Alíkovina

Boj s dětskou mozkovou obrnou

vydáno  •  Zdraví

Mám dětskou mozkovou obrnu (zkratka DMO). Bojuji s touto nemocí už od narození a pokaždé, když jsem přišla k panu ortopedovi, tak mi řekl, že je to stále na hranici, a ještě tedy nemusím na operaci. Po dvanácti letech, kdy už se to začalo i trochu zhoršovat, řekl, že už na operaci bohužel musím. Jak jsem to zvládla? To se dozvíte v tomto článku. Čtěte dál.

Nemocnice , © Copinka

Jak to všechno začalo
Dětská mozková obrna může mít spoustu příčin vzniku. Já měla krvácení do mozku při porodu. Když jsem se dostala na svět, tak mě maminka dovezla domů a nechala mě tam. Sama někam odjela. Po několika dnech mě naštěstí našla policie, která mě odvezla do kojeneckého ústavu v Mostě. Tam jsem žila do 4 a půl let. Poté si mě vzala rodina ještě s jednou postiženou holčičkou a starali se o mne. Cvičili se mnou a věnovali mi veškerou možnou péči. A tak, díky nim, jsem se dostala z lezení po zemi až k chození o berlích. Také jsem pravidelně jezdila za jedním ortopedem do Jičína, který byl i mým nevlastním strejdou. Vždycky říkal, že je to na hranici s operací, ale zatím operace nebude potřeba. Věděla jsem, že tento doktor by mě neoperoval, kdyby to nebylo opravdu nutné. Je to jeden z nejlepších ortopedů.

Osudný den
Po skoro třinácti letech mi ale začala puberta a cvičit se mi už moc nechtělo. Měla jsem zkrátka jiné zájmy. Rodiče mě stále varovali, že jestli nebudu cvičit, budu muset na operaci. Avšak já jsem na ně nedbala. V den, kdy jsme měli zase návštěvu u ortopeda, jsem začala mít špatné svědomí. A tušila jsem, že se něco stane. Pan ortoped mě prohlédl. Zkusil mi protáhnout nohu a já ho pozorovala. Po chvíli řekl, že už by asi opravdu byla nutná operace, a já se rozbrečela. Maminka i pan doktor mi všechno vysvětlovali a snažili se mě uklidnit. Trochu jsem se uklidnila a pan doktor s maminkou dohodli termín operace. Pak jsme jeli domů a já byla velice smutná.

Den odchodu do nemocnice a operace
Když nastal den odchodu do nemocnice, maminka mi všechno připravila a odpoledne jsme jely do Jičínské nemocnice. Tam mi dali ten typický nemocniční náramek se jménem a datem narození a přiřadili mi pokoj. Čekala jsem do dalšího dne, kdy měl být proveden ten operační zákrok. Asi ve dvanáct si pro mě sestřičky přišly a odvezly mě do místnosti, kde mě uspaly a připravily na zákrok.

Po operaci
Když operace proběhla, tak jsem se probudila zrovna když mě vezli na pokoj. Všechno mě bolelo a byla jsem zmatená, a tak jsem začala brečet. Odvezli mě na pokoj, dali mi asi něco na bolest a pak jsem usnula. Po probuzení mi volali rodiče a ptali se, jak mi je, a také mi řekli, že tam volali asi před třemi hodinami, a prý jim řekli, že mě teprve před chvílí dovezli na pokoj a že ještě spím. Byla jsem překvapena, že operace trvala tak dlouho. Mamka mi poté oznámila, že ještě dnes přijede. Měla jsem radost. A opravdu přijela, jak slíbila, a dokonce i s mojí sestřičkou Štefinkou.

Když přijely, tak byl zrovna čas večeře, takže se maminka šla zeptat sestřičky, co rozdávala večeři, jestli mohu něco sníst. Sestřička jí odpověděla, že můžu něco málo zkusit sníst. Mamka si tedy jídlo vzala a přinesla mi ho na pokoj. Neměla jsem moc chuť k jídlu, a tak jsem snědla jedno těstovinové kolínko. Maminka mě naštěstí nenutila víc sníst.

Po nějaké době jsme se dozvěděly, že budu mít novou spolubydlící na pokoji. Nebyla jsem z toho moc nadšená, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Sestřičky za chvíli přivezly dívku, která byla starší než já, a dozvěděly jsme se, že tu dívku praštil do ruky elektrický proud, když se snažila otřít zásuvky mokrým hadrem. Dívka tam měla taky rodiče, ti ale po chvíli odešli.

Když odešly i maminka s mojí sestrou, tak se stala jedna nečekaná věc. Najednou jsem začala hodně zvracet a dokonce se i trochu dusit. Anetka (moje spolubydlící) ihned zazvonila na zdravotní sestru a ona okamžitě přiběhla. Vynadala mi, že jsem se neotočila na bok, a otočila mě. Po několika minutách jsem konečně přestala zvracet. Sestra se mě ptala, jestli jsem něco jedla, a já s námahou a tichým hlasem odpověděla, že jsem měla jen jedno kolínko, což mi nerozuměla, a tak jsem jí to musela zopakovat. Anetku odvezly na chodbu a mě přendaly na druhou postel. Což mi nebylo vůbec příjemné, protože jsem měla od pasu dolů sádru a neměla jsem ani 24 hodin po operaci. Poté mě i postel převlíkly a daly mě zpět na moji postel. Po úklidu přivezly i Anetku a pak byl čas jít spát.

V nemocnici jsem byla asi devět dní, protože mi i předělávali sádru, neboť mě v ní tlačila pata. Doma jsem pak byla 6 týdnů a poté mi už konečně sundali sádru. Ale doma byly také komplikace, začala mi totiž hnisat jedna jizva v tříslu. To se ale naštěstí vyřešilo. Musela jsem se ale i přes tu bolest hodně učit a dodělávat zameškanou látku do školy, což ne vždycky bylo úplně jednoduché. Občas i pár slziček ukáplo, ale pak jsem to nakonec zvládla. Dokonce i pana učitele na fyziku jsem dokázala ukecat, aby mi fyziku nedal dělat přes prázdniny.

A jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Chodí se mi zase o něco líp, sice musím stále cvičit, ale aspoň se to už zase každým dnem lepší. :-)

Související Alíkoviny:

Autorka: (13 let)
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (16)

Příspěvek z 14. září ve 20:04, upravený vzápětí.
hajný v něm napsal:

5 tlapiček nutností! >X<-@)->-

Příspěvek z 14. září ve 14:52.
Alfa_Beta v něm napsala:

Jsi hodně statečná, přeji ti aby ses jednou úplně uzdravila :) věřím, že je to moc těžké, ale já - stejně jako ostatní - ti držím palce ;-)@)->- Zůstaň silná a statečná jako doteď, určitě to dopadne dobře >X<->X<- hodně štěstí @)->-

Příspěvek z 14. září v 8:16.
anavercadav v něm napsal:

Netušila jsem, že to máš v životě až tak těžkéR^
Jsi bojovnice(8:o)