Myslela jsem si, že to bude fajn, až budu takhle umět hrát a všem se to bude líbit. A tak jsem začala chodit na hodiny, za rok mi naši bicí koupili a bylo to. Jenže já u ničeho nevydžím a tak jsem měla v úmyslu příští rok skončit. ALE...

Já hraji ještě v orchestru na tympány, tamburinu, xylofon atd... Sice nebubnuji na soupravu, ale i přesto mě ty dlouhé zkoušky a koncerty vyčerpaly a tak jsem s tím chtěla taky seknout. Ale je tu druhé ALE...

Měla jsem jít 28. ledna na soutěž a měla tam se mnou hrát kytara. A tak jsme zkoušeli a jednou učitel na zkoužce orchestru řekl, že jim zahraju ty písničky na soutěž a ostatní budou dělat porotu. Hrozně jsem se bála, protože jsem moc stydlivá, ale nezbývalo mi nic jiného, než sednout za bicí a hrát. A jak tam ty děti seděly, tak ze mě všechen strach opadal a cítila jsem se dobře.

V ten samý den musel učitel ještě s někým nacvičovat na tu soutěž, tak jsme museli hrát sami. Já jsem druhá nejmladší (je mi 11 a ostatním tak 15-20) a tak jsem se trochu bála, že to pokazím, když tu najednou mi bubeník řekl, ať jdu hrát za něho.

No nic naplat, jít jsem musela a kupodivu mě to tak bavilo, že jsem se v tu chvíli rozhodla. S ničím nekončím, hrát budu dál. A kdybych neměla tu trému, tak bych na to přišla dřív, protože už mě mockrát bubeník přemlouval, ať jdu hrát. Ale já se bála.

Tím vám chci říct, že jestli se stydíte nebo máte trému, nebojte se jí a zkuste na ni na chvíli zapomenout. Uvidíte, že bude najednou pryč.

Přezdívka autorky článku na Alíkovi koki