Viděla jsem pár šedých očí. Edrin. Zamrkal a posadil se. Udělala jsem totéž a zamžourala očima, abych si zvykla na denní světlo. „C-co se stalo?“ zeptala jsem se ho trhaně a přitom se rukou dotkla hlavy, jelikož se mi trochu motala. Povzdechnul si. „Přesně nevím. Šel jsem před tebou. Otočil jsem se, a tys padala k zemi. Posadil jsem tě na koně a jel dál. Přemýšlel jsem, jestli nejsi zraněná. Co se ti stalo?“ zeptal se s nadzvednutým obočím. „Jen jsem cítila, jak padám. Potom jsem měla vizi. Teda asi, možná to byl sen.“

Edrin zavrtěl hlavou. „V bezvědomí se lidem nezdají sny, ještě nikdy jsem to neviděl. Řekl bych, že to je vize. Co jsi viděla?“ „Já nevím, stála jsem na Diamantovém mostě. No, ne já, ta dívka vypadala stejně jako já. Loučila se s nějakým mužem, nazývala ho otcem, který na sobě měl brnění. Usoudila jsem, že někoho musí porazit. Pak se vydala na nějaký ostrov, na kterém byla černá tráva. Zdálo se mi, že tam všechno umřelo.“ Edrin přikývnul. „Ostrov Zkázy.“ Já jen pokračovala: „Každopádně po cestě si přivolala koně, který ji dovezl na kraj nějakého lesa. Potom se scéna změnila. Dívka šla po poušti. Jak uviděla moře, skočila do něj. Zahvízdala, čímž zavolala orla. Společně letěli na ostrov Zkázy.

Po cestě do hor se prodíraly trnitým lesem, kde se dívka zranila. Na rukou se jí táhly šrámy. V horách je přepadli nestvůry podobné kostlivcům. Dívku jeden sekl přes záda. Potom šli do jeskyně. Hlídali ji dva démoni. Dívka začala orla hladit po peří, ale opačným směrem. Přitom si něco mumlala. Orel se zneviditelnil. Díky tomu se připlížili k démonům a zabili je. Kráčeli jeskyní. Vypadalo to tam jak v nějakém labyrintu. Došli do středu jeskyně. Stál tam muž, ale neviděla jsem mu do tváře, jelikož měl nasazenou kápi. Říkal jí něco o tom, že tady její magie nefunguje. Že dobro padne, jen temnota zůstane. Házel po ní tmavě černé energetické koule. Ona se všem vyhýbala. Jednou ale nedávala pozor, a udeřila ji jiná, červená. Dívka padla k zemi a už se nepohnula.“ sklopila jsem hlavu. Edrin se podíval na oblohu a zamyslel se.

„Říkáš, že ta dívka vypadala jako ty. Naposledy na ostrově Zkázy bylo zlo tak kolem roku dva tisíce. Možná to byl tvůj minulý život. Někteří lidé na něj věří. Zdá se jim ve snech. Pak dojdou k části, ve které se to potvrdí.“ zadíval se mi do očí. Minulý život? Do teď jsem na něj nevěřila, ale i tak, může to být pravda. Ale pořád jsem se vracela k té magii, o které se zmínil ten muž, co ji zabil. „Ten muž - říkal něco o tom, že na ostrově její magie nefunguje. A ten její otec měl zlaté brnění. Co by to mohlo znamenat?“ zeptala jsem se Edrina tázavě.

„Tvá dvojnice z minulého života mohla být elfka, nebo kouzelnice. A ohledně toho brnění - ve zlaté barvě mají elfové, ale někdy i lidé.“ Zapřemýšlela jsem. Nedávalo mi to smysl. Elfka? Nezpozorovala jsem, že by měla špičaté uši. Ale pořád mi vrtá hlavou, kdo byl ten muž, co ji zabil. „Kdyby jsem mu alespoň viděla do tváře,“ pomyslela jsem si. A kouzelnice? Možná. To nikdo neví. Podívala jsem se okolo. Edrinův kůň se spokojeně pásl na louce poblíž lesa. Mé a Edrinovi věci ležely ve stínu u jednoho ze stromů. Všude poletovali ptáci. Vítr tiše foukal, takže mi pramen vlasů spadl do obličeje. Zvedla jsem ruku, abych si ho odhrnula. Všimla jsem si, že koruny stromů byly osvíceny sluncem, takže vrhaly zvláštní odlesky. Počkat. Až teď jsem si to uvědomila.

