Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Bohyně - šerm

    vydáno  •  Knihy · Čtenáři píší Alíkoviny
    5. kapitola Bohyně

    Zastavili jsme na noc. Edrin uvázal Amadea k jednomu stromu, poblíž šumící řeky, která byla celkem široká, proto se přes ni táhl dřevěný most postavený z desek. Potom přešel na blízkou mýtinu, kde pomocí kamenů a větví rozdělal oheň. Přišla jsem k němu. Posadila jsem se a ruce natáhla před sebe, abych se ohřála. Oheň hezky hřál. V rukou se mi rozlévalo teplo. Edrin si ke mně přisednul. „Zítra bych tě mohl naučit bojovat,“ promluvil a tím prolomil ticho. Vždy jsem se chtěla naučit zacházet s mečem. Fascinovalo mě to. Ale nechápala jsem jednu věc. Máme jen jeden meč. Potřebujeme minimálně dva. Všiml si mého zamyšleného výrazu. Proto pokračoval: „Zatím budeme trénovat s palicemi.“ Přikývla jsem a všimla si, že na obloze už jdou vidět hvězdy.

    „Už bychom měli jít spát,“ řekl mi.

    „Tak dobře,“ přikývla jsem. Lehla jsem si k ohni a vytáhla mou přikrývku z brašny, kterou jsem se zakryla. Zadívala jsem se na hvězdy. Tři z nich svítily nejjasněji. Edrin si lehl na druhou stranu od ohně. Otočil se na záda. „Ta hvězda. Jmenuje se Allaseä, patří Arcalinovi. Ta na pravo - Olrenya, patří Calasovi a poslední, Inladrin, patří Nerlii. Všechny tři září nejjasněji na celé obloze.“ Když mluvil, postupně ukazoval na jednotlivé hvězdy. Ta Arcalinova zářila modře, Calasova červeně a Nerliina zeleně. Byly krásné. Hleděla jsem na ně s úžasem a obdivem v očích. Všiml si, že je v mysli obdivuji, proto na mě otočil hlavu, aby se mi mohl podívat do očí a pak pokračoval: „Elfové je vytvořili proto, aby se na bohy nikdy nezapomnělo. Přinášejí naději a víru. Vždy když na ně pohlédnu, cítím, že nejsem sám. Že mi v nouzi vždy někdo přijde na pomoc.“ Po tváři se mi rozlil úsměv. Znovu jsem se zadívala na hvězdy. Podívala jsem se na ostatní skupenství hvězd, ve kterých jsem je počítala. Edrin se na mě podíval. „Jedna nese štěstí, dvě dobro nevěstí, tři věští výpravu, čtyři zas lásku, pět hvězd jsou stříbro, šest hvězd jsou zlato, sedm nesou tajemství, jež zůstává skryto. Osm hvězd slávu, devět pak zkázu. Moje matka mě to naučila. Zapamatoval jsem si to, protože mi to pomáhá přibližně určit budoucnost. Ale někdy to nemusí být pravda, protože nemůžeš určit, kdy se ta věc stane. Tři věští výpravu. Tento osud se vyplnil až teď. Můžeš to určit podle toho, jak jsou daleko od obzoru.“

    „Aha,“ odpověděla jsem mu. Ruce jsem si položila pod hlavu. Kousek od obzoru jsem uviděla skupinu, ve které byly čtyři hvězdy. „Láska,“ pomyslela jsem si. Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou nad svou myšlenkou. Už se mi pomalu zavíraly oči. Nakonec jsem usnula.

    ...

    Probudily mě ranní sluneční paprsky. Pomalu jsem si zvykala na světlo, až jsem viděla normálně. Opřela jsem se o lokty. Posadila jsem se a všimla si, že oheň už vyhasl. Přesunula jsem pohled na Edrinovy věci. Všechny byly sbaleny v jeho brašně. Z věcí, co mi nabalila Idril jsem si vytáhla jablko. Otočila jsem hlavu za sebe. Uviděla jsem Edrina, který v rukou svíral dlouhou palici. Vypadalo to, že hledá ještě druhou. Rychle jsem dojedla jablko. Zvedla jsem se a zamířila směrem k němu.

