Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Celodenní výlet s noční dohrou

    vydáno  •  Tábory

    I celodenní výlet se může změnit v noční akci, když si špatně spočítáte čas k návratu nebo když zabloudíte. Jako se to stalo nám na jednom příměstském táboře. Už je to hodně dávno.

    V Národním parku České Švýcarsko, © Pralinka2

    Následující příhoda se nám stala kdysi dávno, v minulém století, ještě v době, kdy běžní lidé neměli mobilní telefony a kdy sice existoval systém GPS, ale u nás byl znám pouze z vyprávění o Americe. Tehdy jsem byl jako pomocný vedoucí na jednom takzvaném příměstském táboře. To znamená, že tam děti chodily jen na den, a v noci chodily spát domů. Tím byla celá situace zajímavější.

    Ten příměstský tábor se konal na území dnešního národního parku České Švýcarsko. Tam je docela zajímavá krajina, skály a rokle a lesy a jeskyně a potoky a soutěsky, takže nejen při letních táborech se tam dá dělat i hodně zajímavých výletů a vidět zajímavé okolí. A tak tenkrát při tom příměstském táboře byl jeden den taky naplánován zajímavý celodenní výlet. A ten se pak zajímavým způsobem zvrtnul.

    Přímo z toho výletu a z toho tábora žádné fotky nemám, ale abyste si udělali aspoň částečnou představu, jak to tam vypadá, přikládám několik fotek z jiné doby a z jiné části národního parku České Švýcarsko.

    Národní park České Švýcarsko

    V Národním parku České Švýcarsko

    Turistické směrovky v Národním parku České Švýcarsko

    V Národním parku České Švýcarsko

    V Národním parku České Švýcarsko

    V Národním parku České Švýcarsko

    Takže toho dne jsme šli s dětmi, které se účastnily toho příměstského tábora, na celodenní výlet. Šel hlavní vedoucí, dále já jako pomocný vedoucí a ještě tuším jeden nebo dva další pomocní vedoucí, a něco kolem 14 dětí. Výlet byl zajímavý, viděli jsme mnoho krásných krajinných útvarů, byla modrá obloha a krásně svítilo sluníčko, ale jinak se přes den nestalo celkem nic, co by mohlo čtenáře nějak extra moc zajímat. Až odpoledne, tuším nějak kolem půl páté, jsme došli k restauraci, kde jsme si dali pauzu a občerstvení. Předpokládalo se, že děti jsou už unavené, takže po krátkém občerstvení se nejkratší cestou odebereme domů, tedy do sídla tábora, kam to mohlo trvat něco málo přes hodinu. Byla ve hře ještě varianta, že bychom se ještě prošli přes takové docela zajímavé údolí, jmenovalo se tuším Paulino údolí nebo Pavlínino údolí nebo tak nějak. Ale to by byla delší a náročnější cesta, takže většinové mínění bylo, že už půjdeme přímo nejkratší cestou.

    Ale pak se stala taková věc. U té restaurace byla taková skála, spíš skalka, která lákala k lezení. Ani nebyla nějak moc nebezpečná, nicméně hlavní vedoucí dětem zakázal, aby na ni lezly. Ale po chvíli pobytu v restauraci, když jsme se trochu občerstvili a děti nevěděly roupama, co dělat, se hlavní vedoucí podíval na tu skálu – a začal ukazovat prstem: „Ty, ty, ty, ty a ty! Vy máte moc energie, tak půjdete domů přes to Paulino údolí!“ A prstem ukazoval na ty, kteří přes zákaz lezli po té skále. Bylo jich asi 11. Skoro všichni účastníci výpravy, akorát asi tři holky dodržely zákaz a na skálu nelezly. Takže bylo rozhodnuto, že těch 11 půjde s hlavním vedoucím a se mnou přes Paulino údolí, a ty holky, co zákaz neporušily, půjdou s tím dalším pomocným vedoucím nejkratší cestou, kterou jsme původně mohli jít všichni.

    A za chvíli se vyrazilo. Naše skupinka šla směrem na Paulino údolí. Bylo to docela zajímavé údolí, hluboké, kolem zajímavé skály, na dně údolí říčka a vedle ní cesta. Ta cesta, po které jsme šli, několikrát vedla přes tu říčku. Napřed to byly takové nějaké normální můstky nebo lávky. Postupně byly lávky chatrnější a opotřebovanější. Poslední lávka, po které jsme šli, byla sice u břehů skoro normální, ale uprostřed byla tak nakloněná a šikmá, že tam se jít nedalo a muselo se po ní lézt po kolenou a přitom se držet toho okraje, co byl horní. No, a u dalšího přechodu už nebyla lávka žádná, byly tam před říčku jen narovnané kameny, po kterých se dalo přejít. Někomu se to nepodařilo, sesmekl se a nabral si do bot vodu. Nakonec jsme se dostali na druhý břeh a pokračovali v cestě. To už zapadlo slunce a mohlo být něco kolem deváté hodiny.

