lavici. To vám je tak otřesný zvuk. Ještě teď mě bolí uši, stačí na to jen pomyslet. Většina třídy poctivě pracuje, ale Maděra? Kdepak, ten na to regulérně kašle a radši se snaží tabuli trefit flusačkou. Jelikož chci být vtipný, tak pronesu, že aby tu tabuli trefil, musel by sedět blíž, načež on odpoví, že dopředu ho nedostanu ani náhodu a že můj trapný pokus dostat ho do první lavice, aby byl víc pod dohledem, prokoukl.

    Zklamaně tedy začnu dělat docházku. „Adámek, Brabčík a Cibulka?“ tážu se opatrně. „Zde,“ zahřímají sborem." Takhle to hladce pokračuje do té chvíle, kdy se dostanu k písmenu M. „Maděra, Moučková a Mouřil jsou tady?“ ptám se a v tu chvíli mi někdo zarazí na hlavu plechový kýbl. Snažím se ho sundat, ale nějak to nejde. Nadechnu se nosem a cítím... lepidlo. „Vy nevychovanci, že se nestydíte!“ plísním Maděru s Kubíčkem.

    Zatímco Rošínová křikla, že běží pro zdravotnici, tak se Kubíček, společně s Maděrou pošklebují za mými zády. Pitloňová se ujme docházky a zkontroluje zbytek třídy. Zlatá Rošínová, zlatá Pitloňová. Za chvíli, teda za zhruba patnáct minut, které mi ovšem připadají jako hodina, přibíhá Rošínová se školní zdravotnicí za patami.

    „Šmankote, co jste to zas prováděli, opičáci? Chudák pan učitel,“ vyjede na ně Mařka. Teda ona se jmenuje Maříková, ale všichni pedagogové jí říkají Mařka a ona sama se tak dokonce představuje. To už kluci ani neceknou, protože Mařka je známá tím, že se živila boxem, takže se kluci nejspíš bojí, aby nedostali pěstí. Mařka za mumlání vytáhne z kapsy carbidiolínový prášek, který když se rozmíchá ve vodě, tak odlepuje i pevně přilepené věci. Například kýbl na mojí hlavě.

    „Rošínová, Pitloňová, běžte na záchody pro vodu. Vezměte na ni... já nevím, tak třeba kelmíky na výtvarku,“ popoháním holky, jelikož se jednak chci co nejrychleji zbavit toho kýble a jednak jsme jediná třída, která nemá umyvadlo, jelikož kluci páchali výtržnosti, tak jsem nechal školníka, aby ho odstranil. Za několik minut už se vrací děvčata s naplněnými kelímky. Mařka jim je podle všeho vytrhla z ruky, pak bylo slyšet trhání papíru, sypání carbidiolínu, zběsilé míchání...

    Bylo mi poručeno, abych sklonil hlavu. Tak jsem ji sklonil a Mařka mi na ni chrstla ledovou vodu. „Pro další, rychle!“ vyslala Pitloňovou a Rošínovou. Snažil jsem se zahuhlat: „Sakra, Máři, muselo to bejt tak ledový?“ ale dokázal jsem jen: „Sahha Mhhi, mhhelo th bhht thh lhhedový?“ „Nemel Pepo,“ okřikla mě Mařka, zatímco sháněla v kapse další carbidiolínový prášek. „Kotrči, hlídej, já musím na ošetřovnu pro ten prášek,“ křikla Mařka na Kotrče, snad nejvzornějšího kluka z celé třídy, a upalovala, že se ve dveřích málem srazila s holkama, co už se vracely s vodou. Jen něco zabručela a oddusala chodbou.

    Začal jsem se klepat zimou, jelikož ta ledová voda za krkem je dost nepříjemná. Umrznu. Doslova. Tak jsem si svůj konec nepředstavoval. Ostatně, kdo by si představoval svou smrt, že? Ale upřímně, tohle bych nepřál nikomu. Ta voda je doopravdy ledová...

    Než se Mařka vrátila, tak jsem měl pocit, že se jejího návratu doopravdy nedožiju. Nakonec však přidusala chodbou, rychle rozmíchala carbidiolín ve vodě, která už se alespoň ohřála na pokojovou teplotu, takže to nebylo tak hrozné, když mi ji Mařka chrstla za krk. „Nováček, musíš se jim umět postavit! Takhle to nejde!“ lamentovala Mařka, zatímco kroutila kýblem na mé hlavě. „Jhh ahh? Vhhdyť vhh žh th neumím!“ bručel jsem rozhořčeně. „Sláva, můžu normálně mluvit!“ začal jsem jásat, když se Mařce povedlo kýbl odkroutit.