    „Dobré ráno,“ pozdravil mě.

    „Dobré ráno,“ odpověděla jsem mu.

    „Jak ses vyspala?“ zeptal se.

    „Dobře,“ pokrčila jsem rameny.

    „Žádné vize v podobě snů?“ ptal se mě dál. Já jen zavrtěla hlavou. Zaměřil se na zemi, z které zvedl další palici. Jednu mi podal. Věděla jsem, že už budeme trénovat. Pokynul mi rukou, abych šla za ním.

    „Jako první se musíš naučit základní postoj. Je užitečné ho znát, jelikož když na tebe někdo sekne mečem, je jen malá pravděpodobnost že spadneš,“ poučil mě. Vykročil pravou nohou a špičku boty otočil směrem ven. Druhou nohu, která byla vzadu, též vytočil ven. Víc se opřel do kolena. Zopakovala jsem to po něm.

    „Skvěle,“ řekl mi a pokračoval: „Jako první sek je ten přes hlavu, kterému se lidově říká střecha. Jelikož tyhle palice nemají jednu z hlavních částí meče - záštitu, když se budeš bránit, musíš si vzít ten svůj. Ale zatím zkus seknout.“

    Pevně jsem oběma rukama sevřela palici. Jednu ruku jsem dala víc dopředu a druhou jsem uchopila konec. Postavila jsem se do postoje. Napřáhla jsem ruce nad hlavu a sekla směrem dolů. Trochu to zasvištělo. Edrin se na mě zkoumavě podíval. „Vypadá to, že šerm ti půjde skvěle.“

    Po několika minutovém trénování jsem se naučila další základní seky: býk - sek míří na krk, trpaslík - meč sekne na pas, kanec - je stejný jako býk, jen sek je směrem dolů a pluh, který rozsekne nepřítele vejpůl. Potom mi Edrin ukázal další techniky, jako je sek obtočený kolem hlavy, nebo bodací seky. Když došlo na obranu, vzala jsem si můj meč. Edrin teď bojoval jen s palicí.

    „Jde ti to!“ pochválil mě, když jsem na něj právě sekla a on už to skoro nestihl zablokovat. Zaútočil na můj pas, ale já to odrazila a obtočila meč kolem hlavy. Edrin se však skrčil a zaútočil mi na nohy. V poslední chvíli jsem tam stačila dát meč, takže se Edrin netrefil. Vzpomněla jsem si na mou vizi. Dívka tam nestvůru udeřila hlavicí meče do hlavy. Zkusila jsem to taky. Edrin to nečekal, ale přesto si hlavu zakryl rukou a palicí mě sekl do pasu. Skácela jsem se k zemi, ale Edrin mi podal ruku. S jeho pomocí jsem se opět postavila. Oprášila jsem se a sebrala meč ze země, protože mi spadl. Chtěla jsem se postavit zpět do postoje, ale on mě zadržel. Proto jsem si špičku meče zabodla do boty, abych meč nezničila. „Pro dnešek by to stačilo,“ prohlásil. Přikývla jsem a zasunula meč do pochvy. Podívala jsem se na oblohu. Slunce už tolik nepálilo a nesvítilo do očí. Nebe bylo modré, u slunce bylo o něco světlejší.