    Po nějaké době jsem opět přišli k místu, kde to vypadalo, že se musí přes vodu, protože cesta, po které jsme přišli, u vody končila. Ale tentokrát tam nebyla ani lávka, ani kameny, nic, co by napovídalo, že by se tam dalo přejít. A na druhé straně byla souvislá hradba nějakého rákosí nebo vysoké trávy a rozhodně nebylo vidět, že by tam cesta pokračovala. A už bylo docela šero. Hlavní vedoucí navrhoval, že se přebrodíme, ale protože v tom šeru už nebylo pořádně vidět, kam šlapeme, a na druhém břehu nebyl náznak nějakého pokračování cesty, označil jsem takový nápad za riskantní a navrhl se vrátit. Hlavní vedoucí na to nakonec přistoupil, a tak jsme se vydali zpátky. Mám dojem, že jsme směřovali k nějakému rozcestí, které jsme předtím minuli a asi se vydali špatným směrem. Opět jsme přecházeli přes ten přechod po kamenech; jenom ten, co si tam předtím nabral do bot vodu, už to vzal přímo vodou. A pokračovali jsme dál zpátky.

    Protože se stmívalo čím dá víc, tak jsme zavzpomínali, zda nemáme baterku. Jenže na výlet, ze kterého se máme vracet ještě za světla, si obvykle člověk baterku nebere. Takže děti baterky neměly. Nakonec se ukázalo, že já a hlavní vedoucí baterku máme. Ale tehdy nebyly tak dokonalé baterky jako dnes. Byly to baterky s klasickými žárovičkami, nějaké LED baterky jsme ani nevěděli, že někdy budou existovat. Takže jsme v houstnoucí tmě postupovali pěkně v zástupu, jeden vedoucí s baterkou vpředu, jeden vzadu, a mezi nimi 11 dětí bez baterek. Byl vydán příkaz se držet za ruce, abychom se nepoztráceli. Tak jsme šli a šli. Jenže za chvíli jedné baterce došla baterie, a jedné praskla žárovka. Pokračovali jsme tedy za naprosté tmy. Nějak jsme sešli z cesty, po které jsme se vraceli, protože najednou jsme nešli podél té říčky, kolem které jsme přišli, ale po svahu kousek nad ní. A ten svah byl stále strmější, a cesta se měnila v pěšinku a ta byla stále užší a užší, až nám zmizela pod nohama a my jsme stáli na prudkém svahu bez pěšinky, v hustém lese, za naprosté tmy, a bylo tuším něco mezi desátou a jedenáctou hodinou nebo tak nějak. A neměli jsme baterku a stáli jsme tam a přemýšleli, co dál. S jedenácti dětmi, které byly na příměstském táboře, tudíž se měly na noc vracet spát domů k rodičům.

    Po několika minutách bylo zřejmé, že na tom prudkém svahu bez cestičky se nám moc pohodlně nestojí, tak jsem si půjčil od hlavního vedoucího jeho ještě trošičku skomírající baterku a šel se podívat, jestli se nedá najít nějaké místo, kde by se dalo aspoň normálně stát. Dole u říčky jsem našel takovou poměrně rovnou plošinku, tak jsem se vrátil a opatrně tam dovedl ostatní. Na té plošince jsme mohli aspoň pohodlně stát, a taky jsme tam nemuseli být v řadě, ale mohli jsme si stoupnout do kroužku, abychom se aspoň slyšeli a mohli se domlouvat. Tak jsme se domluvili, že nemá cenu, abychom s 11 dětmi bloudili po lese, takže ostatní počkají na té plošince, pokud jim náhodou ještě zbyla nějaká svačina, tak se mohou i občerstvit, a já že se půjdu podívat, zda nenajdu nějakou cestičku. Šel jsem hledat, kde jsme vlastně ztratili cestu, a po nějaké době jsem skutečně našel to rozcestí, kde jsme sešli z cesty na tu lesní pěšinku ztrácející se v lese. Vrátil jsem se na tu plošinku, kde jsem prve nechal ostatní, a vydali jsme se na cestu.

    Když jsme přicházeli k tomu rozcestí, tak jsme kdesi v dálce viděli nějaké světýlko. Ne, nebyla to perníková chaloupka. Kromě toho se pohybovalo, takže by to mohl být leda tak perníkový karavan. A zaslechli jsme nějaké vzdálené volání, a v tom volání byla i jména některých z nás. A když jsme přišli k rozcestí, tak se světýlko přibližovalo, a když přišlo na dohled, tak se ukázalo, že je to ten vedoucí, co odešel z restaurace s těma holkama, co nezlobily, a s ním rodič jednoho z těch dětí, co šly s námi. Byli rádi, že nás našli, a my jsme byli rádi, že oni nás našli. Šli jsme s nimi v tom směru, odkud přišli, bylo to kousek podél té říčky a pak nějakou cestou do lesa, kudy za zanedlouho přišlo k silnici. Cestou nám povídali, jak nás vlastně našli.

