Srazu v Brně konaného dne 21. 6. 2025 v mém případě předcházel ještě minisraz v Praze večer před tím, kdy jsem majdule2000 nabídla nocleh u mě v kamrlíku, aby nemusela vstávat v nekřesťansky brzkou hodinu ranní a vážit cestu ze severních Čech. Sama sebe jsem tímto velkorysým gestem překvapila a patrně jsem tím vyčerpala míru svého dobrodiní na několik let dopředu (no fajn, trochu jsem doufala v mimořádnou kačkovou prémii). Dokonce jsem majdule2000 došla naproti, a dokonce jsem tam byla i skoro včas. Přijela poměrně pozdě, ale i tak jsme ještě stihly pokecat a zabránit videohovorem Pralinkovi, aby si vzal večerní prášky (slyšela jsem, že má doma v kuchyni stan, a chtěla jsem ho vidět – ten stan, Pralinku už jsem viděla několikrát).

Ráno jsme vstávaly v 6:15, ale vstávalo se nám lehce, jelikož nás hřálo škodolibé vědomí, že Pralinka už je tři hodiny vzhůru, protože bydlí nejdál. Na hlavním nádraží jsme se sešly s dalšími členy výpravy z Čech. Mile nás překvapil –MM–, který výjimečně také zvládl dorazit včas (rodové prokletí mu to obvykle znemožňuje, ale dnešek byl důkazem toho, že se s trochou vůle lze vzepřít svému osudu). Společně jsme se nasáčkovali do čekárny RegioJetu, užívali si zmrzlinu a kávu zdarma a přitom poslouchali klavír, který hrál buď sám, nebo na něj břinkal někdo neviditelný, každopádně to bylo hezké a děsivé zároveň.

Odjezd našeho žlutého vlaku se neúprosně blížil, a tak jsme se vypravili na nástupiště, kde jsme se rozdělili do dvou vagonů. Já jsem seděla ve čtyřce s lékem, majdulou2000 a –MM–. Do konverzace jsem přispěla pár skvělými nápady na vylepšení Alíka a katalogu dárků a po tom, co byly všechny zamítnuty nebo zignorovány, jsem si spokojeně snědla svůj švestkový koláč.

Ve vlaku cestou na brněnský sraz (Věrulín, lékařský a –MM–), © majdula2000

Krátce poté, co se krajina za okny ze svěžích luhů a hájů začala měnit ve vyprahlé pole, vlak zastavil a ohlásil Brno. Ven se mi příliš nechtělo, ale viděla jsem na nástupišti Héfaista, kterého vždycky vidím ráda, a tak jsem se přemohla a vyskočila. Společně jsme se odebrali před hlavní nádraží, kde jsme vyčkali příchodu dalších účastníků srazu. Postupně se objevili Shallow, ThePumpa, lakus5, Sysinka a Delfín3k.

Organizátor se rozhodl následovat nově založenou tradici, že organizátor doráží jako poslední. Tato tradice je ve své podstatě velmi promyšlená, jelikož se žádný účastník nemusí cítit provinile, že na něj ostatní museli čekat. Společné nadávání na organizátora rovněž již v samotném počátku stmelí kolektiv, což následně přispívá ke zdárnému průběhu srazu. Od Delfínka to byl velmi chytrý a prozřetelný krok.

Z hlavního nádraží jsme se vypravili šalinou k přehradě. Jeli jsme šíleně dlouho. Já byla jednou z mála, které se podařilo ukořistit sedačku, a tak jsem se mohla nerušeně dívat z okna na další lány vyprahlých polí sem tam osazených dřevěnou chatrčí. Po výstupu z šaliny naše kroky směřovaly k brněnské přehradě, kde jsme se nalodili na parník. Nutno zmínit, že lístky na parník byly jednou z mnoha věcí, které se –MM– rozhodl dotovat, což ho šlechtí.

Na parníku při brněnském srazu (JMTlapka13, KoloJM83 a –MM–), © majdula2000

Vylodili jsme se zhruba uprostřed přehrady, kde bylo v plánu koupání. Voda byla osvěžující a v parném letním dni bylo svlažení velice příjemné. –MM– se hrozně vytáčel a do vody nechtěl vlézt, přestože měl plavky a slíbil to, a tak si nově nabytou reputaci zase pokazil. Já ve vodě byla, čímž chci ospravedlnit fakt, proč moje vlasy na všech fotkách vypadají, jako bych vylezla z útrob městské kanalizace.

Opět jsme se nalodili na parník a vydali se směrem k hradu Veveří. Vstupné na hrad bylo mimochodem další z věcí, které se náš milý –MM– rozhodl dotovat. Na nádvoří jsme se srazili do chumlu a trpělivě v něm čekali, než Pralinka naaranžuje stativ a připraví foťák. Chumel byl rozpuštěn, teprve když se Pralinka po třetím pokusu ujistil, že na skupinové fotce všichni vypadáme dostatečně blbě.

Hrad Veveří, © majdula2000

Protože už jsme měli velký hlad, odebrali jsme se do místní hospody. Podařilo se nám k našemu stolu dostat –MM–, ale mezitím, co jsme si na baru objednávali, jsme o něj byli zákeřně připraveni vedlejším stolem, který ho odmítal vydat nazpět. Toto je jasný důkaz toho, že na srazech potřebujeme –MM– víc, jinak hrozí, že se o toho jednoho porveme.