    „Nasedej,“ vytrhl mě Edrin z přemýšlení. Ani jsem nestačila postřehnout, že přivedl Amadea. Dal na něj všechny naše věci a znovu ho osedlal. S přikývnutím jsem se na něj vyhoupla a dala nohy do třmenů. Edrin se rozešel a přitom ho následoval Amadeus. Podívala jsem se po krajině. Postřehla jsem, že po našem souboji vše potemnělo a stmívá se, ale nedalo by se říct, že už je tma. Dřív jsem to nevnímala, protože jsem se soustředila jen na boj. Stromy vrhaly na okolí tajemné stíny. Mezi nimi se válely hranaté kameny s různou velikostí. Řeka, u které jsme byli, už tolik nešuměla, ale přesto byl slyšet její hukot. Zapřemýšlela jsem se. Možná ani neumím plavat a kdyby jsme ji museli přeplavat, nevím, co bych dělala. Radši jsem to dál neřešila a jen doufala, že přes ni nepoplaveme. Místo toho jsem se rozhodla podívat na věci, co mi přibalila Idril. Jako první jsem spatřila nedávno vytáhnutou Historii Kalindie. Přesunula jsem ji na stranu, abych se podívala na další věci. Pohledem jsem spočinula na malém váčku. Když jsem ho vzala, podívala jsem se do něj. Ležel tam zářivě stříbrný prsten, s malým modrým diamantem uprostřed. Podle velikosti jsem poznala, že je určen pro dívku. Pod ním ležel sotva spatřitelný útržek něčeho, co vpadalo jako nějaký vzkaz. Vzala jsem ho do ruky a rozevřela ho. Malým písmem tam bylo něco napsáno. „Lessta. Až dorazíte za královnou, dej jí tento prsten, aby tě vyslechla. Bude vědět, že jsem ti ho dala já a vyslechne tě. Až bude po všem, možná ti řeknu, kde jsem k tomu prstenu přišla, ale zatím ho prostě dej královně. Doufám, že vše dobře skončí. - S pozdravem, Idril.“

    Chvíli jsem o tom přemýšlela. Že by se Idril tak dobře znala s královnou? Popravdě ani nevím, jestli královna umí lidský jazyk. Možná ano. Doufám, že vše dobře skončí - o tom jsem moc nepřemýšlela. Nevím, jestli stihneme porazit Mor’dona dřív, než ovládne Kalindii. Budu muset přijít na to, jak ho porazit. Nemyslím si, že by se dal zabít mečem, nebo nějakou jinou zbraní. Musel by ho zabít někdo, kdo ovládá magii. Buď to, nebo zázrak. O čarodějích jsem nikdy neslyšela, zvlášť o těch temných. Abychom ho porazili, budeme muset být silnější než on. A to je ten problém. Meč ovládám jen trochu, umím základní seky, ale to nestačí. Edrin by ho mohl porazit, ale musel by mít hodně šípů. Pokud půjde na výpravu ještě někdo, což dost možná ano, už by byla větší šance na vítězství. Proto jsem se rozhodla zeptat Edrina: „Myslíš, že královna vybere ještě další členy výpravy?“

    „Myslím, že ano, ale nevím koho. Možná někoho z vojáků, nebo toho, kdo dobře ovládá magii,“ odpověděl. Pousmál se, ale hned potom mu úsměv zmizel ze rtů. Potom pokračoval: „Celine dobře kouzlí. Ale nechci, aby šla. Je to pro ni moc nebezpečné.“