    Totiž ten vedoucí, co šel s holkama tou přímou cestou, věděl, že jdeme skrz to Paulino údolí. Takže když si večer rodiče přišli pro děti (jak jsem říkal, byl to tzv. příměstský tábor, kde děti na noc chodily domů), a děti nikde, tak ten vedoucí věděl, kde přibližně bychom měli být, a proto jeden z rodičů se s ním vydal autem potřebným směrem, vystoupili z auta co nejblíž místu, kde jsme měli být, a šli nás hledat. A bylo štěstí, že jsme se z toho temného místa na svahu v lese včas dostali zpátky na cestu; kdybychom se tam zdrželi déle, tak by při hledání prošli kolem toho rozcestí, kde jsme sešli z cesty, a nikdy by nás nenašli.

    Takže když jsme došli k silnici, tak ten rodič nabral do auta ty nejmenší a nejunavenější děti a odvezl je, a my ostatní jsme se vydali pěšky po silnici směrem k vesnici, kam jsme měli dojít. Dotyčný rodič se pak s autem ještě několikrát vrátil a odvozil nás všechny, takže jsme to nakonec nemuseli dojít pěšky. Než jsme dorazili my vedoucí, tak si mezitím rodiče rozebrali děti a odvedli si je domů. Takže nakonec všechno dobře dopadlo, vrátili jsme se, i když pozdě, a nikomu se nic nestalo.

    Naštěstí tedy část dětí byli sourozenci, takže těch rodičů čekajících na děti nebylo 11, ale podstatně míň, a rodiče se dobře znali jak navzájem mezi sebou, tak s hlavním vedoucím, a proto se celá příhoda vzala tak, jako že se to může stát, a nikdo z toho nedělal žádnou aféru. Prostě jsme zabloudili, no a co.

    A jaké z toho plyne naučení?
    Zdálo by se, že dnes, v době GPS a mobilů, se už něco takového stát nemůže. Nicméně přece jen některé zkušenosti jsou aktuální i dnes.

    • Za prvé, když se jde na výlet s malými dětmi, tak se musí čas výletu včetně zpáteční cesty stanovit s dostatečnou rezervou, aby i s malými a unavenými dětmi byla jistota, že se dojde včas.
    • Za druhé, stejně jako u naší baterky, i u mobilu se může vybít baterie. Proto je před takovou akcí si dát pozor, aby potřebné věci (mobil, případně baterka, GPS nebo podobné věci) měly nabité baterie.
    • Za třetí, v hlubokých roklích a soutěskách Českého Švýcarska i dnes jsou místa, kde není signál mobilního operátora a kde se nedá chytit ani signál GPS; v takových místech na tom i s mobilním telefonem a GPSkou budete podobně, jako my tenkrát.
    • Za čtvrté, je velmi užitečné, pokud někam jdete, aby někdo věděl, kam a kudy jste šli.
    • A za páté, když už se stane, že zabloudíte, je důležité nepropadat panice a hysterii a rozumně uvažovat. Musím ocenit, že i ty nejmenší děti, kterým bylo tuším kolem 7 let, situaci zvládaly a nikdo tam nebrečel ani jiným způsobem nedemoralizoval ostatní. Možná to bylo tím, že se všechny děti dobře znaly a některé z nich byly sourozenci a že věděly, že když jsme pohromadě, tak to zvládneme a nemůže se nám nic stát.

    A co vy? Napište do komentáře, jestli jste někdy zabloudili a ztratili se a jestli jste se pak zase našli.

    Související Alíkovina:

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (8)

    Příspěvek z 30. ledna v 16:54.
    Kaiserka01 v něm napsala:

    Opravdu povedený článek. Dobře se to četlo ok$>

    Příspěvek z 16. ledna ve 14:44.
    VelkýBochník v něm napsal:

    Hej Pralinko, díky moc za krásné vyprávění s užitečným poučením. Skutečně, tyhle dobré rady se mi můžou dost hodit, až budu něco podnikat.
    Umím si taky dost dobře představit tu tíhu zodpovědnosti za vaše svěřence. Sám za sebe jsem jako vedoucí nic nezažil v takové míře a jsem za to rád.
    Pokud si ale mám vzpomenout na největší nehodu, co se nám za těch xy let, co jezdím na tábory, stala, tak:
    Když jsem ale byl ještě jako pomocník na jednom táboře, tak nám jeden klučina na výletu „zahučel“ do ničím nezabezpečeného betonového příkopu u pohraničních bunkrů. Přežil to tenkrát zázrakem úplně ve zdraví. Ale zpětně obdivuji „chladnou hlavu“, kterou si vedoucí zachovali, když to řešili.
    Takové věci se prostě můžou stát a nemusí to ani nutně být něčí vina (myslím, že tady nebyla), proto je dobré vedoucí při výletech za každé situace poslechnout, i kdyby zakazoval něco, co na první pohled vypadá úplně bezpečně;-)

    P.S. daroval jsem Ti 5 tlapek

    Příspěvek z 13. ledna v 9:23.
    KrálíčekSušenka v něm napsala:

    krásný článek:-)