    Moje radost však rychle skončila, jelikož mi bylo poručeno, abych si šel umýt vlasy do sprch u tělocvičny. Jestli něco nenávidím, tak jsou to sprchy u šaten. Smrdí to tam, jako by tam žili tchoři. I když, tohle si tchoři nezaslouží. Smrdí to tam mnohem hůř!

    Zkroušeně se tedy odploužím do sprch. Když tam vkročím, málem zkolabuju, jak to smrdí. Otřesu se odporem. Když točím kohoutkem, tak se mi málem nepovede pustit vodu, jak je ten kohoutek zatuhlý. Voda začne téct jen opravdu slabým proudem, takovým skoro neviditelným, a co hůř: Spadne z ní na mě pavouk! Hrozitánsky zaječím, nechám vodu vodou a upaluji do holčičích sprch. Je mi jedno, kdo mě uvidí, hlavě, ať se nesprchuji v té špinavé opičárně u kluků!

    U holek to hezky voní. Po jahodách, řekl bych. Nebo to jsou mailny? Sám nevím. Každopádné je to tady moc příjemné. Jdu k jedné ze sprch a co to vidím? Sbírku sprchových gelů. Malinový, s vůní tropického ovoce... Mě snad šálí zrak! Jsou tady i mužské sprchové gely. Jako by snad holky počítaly s tím, že jim sem učitelé budou chodit. Alespoň, že sem nechodí čuňata jako Kubíček s Maděrou, jinak by to nedopadlo dobře. Vyberu si tedy pánský sprcháč, vymáčknu si ho do dlaně a pořádně si namydlím vlasy. Hlavně, ať je tam hodně pěny. Při vmasírovávání pěny si začnu pobrukovat Hello darkness my old friend. Tu písničku mám opravdu rád. Připomíná mi... Vždyť já ani nevím, co mi vlastně připomíná. No co, prostě se mi líbí. Když tak nad tím uvažuju, jak si vlastně vybírám oblíbené písně? Líbí se mi jejich text nebo snad melodie? Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Ale je to zajímavá otázka...

    A teď je na řadě to, čeho jsem se obával. Poteče voda nebo ne? Sláva! Ona teče. Asi se stal zázrak, nebo se holky nechovají jako neukázněná zvěř, ale tyhle sprchy jsou vážně luxusní. Jednoduše se zakloním a opatrně opláchnu šampon. Hlavně ať si nezmáčím oblečení. Mařce se totiž, nevím jak, povedlo, nechat moje oblečení suché, za což jí moc děkuju. Jdu k umyvadlům a vyjeveně koukám ke zdi. Fén! Tady mají i fén! Opatrně si k němu stoupnu a začnu se fénovat. Funguje, takže za chvíli jsou moje vlasy suché. Zvesela kráčím ke třídě, s povznášejícím vědomím, že se ve škole můžu osprchovat, aniž bych se zbláznil. Jen si mě nesmí nikdo všimnout...

    Když vkročím do třídy, tak se mi naskytne zajímavý pohled. Evidentně otrávená Mařka opakuje násobení s desetinnými čísly, Maděra a Kubíček stojí v koutě na hanbě... Proč vlastně přeháním? Ve skutečnosti se mi dostane exkluzivního pohledu na Mařku, která znuděně podupává nohou a na Kubíčka s Maděrou, kteří máchají papírovým transparentem s tuze odpudivým nápisem: nováček je pako! Výtržníci. Ani velké písmeno se neuráčili napsat. Jaká nestydatost, takhle hanobit mateřský jazyk!

    Mařčin pohled mi říká, že nečeká krátce. Vždyť to je nesmysl, nemohl jsem přece být ve sprše tak dlouho, nebo snad ano? Stočím svůj pohled směrem k hodinám. 9: 39! Za chvíli zvoní na velkou přestávku... Hodinu! Tak já jsem byl ve sprše skoro hodinu? Mařka na mě úsečně kývne, oznámí mi, že Rošínová a Pitloňová si s nimi napsaly opakovací diktát, a odpochoduje ze třídy.

    Náhle se rozdrnčí zvonek a Kubíček s Maděrou s jekotem vyběhnou ze třídy. A já si jen mlčky sednu za katedru a začnu opravovat písemky...

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (9)

    Příspěvek z 13. července ve 14:34.
    UndiLoveMe69 v něm napsala:

    Chudák Nováček... Ale jinak to bylo naprosto super! :-3 $>

    Příspěvek z 12. července v 5:02.
    zubaka3 v něm napsal:

    moc pěkny članek:-)

    Příspěvek z 9. července ve 12:36.
    Copinka v něm napsala:

    Úžasný článek! $>