Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Chronicky on-line aneb jak sociální sítě tvoří iluze

    Sociální sítě jsou jako oheň – dobrý sluha, ale špatný pán. Dnes si povíme o tom, jak mohou ovlivňovat naše vnímání světa a nás samotných, a že je lepší si dopřát radši víc než jen doušek reality.

    Qetu na netu, © Qetuo

    Můj první kontakt se sociálními médii

    Když jsem začala po pátém ročníku základky chodit na gymnázium, má nová třída utvořila skupinu na WhatsAppu. Do té doby jsem moc netušila, o co jde, ale tvrdili, že si tam budeme společně radit s úkoly, sdílet důležité informace a tak podobně, tudíž jsem myslela, že bude vhodné, pokud se také připojím. Chvíli skupina skutečně plnila svůj účel, ovšem po nějaké době se nás tam objevilo víc, kteří si chtěli jen povídat, a tak jsme oněch skupin vytvořili víc.

    Přibližně v té době se mi začal líbit jeden kluk, s kterým jsem si potom takto, přes WhatsApp, textovala. A protože se člověk cítí za obrazovkou daleko statečnější, začala jsem naznačovat, že k němu něco cítím (pokud jsem v té době vůbec věděla, co to je, mít rád jinak než kamarádsky). Jeho kamarádi si ho kvůli mně začali dobírat, smát se mu za to, že se se mnou baví, a on se bohužel rozhodl, že jediné řešení pro tuto situaci je, mi mou smělost vytmavit.

    Jeden večer, kdy jsem zase čekala u mobilu, jestli mi nenapíše, mě místo pozdravů od kamaráda zasypala hromada urážek a výsměšků a já si v té době poprvé uvědomila, že za novodobým slovem „kyberšikana“ se vskutku skrývá určitý nepěkný význam. Brečela jsem. Po tomto incidentu jsem se na nějakou dobu uzavřela do sebe a ještě pěkně dlouho jsem se zdráhala mluvit s osobou opačného pohlaví.

    Dívčích kamarádek jsem v té době však měla celkem dost a s těmi jsem si kromě povídání ve škole také psala přes mobil. Zatímco ostatní dívky měly už i instagramový účet, já zůstávala u svého WhatsAppu a dokud většina konverzací probíhala právě tam, byla jsem také spokojená. Jenže po nějaké době naše konverzace na původní platformě utichly a já pochopila, že když nepůjdu s dobou, budu za kamarádkami zaostávat. A tak jsem si nakonec, když mi bylo těch třináct nebo čtrnáct, založila Instagram.

    Učarovalo mi, kolik nových možností se tam nabízí. Instagram byl jako Facebook, akorát v novém kabátku, celý barevný a plný mladých lidí. Jenže se svou pokrokovostí přinášel i zcela nové problémy. Na Instagramu jsem se naučila spoustu nových anglických slov a slangových výrazů.

    Touch grass – anglicky „dotkni se trávy“ – znamená v internetové mluvě něco jako „opusť internet a běž ven“. Používá se v souvislosti s lidmi, kteří tráví spoustu času on-line a jejich chování napovídá, že jsou příliš odloučení od reality.

    Jedním z nich byl i „touch grass“, a to, jak si v dnešním článku ukážeme, je třeba dělat, abychom se z toho všeho nezbláznili.

    Algoritmus dneska hloubí nory za králíky

    Jedna z prvních věcí, kterých jsem si všimla, bylo, že čím více času na Instagramu strávím, tím více se mi přizpůsobuje. Dnes už asi nikoho asi nepřekvapí, že nám sociální sítě nabízejí věci podle toho, s jakými příspěvky nejvíce interagujeme (tj. na jaké nejvíce působíme, např. jak dlouho se na ně koukáme, jestli ho někomu přepošleme...). No jo, ale co když člověk věnuje srdíčko (palec nahoru) stovkám a stovkám téměř identických příspěvků? Ahoj, závisláku, vítej v králičí noře.