To už jsme přešli Diamantový most? Nejspíš už jsme v části kouzelných bytostí a za chvíli budeme u víl. Za chvíli se seznámím s královnou všech víl. Cesta sem musela trvat dlouho. „Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“ zeptala jsem se. Edrin si povzdechl. „Tři dny.“ „Cože?!“ zděsila jsem se. Nevěděla jsem, že někdo může být v bezvědomí tak dlouho. „Ano. Přešli jsme Diamantový most a zastavili jsme tu, aby si Amadeus odpočinul.“ s pokrčením ramen odpověděl. „Kdo je Amadeus?“ zeptala jsem se. Pokýval hlavou směrem ke hřebci. „Je to můj kůň,“ pousmál se. „Aha,“ úsměv jsem mu opětovala. Zvedla jsem se ze země a pomalu přešla k Amadeovi. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní a pohladila ho po čumáku. Spokojeně si odfrknul. Edrin ke mně došel a mlčky si hřebce pohladil. Podívala jsem se na něj.

„A co ty a Celine?“ zeptala jsem se ho. Trochu se začervenal, ale za chvíli se mu na tváři objevil úsměv. „Jsme přátelé.“ „Řekla bych, že možná i něco víc,“ jeho úsměv se rozšířil. „Možná.“ Teď jsem se usmála já. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, protože jsem nikdy nikoho neměla. Když jsem viděla zamilovaný pár, jen jsem pokrčila rameny. Navíc jsem neměla šanci někoho potkat, jelikož jsem muže nevyhledávala. Teda, asi. Nepamatuju si to. „Jak jste se vlastně potkali?“ tato otázka mě zajímala. „Před rokem jsem se vydal na výpravu s Idril. Byla to jen krátká cesta, byli jsme spíš jako špehové. Jednou jsme došli k vílám, které nás s radostí přivítaly. A tam jsem ji potkal. Dívku s hnědými vlasy a černýma očima.“ Potom se rozhodl to dál neřešit.

Místo toho přešel k brašnám. „Nemáš hlad?“ zeptal se mě a já si uvědomila, že celkem ano. Vytáhl z jeho brašny dvě jablka a jedno zelené mi hodil. Chytla jsem ho do dlaní a s chutí se do něj zakousla. V ústech jsem ucítila sladkou chuť. Až jsme dojedli, přesunuli jsme se k brašnám a začali si balit věci. Brašnu jsem si přehodila přes rameno. Edrin šel pro Amadea. Odvázal od stromu jeho uzdečku a vedl ho ke mně. „Nasedni si na něj. Já odpočíval dlouho.“ Usmála jsem se na něj. „Děkuji.“ Hned poté jsem dala nohu do třmenu, abych nasedla na koně. Vyhoupla jsem se do sedla. Edrin ho vzal za uzdečku a rozešel se. Kůň šel za ním.

Po chvíli cesty jsem se začala nudit. Proto jsem z brašny vytáhla historii Kalindie. Otevřela jsem ji a nalistovala jsem na již známou stranu s nadpisem „Duliëss“. Začala jsem si prohlížet všechny bohy. Pod Arcalinem se rýsoval portrét ženy - „Lusiën“ přečetla jsem. Vypadala velmi krásně, nikdy jsem nikoho hezčího neviděla. Podívala jsem se na text pod ní. Podle toho významu textu o bohyni Nerlii jsem pochopila, že ‚rheoliss‘ znamená „ovládat“, což bylo i u Lusiën. Většinu informací jsem ale nerozluštila. Vedle bohyně bylo ještě pár bohů a pod ní se obrázky začínaly zmenšovat. Usoudila jsem, že jsou to nejspíš menší bohové. Otočila jsem na další stranu. Stálo tam velkým písmem „Siath duliëss“. podle uspořádání textu jsem poznala, že to je jazyk bohů. Písmo mi připadalo hodně změkčené narozdíl od jazyka víl. Ve vílštině se hodně vyskytovalo písmeno „S“. Přečetla jsem první řádek: „Kärcien“. Při tomto slově jsem si vzpomněla na moji vizi. To slovo tam bylo. Pod tím byl asi význam slova, ale nerozuměla jsem tomu.