    Podívala jsem se na něj. „A proč si šel ty?“

    „Byl to rozkaz. Ale taky příležitost. Můžu znovu vidět Celine,“ pousmál se a pokračoval: „Výprava je pro dobro Kalindie. Navíc kdybych nešel, ani bych nepoznal tebe.“ Pousmála jsem se. Právě jsme procházeli hustým lesem. Mezi listy prosvítaly sluneční paprsky. Ale potom jako by vše potemnělo. Otočila jsem hlavu v domnění, že něco uvidím, ale nic jsem neviděla. Edrin nasadil šíp do tětivy. Pak se vše odehrálo strašně rychle. Za jedním keřem jsem uslyšela praskání větviček a listů. Najednou se z keře vynořily nestvůry. Od pasu nahoru vypadaly jako lidé, ale zbytek těla byl pavoučí. Nebylo jich hodně, asi šest, ale i tak vypadaly silně. Nikdo se prozatím ani nehnul. Amadeus nespokojeně přešlápl. „Běž, já to tu nějak zvládnu,“ pošeptal Edrin směrem ke mně s pohledem na nestvůrách. „Ne! Je to šest na jednoho, nemůžeš je porazit,“ snažila jsem se ho šeptem přesvědčit. „Ne, jsou to Kenderrové. Jsou dost silní. Běž za královnou sama. Nevím, jestli ti bude rozumět, proto najdi Celine, ta lidský jazyk trochu umí. V zápisníku, co jsem ti dal, je její fotka.“ řekl netrpělivým tónem. Zapřemýšlela jsem. Má jen luk a šípy, možná nějakou dýku, ale nemá meč. Dlouho se neubrání, byla by to sebevražda. Pomalu jsem vytáhla meč z pochvy. „Alespoň si vem můj meč. Edrin přikývl a meč si opatrně vzal. Hned potom zařval: „Běž!“ Amadeus se rozcválal. Už jsem jen viděla, jak na něj začali útočit Kenderrové.

    ...

    Musela jsem se přikrčit, abych se vyhnula větvím stromů. Za chvíli jsme byli dost daleko od nestvůr. Amadeus zpomalil na louce poblíž lesa. Podívala jsem se na oblohu. Slunce už bylo skoro za obzorem. Proto jsem zastavila. Sesedla jsem z Amadea a přivázala ho ke stromu. Protože za chvíli bude tma, rozhodla jsem se rozdělat oheň. Z kamenů jsem postavila ohniště. Posbírala jsem větvičky, co ležely na trávě. Poté jsem se podívala do brašny a začala hledat křesadlo. Narazila jsem ještě na pár věcí, ale našla jsem ho. Potom jsem potřebovala hranatý kámen, takže jsem se vydala po okolí, abych ho našla. Mnoho kamenů bylo v lese, takže jsem jeden vzala a vrátila se k ohništi. Vzala jsem křesadlo a kámen do rukou. Nahnula jsem se nad ohniště a začala rozdělávat oheň. Ale nic, ani jedna jiskra. Chce to víc síly, pomyslela jsem si. Proto jsem to zkusila znovu. Chtěla jsem to vzdát, ale na poslední chvíli vylétly jiskry. Zaradovala jsem se, když jsem spatřila malý plamínek spalující malou větvičku. Začala jsem ho rozfoukávat a za chvíli se přichytil i na další. Oddychla jsem si. Netušila jsem, jak těžké bude rozdělat oheň.

    Zkoušela jsem se soustředit na plameny, abych se zklidnila, ale mé myšlenky se pořád vracely k Edrinovi. Řekl mi, že neví, jestli královna umí lidský jazyk. Mám najít Celine. Ale ani nevím, kde ji mám hledat. Možná bude tam, kde je královna, ale nemusí. A ve slovníku toho není tolik, aby to stačilo na mluvení s královnou. Povzdechla jsem si. Neměla jsem tam Edrina nechávat. Co když ty nestvůry neporazil? Co když je.... Ne, na to nemůžu myslet. Kdybych se tam vrátila a začala ho hledat, ztratili by jsme čas. S Amadeem jsme urazili kus cesty. Řekl, ať jdu za královnou. Nezklamu ho.

    Z brašny jsem vytáhla zápisník. Listovala jsem jím, až jsem našla kresbu dívky nakreslenou uhlem. Tak tohle je Celine, pomyslela jsem si. Měla vlnité vlasy, po straně spletené do copů. Snažila jsem se zapamatovat její tvář, abych ji později mohla najít. Ještě jsem si ji chvíli prohlížela, potom jsem zavřela zápisník a vrátila ho zpět do brašny. Lehla jsem si blíž k ohni. Doufám, že je Edrin v pořádku, pomyslela jsem si dřív, než jsem usnula.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (0)

    O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!