Alíkovina

Černobyl-Prypjať-Ukrajina tour

vydáno 30. ledna 2019 ve 4:20 • cestování · historie

Toto bude o mojí návštěvě Ukrajiny a hlavně černobylské zóny. Zóny v oblasti zamořené radiací, kterou způsobil výbuch černobylské jaderné elektrárny v roce 1986.

nemocnice, © MrTheBest

Psal se rok 2017. Začátkem onoho roku jsem pod nějaký příspěvek na Facebooku napsal, že bych chtěl vidět Prypjať, no co se nestalo, v pozdější době mě kontaktoval někdo, kdo pořádá různé zájezdy, včetně Ukrajiny. Z prvopočátku jsem mu nějak moc nevěřil, přeci jen úplně cizí člověk, kterýžto mi zničehonic nabídl, že bych mohl vidět tu krásnou Prypjať, tak jsem si projel ty jeho stránky a podle toho, kolik tam měl kladných reakcí, jsem uvážil, že bych to zkusit mohl. Tak jsme se domluvili. Zaplatil jsem mu. Doufaje, že to není jen dobře provedený podvod, jsem mu předal peníze, na kolika jsme se dohodli, a pak už jsem měl i termín a všechno. V průběhu listopadu toho roku se to stalo, dojela dodávka, která mě tam měla odvézt.

Tak jsem nasedl, jeli jsme do Ostravy a tam jsme se dohodli, jak pojedeme dál přes Polsko a Ukrajinu. Celkově nás jely 3 dodávky. Cesta nám začala časně ráno, tak jsme až k hranicím Ukrajiny dojeli s občasnými přestávkami kolem asi šestnácté hodiny českého času. Na hranicích už to bylo horší, stáli jsme tam v dlouhé řadě. Na hranicích Polska a Ukrajiny jsme byli asi do dvacáté hodiny českého času, pak jsme konečně projeli. Byla to změna, polské cesty byly rovné a krásné a na Ukrajině najednou takové staré, ale ne extrémně děravé, jet se po nich dalo. Dojeli jsme k benzínce a tam jsme si dali další přestávku, koupili jsme si nějakou svačinu a jeli jsme dál, teď si nejsem přesně jistý kam, myslím Lvov se to tam jmenovalo nebo tak nějak. Tam jsme se prošli a zašli na večeři do jednoho opravdu zajímavého podniku, kde nám hned při vchodu dali nějaký uvítací alkohol. Bylo to tam nazdobené na počest nějakých národních hrdinů, mám pocit, moc pěkné místo.

Potom jsme odjeli někam, kde se to jmenovalo Dubno či tak nějak, a tam jsme zůstali přes noc v jednom takovém hotelu nebo co to bylo. Časně ráno jsme vyjeli. Naše skupina jela do nějaké raketové základny a ty další dvě dodávky někam jinam, z té raketové základny je nyní muzeum, ovšem i to bylo opravdu zajímavé, byly tam různé zbraně a rakety a taky jedna obří díra, ze které se dřív daly odpálit jaderné rakety. Pak nás průvodce vzal dolů, hluboko pod zem, jeli jsme úplně malým výtahem, který vypadal, že se každou chvíli urve, tam dole byl bunkr a ovládací panely, průvodce nás nechal si jakože, ale opravdu jen jakože odpálit jadernou střelu. Začal tam houkat alarm a já plus ještě jeden, co tam byl se mnou, jsme museli zaráz zmáčknout tlačítko a pak celý ten panel zčervenal. Pak se vypnul alarm a průvodce nás odvedl zpátky k tomu malému výtahu a následně nahoru.

Pak jsme jeli do Kyjeva, cestou byly všude staré domy a auta, celá Ukrajina vypadala, jako by se tam zastavil čas. Dojeli jsme do Kyjeva, k hotelu Ukrajina, tam jsme si dali rozchod a pak jsme došli do nějakého podniku jménem „porter pub“ nebo tak nějak. Tam už čekal zbytek těch, co jeli s námi, tak jsme popíjeli a popíjeli. Kolem půlnoci jsme šli někde na ubytování, ti, co si zaplatili víc, šli do toho hotelu a já a plno dalších, kteří jsme si zaplatili míň, jsme šli do nějakého strašného hostelu (nikdy víc), neriskoval jsem ani jít tam do postele, abych náhodou něco nechytnul, tak jsem celou noc stál u okna a díval jsem se na celý Kyjev. Ráno jsem byl unavený, ale mně to nevadilo, těšil jsem se, až uvidím Prypjať.

