Můj bratr vyrostl - je mu teď 9 let. Pořád jsme se jen prali a prali. On mě tahal za vlasy a mlátili jsme se. Když mi to začínalo lézt na nervy, řekla jsem ošklivé slovo. Bratr vše vykecal rodičům a já potom dostala vynadáno. Když byl večer a bratr usnul, mamka si ke mně lehla a říkala, že to bylo pěkně hloupé mu něco tak ošklivého říct. Připomínala mi, jak jsem byla ráda, když se narodil. A teď tohle.

Mě samotnou to mrzelo, ale bránila jsem se a říkala, že on mi také nadává. Mamka odpověděla, že jsem starší, tak ať trochu myslím. Že kdyby se mu něco stalo, tak bych toho do smrti litovala, že jsem mu toto den předtím řekla. A pak odešla a já přemýšlela. Mamka má pravdu. Kdyby ho zajelo auto nebo něco, tak bych snad vlítla pod auto! Skoro jsem až brečela. Druhý den jsem se mu omluvila a vycházeli jsme spolu dobře.

Samozřejmě že se pořád sourozenecky pošťuchujeme, ale nenadáváme si. Ty minulé dny jsem si někdy přála sourozence nemít, ale teď vím, že je lepší ho mít, i když budete mít vše dohromady. Vím, že je spousta lidí a dětí, kteří sourozencům nadávají, ale trochu přemýšlejte. Je to váš příbuzný a kdyby se mu nebo jí něco stalo, do smrti byste si to neopustili. Stačí jen ta představa. Já svého bratra mám ráda a budu mít pořád. A to je dobře.