Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Bolavé ráno

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Povídky
    Jdu překrásnou džunglí, hrající všemi barvami. Kolem teče čistě modrá, azurová říčka. Na liáně nad ní sedí tukan s výrazně oranžovým zobákem. Můžu se přiblížit a vyfotit ho z nevídané blízkosti. Najednou začne vřískat, jako když taháte kočku za ocas. Co se děje? Jsem snad moc blízko, i když mu to před tím nevadilo? Ale ne. To na mě jen křičí budík, že je konec snění a že se mám začít chystat na cestu do školy.

    Postel mě však drží pevně, ne a ne si alespoň sednout. Slabý po probuzení a bojem s postelí se blížím ke skříni. Otevřít skříň mi po ránu připadá, jako bych tahal kameny na pyramidu. Vytáhnu si oblečení, obleču se do něj a rychlostí hlemýždě se ploužím do kuchyně. 

    Co si dám k snídani? Spižírna na mě vyplivne několik molů. Lednička na mě zívá prázdnotou. To je výběr. Nakonec najdu dvě vajíčka a kousek plesnivějícího chleba. Na pánev vymačkám pár posledních kapek oleje a rozklepnu vajíčka. Odrolím plíseň z chleba. Zapomněl jsem stáhnout plyn a z vajíček mi vzniklo uhlí pro čerta.

    Není čas vymýšlet něco dalšího. V koupelně mě vždy vyděsí obludné monstrum, které vidím skrz zrcadlo ukazující jinou dimenzi. Vezmu si kouzelný hřeben, zamumlám pár kouzelných formulací a provedu pár tahů nad svou hlavu a příšera zmizí neznámo kam. Na kartáček s posledními štětinami dám trochu pasty. Beru si aktovku a vyrážím směr škola. 

    Prší. Zrovna dnes, když se otec po roce rozhodl, že mi odnese deštník do opravny. Na přechodech mi padají červené jako listí na podzim. Řidiči jsou veselí, a tak jezdí co nejblíže chodníků, aby vymetali špinavé kaluže plné olejů a jiných humusů. Každá druhá mě zasáhne. Z mých nových bot z vietnamské tržnice se stávají žraloci brázdící ulice. Už vidím školu. Blíží se konec mého utrpení následující jiným. Někdo však umývá okna a nenapadne ho nic lepšího, než vylít kýbl z okna. Voda na mě dopadá jako rána bičem. Aspoň se večer nemusím sprchovat. 

    Škola mě vcucla jak malinu a spolu se mnou i další stovku lidí. Učitelé mi na pozdravy neodpovídají. Nemám na to nervy, proto sklápím pohled k zemi doufajíc, že nikdo z dalších učitelů nebude mít problém s tím, že ho nepozdravím. Bohužel mezi nepozdravenými je i pan ředitel. Hrůza na druhou. Když má někdo přímení Hrůza, to samo už něco vypovídá. Mít alergii na nezdravící děti, jako ředitel to pak vzniká hrůza na druhou. Jeho káravý pohled a ostrá slova probodávají mou osobu, jako iluzionista svou asistentku v krabici, která mezitím stejně zmizí.

    Takže mi nic nedělají a já pokračuji ve svém putování školou. Dojít ke skříňce se dá srovnávat s výšlapem na Mt. Everest. Při otevření skříňky na mě dýchne nelibý zápach hnijícího úboru. Vhazuji oblečení do skříňky, beru si pantofle a zbaběle prchám do třídy.

    Zde mé bolavé ráno končí a začíná hrůzné dopoledne.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (0)

    O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!