    Nedobrovolná cesta do nory

    Králičí norou v souvislosti se sociálními sítěmi míníme situaci, kdy se člověk dostane do nekončícího sledu příspěvků na stejné téma. Taková králičí nora může překypovat fotkami pejsků a kočiček s roztomilými kukuči, ale také může být plná depresivních citátů a ponurých videí, které člověka stáhnou s sebou na dno. Často se také stává, že člověk srdíčkuje příspěvky, s nimiž souhlasí. A pokud nevídá dlouhou dobu žádné jiné, může se zradikalizovat a úplně se uzavřít před názory okolního světa, protože se „cítí být mezi svými“.

    Králičí nora může však nabízet i věci, které z duše nesnášíte, pokud jste třeba ze zvědavosti dokoukali pár videí, protože vám připadala skandální. Koukání na věci, které nám připadají negativní, ale silně ovlivňuje to, jak vnímáme svět.

    A jak z oné králičí nory vylézt?

    Žebřík si musíte postavit sami. Ať už si dáte na pár dní od internetu pauzu či se budete soustředit i na jiné příspěvky, platí, že je potřeba mít nadhled. To, že uvidíte týdně sto příspěvků, kde lidé ignorují nevidomého člověka, jenž potřebuje pomoc, neznamená to, že ukazují úplnou pravdu a už vůbec ne to, že je lidstvo tvořené samými ignoranty.

    Nechte mé zvonáče být!

    Když mi bylo deset, nosily se skinny džíny se středním pasem. V mých patnácti je internet vyhodil z okna a vyměnil za volné kalhoty s vysokým pasem, asi před rokem zase na scénu přišly „bokovky“, tedy kalhoty, které se nosily někdy kolem roku 2000. Moje skříň se měnila docela přirozeně. S tím, jak jsem dospívala, se mi začaly líbit jiné střihy a barvy. Avšak zatímco já si ve svém nynějším věku po tisícé vezmu své oblíbené černé zvonáče, sociální sítě v čele s TikTokem a Instagramem oblékají už třetí za měsíc.

    Je jasné, že kdysi nás tak či onak ovlivňovaly časopisy, ale videí typu „Co jsem si objednala z [jméno obchodu]“ mohou vzniknout stovky denně, fotky celebrit jsou dostupnější než jindy a společnost se snaží pořád měnit, vylepšovat a vymezovat se vůči předchozímu. Nechci úplně zabíhat do ekologičnosti (protože jeden by mohl namítat, že už samotná existence lidstva je neekologická), nicméně časté obměny trendů přispívají k tvorbě textilního odpadu (uvádí se, že přes 80 % textilu končí na skládkách).

    Neuvěřitelné kalhoty

    Abych milovníkům módy zas úplně nekřivdila, internet také značně rozšířil tzv. thrifting, tedy nakupování v obchodech s oblečením z druhé ruky. Jenže… netvoří se tak opačný nátlak, abychom nakupovali jen použité?

    Zlatá střední cesta

    Tuto problematiku jsem jistě hodně zjednodušila. Není třeba neustále zpytovat svědomí, jaký má na svět dopad to, jak se oblékám. A ačkoliv bychom měli vypadat k světu, pokud si to situace žádá, nikdo se na nás v realitě nebude zlobit, že nenosíme to, co je zrovna in (aspoň pokud se neobklopujeme naprostými hlupáky). Když se podíváme kolem sebe, většinou přijdeme na to, že každý má svůj vytříbený styl, obléká si to, co je mu příjemné. Většina z nás totiž nemá peníze (a mnozí ani náladu) na to, abychom šli neustále s dobou, respektive se marně snažili chytit autobus, který se pohybuje rychlostí světla.

    Dokonalost? Dokonale naservírovaná lež!

    Neobvyklý styl oblékání si odpustíme snadno, ale komentáře na náš vzhled už mohou zabolet. Je přirozené, že se v dospívání přehnaně zabýváme tím, jak vypadáme. Je úplně normální, že máme vlastní názor na krásu a líbí se nám odlišné věci. Ale do jaké míry je náš názor skutečně náš? Určité standardy krásy máme odjakživa (např. v Japonsku se na černé zuby do 19. století nahlíželo jako na krásné), s rozvojem sociálních sítí se však nejenže tento vývoj zrychlil, všimla jsem si i určitého globálního ideálu krásy.

