Zdá se vám to ochutnávání všemi smysly přehnané? Tak to vezmeme hezky po pořádku. Zrak dostatečně zaměstnaly vtipné ilustrace Veroniky Podzimkové a vůbec tak trochu rozpustilá grafická úprava celé knížky.

Sluch si přišel na své hned na začátku. Na pódiu se objevila dívka, jejíž fotografie se dostaly do knihy jako obrázek Bibiany. Aby všechny přítomné přesvědčila, že je fakticky pohádková Bibiana, hvízdla na prsty. Pak už spisovatel Ivan Binar otevřel knihu hned na samém začátku a začal číst.

Samozřejmě, že přišla chvíle, kdy bylo možné zapojit i hmat a novou knížku z nakladatelství Meander si důkladně osahat. Bibiana je vlastně takový jubilant – 30. knížka, kterou nakladatelství vydalo v edici Modrý slon. Potvrzením toho, že při tvorbě knížek nakladatelství nic nešidí, je dlouhatánský přehled ocenění, které jeho publikace získaly.

A docela na konec si na své přišel čich i chuť. Stalo se tak ve chvíli, kdy se objevil pekáč buchet jako z pohádky. Jenže to nebyla žádná hra s fantazií, ale nefalšované povidlové a tvarohové buchty, s kterými by se ani pohádkový Honza nemusel bát vyrazit do světa.

Bibiana - hrdinka na invalidním vozíku?

Hrdinka knížky, holčička Bibiana je upoutaná na invalidní vozíček a nemá žádnou naději na uzdravení. Babička, u níž žije, ji naučí pískat na prsty. V tu chvíli se začnou dít neobyčejné věci...

Zahvízdání přenese Bibianu do obživlého loutkového divadélka, kde už vozíček nepotřebuje. Přemluví líného a hloupého Honzu, aby se s ní vydal hledat princeznu, jež je mu souzena. Po cestě prožívají mnohá dobrodružství pod zemí, ve vodě, ve vzduchu i v ohni.

Ze zapeklitých situací jim pomáhají Bibianina domácí zvířátka: kočka, akvarijní rybka a papoušek. Nakonec Honza, který se konečně přiměl k činu, vysvobodí Bibianu ze chřtánu ohnivého draka.

Cesta končí v královském zámku. Ukáže se, že král a královna jsou Bibianini rodiče. Svatba se však nekoná. Princezna Bibiana je na vdavky ještě malá a Honza zase hloupý, a musí proto do školy. Bibiana se vrací zpátky k babičce, na vozíček, do skutečného světa. S vědomím, že stačí zahvízdat na prsty...

Ukázka z knihy

Bibiana píská na prsty

První kapitola

Babička dovedla znamenitě pískat na prsty. Pískala silněji než pištec na píšťalu a nepotřebovala k tomu nic než dva prsty a ty měla vždycky po ruce, takže zahvízdat mohla kdykoli, třeba v koupelně nebo dokonce na motocyklu, protože dokázala řídit i jednou rukou. Ale musela si sundat rukavici, to je pravda. Přehvízdla i svoji silnou motorku kawasaki a to už je něco!

– Bibiana by taky chtěla umět pískat na prsty, ale ne a ne se tomu naučit. Na flétničku dokázala i podle not, jenže na flétnu se nepíská, na flétnu se hraje. Kdyby aspoň trošku, nemuselo by to být tak silně, jako hvízdá babička, ale aby to bylo slyšet aspoň do kuchyně… Ani to ne! Ačkoli si prsty strčila do pusy správně, ačkoli mocně zadula, nic. Vydala jenom trapný sykot a prsty měla mokré. – Tomu se nedá říct ani slabota.

"Jak tě to mám naučit," říkala babička. "Do pusy ti nevlezu. Copak já vím, jak to dělám? Jen tak položím ukazovák a prsteník na spodní řadu zubů a na jazyk… Taky mi to zpočátku nešlo, ale pak najednou, zrovna jsem pásla kozu, a hvízd, samo od sebe," říkala babička. "Zkoušej, děvčico, nevzdávej se, jednou na to přindeš."

"Uměla máma taky pískat na prsty?" zeptala se Bibiana, protože chtěla o mámě vědět všechno; a taky o tátovi. Tahala to z babičky po kouskách, naráz by toho bylo příliš i na babičku. Ani kdyby pobývala doma celý den, nestačila by vypovědět všechno. O mámě a o tátovi věděla Bibiana jenom to, co jí řekla babička.

"Ne, na prsty máma pískat nedokázala," řekla babička, "ale táta, ten to uměl báječně. Pískal jinak než já, na čtyři prsty. Strčil si do pusy ukazováky a prostředníky obou rukou a hvízdl, až se stromy ohýbaly. Ale když jel na kole a chtěl takhle hvízdnout, musel bez držení." – Bibiana to zkusila oběma rukama jako tatínek… a zase nic.

Babička nemá času nazbyt; celé dny prodrandí na motorce a Bibiana je pořád sama doma. Babička totiž vydělává na živobytí jako rychlý posel; z nám neznámých důvodů se rychlým poslům říká messenger. – Má na sobě černou koženou kombinézu, černé kožené rukavice, černé kožené šněrovací boty do půlky lýtek a na hlavě přílbu oranžovou jako schránka na dopisy; protože babička je svým způsobem pohyblivou poštovní schránkou. Lidé jí svěřují zásilky, jejichž doručení nestrpí odkladu. To znamená, že se musí doručit okamžitě, to je ihned. Babička si nasadí oranžovou přílbu, nakopne kawasaki a je v trapu. Je stokrát rychlejší než státní pošta. Je rychlá jako blesk řízený vysílačkou. Ve vysílačce to zachrastí, ozve se centrála:

"Holešovice, Komunardů dvanáct, druhé patro, Jelen."
"Rozumím," řekne babička do vysílačky a zopakuje: "Jelen z Holešovic, Komunardů dvanáct." Aby nedošlo k mýlce. – Když babička v Holešovicích u Jelenů na zápraží sundá přílbu, hledí na ni pan Jelen jako na zjevení a divže neupustí láhev slivovice v dárkovém balení.

"Copak jste nikdy neviděl rychlou poslicu?" řekne babička. "Že vy jste předpokládal mladého messengera s knírem!"

"Něco na ten způsob," připustí pan Jelen a sotva vzpamatovaný z překvapení svěří babičce láhev slivovice v hedvábném papíře s karafiáty. Jeho kamarád Valdemar Stuchlík z Vršovic, Moskevská padesát, páté patro, má dnes padesáté narozeniny, jenže pan Jelen s ním slavit nemůže, protože si v neděli ve Stromovce při fotbálku zvrtnul kotník. Tak mu aspoň po rychlé poslici posílá dárek.