Proto jsem se zeptala Edrina: „Co to znamená?“ Naklonila jsem knihu směrem k němu a ukázala mu prstem na odstavec. Edrin to za chvíli přečetl. „Význam slova: Zdravím, ahoj.“ Pousmál se a pokračoval: „Je čas naučit se vílštinu.“ Usmála jsem se. Budu mluvit s jejich královnou. Jazyk víl budu potřebovat. Půjčila jsem Edrinovi knihu. Nátahl ruku a vzal si ji. Viděla jsem, že listuje a přitom si něco mumlá. Zastavil ruku na jedné straně. „Tady. „Tendës“ - víly,“ promluvil. Věděla jsem, že hned na další straně je jejich jazyk.

Edrin otočil na další stranu a ano, byla tam vílština. „Začneme tím nejjednodušším „Lessta“ - znamená to Zdravím,“ zopakovala jsem to po něm. Vyslovila jsem to úplně jinak než lidský jazyk. „Výslovnost ti očividně jde, nikdy jsem neviděl někoho kromě víl, kdo by to tak dobře vyslovoval,“ promluvil směrem ke mně. Pokračoval: „Trvalo mi dlouho, než jsem se správně naučil přízvuk. Připadalo mi nemožné, naučit se ho hned. Asi máš talent,“ usmál se na mě. Potom pokračoval: „Víš co? Zkus se to naučit sama a potom mi řekni nějakou větu. Nebo se mě ve vílštině můžeš na něco zeptat. Za slovem máš výslovnost a překlad.“ Předal mi knihu. Vzala jsem ji a přitom ucítila její váhu. Jakoby mi ztěžkla v rukou.

Edrin pak z brašny vytáhl něco, co vypadalo jako zápisník a brko. „Zapiš si to, abys to nezapomněla. Já ho stejně nepoužívám.“ Váhavě jsem se na něj podívala. S úsměvem přikývl. Podal mi brko a zápisník. „A čím mám psát?“ zeptala jsem se ho nechápavě. „Je kouzelné. Dala mi ho Idril, které to darovaly víly. Písmo se tam zobrazuje samo.“ Zápisník a brko jsem položila na knihu, ve které jsem vyhledávala vhodná slova. Rozhodla jsem se mu položit otázku, kterou přeložím do jazyka víl. Bude to „Jak se jmenuje královna víl?“ Tato otázka mě zajímala ze všech nejvíc. Slovník byl celkem obsáhlý, takže nebyl žádný problém s hledáním slov.

První slovo - jak, jsem vyhledala jako ‚Duïss‘. Potom se - ‚tës‘, slovo jmenuje se řekne ‚sëdyll‘, královna - ‚fënliss‘ a víl - ‚tendës‘. V mysli jsem si to zkusila říct. „Duïss tëssëdyllfënlisstendës?“ Ihned jak jsem si to řekla, jsem si to také napsala. Všimla jsem si také, že pod překladem je poznámka. Bylo tam něco o tom, že se většinou používá za pořadí slov ‚fënlisstendës‘, protože kdyby jsem ty dvě slova chtěla přehodit, znamenalo by to vílí královna místo královna víl, musela bych za ‚tendës‘ dát ‚dël‘. Dělá se to u všech slov, na které se ptáme jaká, jaký, jaké, například ‚sferäidddël coedïss‘ - jehličnatý les.

Zavřela jsem knihu i zápisník, z kterého jsem to nemusela číst, jelikož jsem si tu větu pamatovala. Ještě párkrát jsem si jí v hlavě zkusila říct, přičemž se mě pokaždé zmocnilo tušení, že jsem to někdy dřív slyšela. Otočila jsem se zpět k Edrinovi a řekla mu tu otázku: „Duïss tëssëdyllfënlisstendës?“ S úsměvem mi odpověděl: „Sëdyll tësLyavarnë.“ Přeložila jsem si jeho větu. Jmenuje se Lyavarnë. S úsměvem jsem přikývla. Za chvíli jsem uviděla, že slunce zapadá. Už jedeme celkem dlouho, pomyslela jsem si. S touto myšlenkou jsem se zadívala na obzor.