Výhled na hradě Veveří, © majdula2000

Smutnou památkou jeho krátké přítomnosti u našeho stolu byly jeho sluneční brýle, které jsem se z trucu rozhodla zkonfiskovat a vrátit mu je teprve tehdy, až si všimne, že je nemá (k mému zklamání to bylo ještě tentýž den). Poté jsem se přidala k lidem, kteří se rozhodli vyzkoušet anglický pokrm fish and chips se šťouchaným mátovým hráškem, a výběru jsem nelitovala.

Po obědě jsme se vydali na vlastní pěst na prohlídku hradu. Sápali jsme se do schodů, procházeli po cimbuří a vyhýbali se ostatním návštěvníkům. Nikdo se nikam nezřítil, a tak jsme mohli v plném počtu slavnostně opustit hrad a vrátit se autobusem zpět do Brna.

Hrad Veveří, © majdula2000

Na můj popud jsme cestou na nádraží ještě navštívili proslulé brněnské skulptury, které se vesměs vyznačují tím, že vypadají, jako by je vytvářel ten samý úchyl.

Část účastníků pod sochou koně, © majdula2000

Části brněnské výpravy se postupně odpojovaly a nakonec zůstalo jen pražské jádro. Čekání jsme si zkracovali v brněnské RegioJet čekárně, ve které ovšem nebyla zmrzlina a i to kafe tam bylo hnusnější. Tedy alespoň podle léka, podle mě jsou hnusná všechna kafe.

Cesta vlakem byla náročná. Správci bezmála celou cestu zpátky řešili vlastnosti vzorečku, kterým se budou počítat odměny za srazy. Padala slova jako arcus tangens, pí půl, horní limit a parametr, z čehož se mi dělaly osypky a dostávala jsem ošklivé flashbacky vázající se k době, kdy po mně ve škole tyhle zrůdnosti chtěli taky. Objednala jsem si něco, co se tvářilo jako holčičí pivo (zdravím ALX75), ale chutnalo stejně děsně jako normální, a k mému zklamání se mi přes veškerou snahu nepodařilo štípnout otvírák (chtěli ho zpátky).

K tomu všemu jsem se zhruba v polovině cesty ocitla skřípnutá mezi majdulou a JMtlapkou13, která se společně s KolemJM83 rozhodla otestovat, kolik lidí se vejde na dvojsedačku (4). Seděla jsem v dolíku, do zad mě píchalo opěradlo a za mnou se táhla nabíječka. Vyvrcholení cesty spočívalo v tom, že si přisedl Pralinka, začal na malý kus papíru načrtávat arcus tangens a lék to dorazil svým odporným způsobem psaní čísla „2“. (Dělá tam dole takovou kličku, která je vážně nemožná.)

Po výstupu z vlaku se s námi rozloučil nejprve Pralinka a hned po něm –MM–, který se vypravil na strastiplnou cestu na tramvaj přes Sherwood. Chtěli jsme ho s lékem doprovodit, ale –MM– najednou zrychlil, pohltila jej tma a byl fuč. Jediným plusem bylo, že ho nemohl nikdo okrást, protože po tom, co za nás všechno platil, už mu toho moc nezbylo.

KoloJM83, JMtlapka13, jejich mamka a majdula2000 sestoupily do hlubin metra, kam jsem je měla následovat, ale nenásledovala, protože se mi domů ještě nechtělo. Místo toho jsem nabídla doprovod lékovi v domnění, že bydlí někde u Václaváku, odkud to také nemám daleko (ve skutečnosti bydlel někde úplně jinde a daleko to bylo).

Cestou jsem se z něj mazaně pokoušela tahat přísně tajné informace ze zákulisí Alíka a lék mi v dobrém rozmaru tu a tam něco naznačil. Když jsme se loučili, byla jsem sama se sebou nadmíru spokojena, poněvadž jsem na základě kusých útržků konverzace, svého ostrovtipu, lexikálního rozboru a silně vyvinuté intuice krom mnoha jiných informací vydedukovala, že přezdívka tajného zvěrolékaře je Yperit. Poté jsem vážila dlouhou cestu domů noční Prahou, abych následně zjistila, že jsem svůj život riskovala úplně zbytečně, jelikož má dedukce byla mylná.

Den jsem zakončila u počítače sepsáním tohoto článku a po něm se ještě dlouho převalovala na posteli s takovým tím pocitem, který člověk má, když se po dni stráveném v dobré společnosti najednou zase ocitne sám a je současně rád i nerad. Nakonec jsem ovšem usnula a byla jsem velmi vděčna za to, že se mi ve snech nezjevoval arcus tangens.

Pro ty, kdo dočetli až sem a čekají, zda se přidám či nepřidám k řadám kritiků města Brna, tak asi nepřidám. Člověk nikdy neví, co ho může v životě potkat. Může se stát, že jednou budu něco potřebovat od někoho, kdo má na Brno jemné citové vazby, a místo pomoci by se mi od něj mohlo dostat kick shotu do obličeje. Ale co vám budu povídat. Praha je Praha, to máte marné...