Ve škole mi čeština nikdy nešla. Neměla jsem ji ráda. Nudila mě. Tedy kromě psaní slohovek, ale jinak mě nikdy moc nebavila. Od 1. až do 9. třídy češtinu nesnáším, názor asi nezměním.

Jenže jednou, kolem listopadu, přišel češtinář s tím, že bude školní kolo češtiny a přečetl i moje jméno. Byla jsem překvapená, ale souhlasila jsem. Asi za 2 týdny bylo školní kolo. Seděla jsem vedle kamarádky, která je z vedlejší třídy. Před námi seděly její dvě spolužačky.

V průběhu rozboru a diktátu jsem si radily a pomáhaly si. Měly jsme to skoro jako přes kopírák. Pak přišla moje oblíbená část. Slohovka. Měli jsme popsat náš pohled z okna. Popsala jsem celou stránku, zatímco někteří popsali sotva půl stránky.

Asi po měsíci, zrovna jsme měli fyziku, vyhlásili rozhlasem první tři místa. Na třetím místě byla kamarádka, vedle které jsem seděla. Potom jedna moje spolužačka. Přestala jsem doufat, že někdy řeknou i moje jméno. Jenže pak oznámili: „A na 1. místě, jako nejlepší řešitelka je XXXX XXXX.“

Nejdřív jsem si myslela, že to je moje spolužačka, která se jmenuje stejně jako já a také tam byla, jenže pak mi to došlo. Já vyhrála.

Nyní mě čeká v únoru krajské kolo. Doufám, že dopadnu nějak dobře. Třeba bych i mohla postoupit do dalšího kola. Ale češtinu stejně nemám moc ráda. Slohovky píšu nadšeně dál, ale u toho to končí. Diktáty a jazykové rozbory mi nikdy nešly. A asi ani nepůjdou...