Alíkoviny

Byla jsem jen loutka v rukou loutkaře

vydáno  v 10:35
Být jen loutka, lehce ovlivnitelná bytost, u které stačí jen tahat za nitky, nechce být nikdo. Ovšem jsou lidé, kteří jsou schopní nás ovlivnit. Začalo to před rokem. V říjnu jsem potkala holku, se kterou jsem si strašně dobře rozuměla. Nejdřív jsme si psaly jen přes skype, ale po pár dnech i na FB.
Esemeskování za volantem zabíjí, varuje americký spot

Autor fotky: NHTSA

Stala se pro mě perfektní kamarádkou, i když jsem ji nikdy nepotkala, naprosto jsem jí věřila a se vším jsem se jí svěřovala. Byla pro mě jako starší sestra. Bohužel v té době jsem také znala jinou holku, která tu moji kamarádku také znala, ale měla na ni hodně špatný názor. Já se s ní kvůli tomu pohádala, byla jsem na ni hnusná, ona to se mnou myslela dobře a snažila se mě ochránit. Dnes už to vím, ale k mé smůle mi ona neodpovídá.

Začala jsem si s ní psát každý den. Měla na mě hodně silný vliv. Když jsem měla narozeniny, tak mi napsala dopis. V něm dokonce řekla, že je manipulátor. Já to nebrala moc vážně. Proč bych měla? Jenže to, že mě zmanipulovala, abych dělala to, co ona chtěla mi došlo až pozdě. Psala jsem si s ní každou volnou chvilku. Místo abych cvičila nebo se učila psala jsem si s ní přes facebook. Pomalu jsem se stávala závislou na FB.

Ale abych jí nekřivdila, přivedla mě ke koním, za což jsem jí vděčná. Také mi ukázala, pár dokonalých seriálů. A co víc, naučila mě trochu líp angličtinu, poradila mi, když jsem byla v koncích a podržela mě. Prostě dokonalá kamarádka.

Ve škole jsem si s ní psala jednu sms za druhou, když mi došel kredit, byla jsem hrozně smutná. Začala jsem se distancovat od ostatních, což je ale dobře, protože jsem také prohlédla, pár svých spolužaček, které se tvářily jako největší kamarádky...  Taky jsem si uvědomila, co chci dělat. Chci pomáhat dětem. Zvlášť těm šikanovaným.

Psala jsem si s ní v hodinách. Přestala jsem se učit. Za půl rok se mi hrozně zhoršil průměr, naštěstí jsem nedostala žádnou trojku. O prázdninách se ale všechno začalo rozpadat. Vlastně ještě předtím.

Chystala se na konec školního roku a na rozlučák. Přicházela až kolem osmé, deváté. A já, malá osoba, která trpělivě čekala třeba šest hodin na počítači než přišla, jsem měla málo trpělivosti a štvalo mě to.

Doufala jsem, že se to o prázdninách zlepší. Jenže pak jsem na týden byla na táboře, potom dva týdny s kámoškama, takže jsem byla doma jen večer a to jsem skoro padala únavou. Takže jsem si s ní občas chvilku psala.

Asi v půlce srpna jsem se s ní trošku nepohodla. Nechtěla jsem pořád psát jen já a tak jsem čekala, až mi napíše ona. Když napsala, byla jsem šťastná, jenže také podrážděná. Proč nenapsala už před týdnem? Ptalo se všechno ve mně.

 A pak jsem si uvědomila co jsem dělala. Furt jen na mobilu. Kámošky jsem zanedbávala. Zjistila jsem, že mám mezery v učení, který do teď doháním.Přesto  stále čekám, jestli napíše. Mám ji ráda, i když mi nejspíš v hromadě věcí lhala. Často se neshodovala v tom, co napsala jednou a podruhý. Pochybuji o tom, že mi ještě někdy dopis napíše.

Já jí ale pošlu dárek na Vánoce a za rok na její narozeniny. Budu taková, jaká chci být. Ne taková, jakou mě chce ona. Přátelé jsou cenní, ale nic se nesmí přehánět. Třeba jednou napíše. A já než odepíšu, tak se uklidním a zachovám se tak, jak bych měla.

Jenže jak se zachovat? Co udělat? Poradí mi s tím někdo? 

Autorka: