Nejhorší na tom všem bylo, že jsme s kamarádkou měly lavici nejblíže k oknu, a tak jsme všechny blesky nejlépe viděly a všechny hromy nejvíce slyšely. Kamarádka, se kterou jsem seděla v lavici, se taky bouřek velmi bála. Když už jsme se tak lekly, že jsme na celou třídu zaječely, paní učitelka už toho měla dost a přesadila nás k řadě ke dveřím. Moc nám tím ale nepomohla. Hromy jsme stále slyšely, i když méně, a blesky jsme stále mohly vidět, i když málo. Oknu jsme se snažily vyhnout očima. 

Stále nás ale čekala ještě jedna nesnesitelná hodina, ve které jsme se ani náhodou nemohly soustředit. Tento den plný nesnesitelných hromů a blesků ale hodně rychle skončil. Další den už bylo krásně. Vůbec nebylo poznat, že včera byla taková hrozná bouřka. Sluníčko hřálo o sto šest. Sotva jsme vešly do prosluněné třídy, už k nám přiběhla kamarádka. Holku, která se nám včera posmívala, začala strašně pomlouvat. 

Už jsme chtěly něco namítnout, že zas tak pomlouvat ji nemusíme, ale posměváček k nám přišel dříve, než jsme stačily cokoliv namítnout. "Omlouvám se vám. Moje mamka se bouřek taky hrozně bojí a ukázala mi jednu knihu o přírodních katastrofách. A o bouřkách tam byla taky kapitola." Nezmohly jsme se na žádná slova. "No, a začala jsem se bouřek taky bát." Přiznala. Poděkovaly jsme jí za omluvu. 

Problém byl v tom, že ji celou tu dobu poslouchal zase další posměváček. Začal ji pomlouvat. Celé to zastavila holka, která se nám posmívala minule. Ukázala jí knihu, kterou jí půjčila mamka. A tak se už potom nenašel nikdo, kdo by se nám kvůli strachu z bouřek posmíval. Ráda byhc všem posměváčkům vzkázala: Nejdříve se podívejte na své chyby a až pak hledejte chyby v ostatních.