Sraz jsme měli u toho hotelu „Ukrajina“ a přijel si pro nás autobus, který nás odvezl do zóny. Byly tam různé checkpointy, kde nás kontrolovali kvůli radiaci, pak jsme jeli dál, divil jsem se, jak to, že je tam tolik lidí, ale řekli mi, že to je část, kde se normálně bydlí a žije. Tak jsme projeli celou zónu, až k elektrárně, já, jelikož jsem měl zaplacený i vstup dovnitř, tak jsem se šel podívat i tam, v té elektrárně se normálně stále pracuje, pracovníci tam rozvádí elektřinu po Ukrajině i přesto, že reaktory jsou tam vypnuté. Je tam hromada místností, kde jsou různé panely a tak dále. Viděl jsem i řídící panel, u jiného reaktoru než toho, který vybouchnul, ale prý jsou totožné.

Po skončení prohlídky elektrárny jsme prošli zase takovými těmi věcmi, co kontrolují, jestli nejsme moc radioaktivní a jestli můžeme dál, tak jsme všichni prošli a šli jsme s těmi pracovníky na oběd. Jídlo neměli tak hnusné. Potom jsme prošli ještě kousek zóny a vrátili se k elektrárně, odkud nás odvezl vlak do Slavutyči, nebo tak nějak se to jmenovalo. Tam měli krásný hotel, ve kterém jsme se ubytovali, ten mohu jen doporučit. Já, jelikož jsem někdo, kdo si na přílišnou společnost nepotrpí, jsem měl pokoj jen pro sebe, bylo tam všechno, čaje na pokoji, sprcha, televize a obří postel. Po ubytování jsme šli projít to město, bylo na Ukrajinu poměrně moderní.

Hledali jsme místo, kde pojíme, v jedné restauraci bylo plno, tak jsme šli do jiné, ta ale nebyla příliš přívětivá, na sklínku džusu jsem čekal tak hodinu a to jsem se musel ještě hodně připomínat a jídlo jsem ani nedostal, tak jsem zaplatil ten džus a po pár hodinách jsem ten podnik opustil i bez jídla, vlezl jsem do nějakého obchodu a tam jsem si koupil svačinu. Pak jsem se vrátil do hotelu, osprchoval se a šel spát. Ráno jsme tam měli nachystanou snídani a pak jsme jeli zpět do zóny, konečně jsme se ten den dostali až k hlavnímu důvodu, proč jsem celý ten výlet podnikl. Dojeli jsme do Prypjati, myslel jsem si, že budeme jediná skupina, co tam je, ale turistů tam bylo mraky, což mi přišlo jako škoda a tím pádem to město ztratilo svoje kouzlo města duchů, ale po chvíli se ty skupiny rozešly všude po městě, tak jsme měli klid si to projít.

Nejvíc ze všeho mě asi fascinovala nemocnice, školy a školky, to město bylo hodně krásné i po tolika letech, ale lidi tam taky udělali hodně odpadů, láhve a zbytky svačin se tam občas válely na zemi. Ale i tak to pro mne bylo kouzelné místo, říkal jsem si, že si tam někdy zajedu sólo. Pak jsme prošli ještě kus cesty, následně nás odvezli minibusem až k jednomu opuštěnému dětskému táboru, to bylo taky opravdu zajímavé místo, vypadalo tak temně, prostě dokonalé.

Potom jsme odjeli k checkpointům a pak ven ze zóny, myslím že až zase do toho „Dubna“, nejsem si už přesně jist. Tam jsme se vyspali a ráno jsme jeli do pevnosti Tarakeniv, bylo to větší, než jsem zprvopočátku myslel, ale bylo tam bláto, to jsme prošli a jeli dál, dojeli jsme až zase do Lvova, ten jsme prošli a jeli zase k hranicím.
Vystáli jsme frontu a pak zas napříč Polskem, přímo do Ostravy, tam jsme se rozdělili a rozloučili a pak mě zavezli až k domu, to už bylo možná kolem půlnoci.

A to je vše, přátelé. Nakonec vám chci říct, že Ukrajina je rozhodně fascinující a všem doporučuji tam jet, někdy je dobré překonat sám sebe a nebát se postavit i značnému nebezpečí, jež se vyskytuje. Ale strach je to, co vám brání překonávat překážky a sebe sama! Děkuji za pozornost a doufám, že se vám můj příspěvek líbil, snad není příliš zmatený. Možná někdy příště napíšu další.