    Štíhlounké dívky s bezchybnou pletí, vysportovaní mladíci s čelistí ostrou jak břitva – pro někoho samozřejmost, pro druhého nedosažitelná pohádka. I tak se tomu snažíme přiblížit. Trávíme hodiny v posilovně, kupujeme si tuny kosmetiky, ti bohatší si mohou dovolit plastickou operaci. Tvrdím si dovolit, že sociální sítě vytvořily nejednu anorektičku – i já jsem jednu dobu sahala na dno svých sil, abych v konečném důsledku vypadala jako viktoriánské dítě pracující na poli (viktoriánské období – devatenácté století v Anglii). Jenže fitness influenceři vám k takovému tělu nedají manuál. Neprozradí, že vám bude pořád zima, či že se vám bude motat hlava.

    fitness influencer = osoba, která na internetu sdílí své pokroky v cvičení, nebo jež tvoří videa, kde lidem předcvičuje. Hýbat se podle nich není samo o sobě špatné, ale neměli bychom se s nimi porovnávat – každý máme jinou stavbu těla, tudíž ani se stejným cvičením nemusíme dosáhnout stejných výsledků!

    Lidé, kteří jsou považováni za atraktivní, se například na Instagramu mohou lépe prosadit, protože jsme tu my, kteří se na ně rádi koukáme. Není proto překvapením, že se nám mohou všichni kromě nás zdát dokonalí.

    Jenže ani tito obdaření lidé nebývají ušetřeni ošklivých poznámek od zakomplexovaných lidí. Buď jsi moc tlustý nebo moc hubený, moc malý nebo moc vysoký, příliš hlasitý nebo zase tichý, líčíš se až příliš, nebo ti nějaký make-up chybí. A to jsou jenom vnější (ne)kvality, které ti internetoví supi mohou vytknout. Nikdy se nezavděčíme všem, ba vždy se najde aspoň jeden, jenž nás pro nic za nic nenávidí.

    Jak okamžitě zkrásnět?

    Jednomu člověku se můžeme zavděčit vždycky, pokud se to naučíme – nám samotným. A největší laskavost si uděláme, když spravíme své sebevědomí. I já mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale vždycky mi pomůže si připomenout, že o nic nejde, že jsme stejně jen nějací příbuzní opic, kteří žijí na obří kamenné kouli ve vesmíru. Je lepší prožít svůj život v kosmetickém salonu, nebo se bavit s kamarády, tvořit, sportovat a učit se v tomhle zvláštním světě novým věcem?

    Touha po mládí… které přestává existovat

    Mezi všemi těmi fotkami krásných a vlivných lidí se našly i dobré duše, které nám radí, jak dosáhnout jejich úspěchu. Doporučují nám cviky, diety, v neposlední řadě i kosmetiku. Neberte mě špatně, z internetu jsem se naučila i pár dobrých návyků – třeba pít dostatek vody a používat opalovací krém (já vím, mami, tys mi to říkala už milionkrát). Nicméně naše tělo nezůstane mladé, ani když máme čistící obličejovou rutinu o deseti krocích.

    Slýcháme to i v reklamách; sérum na vyhlazení vrásek, hydratační krém proti stárnutí pokožky, zpevňující tělové mléko. Neříkám, že je špatné kteroukoli z těchto věcí používat, pokud pro vás má výsledky a jste díky ní spokojeni, jenže… za čím se to vlastně honíme?

    Tak jako je pro dospělé žádoucí vypadat na dvacet, je pro třináctileté lákavé se trochu přiblížit mladým celebritám. Neříkám, že jsem se jako mladší necítila jako objevitel Ameriky, když jsem si oblékla rolák a společenské kalhoty, nicméně já jsem mohla zkoušet, co se mi líbí, sama, nebyl na mě takový nátlak. Internet je plný hladových piraň (čti mladých dospělých) a jestli chtějí dospívající zapadnout, musí odhodit své dětské touhy a nasadit topík z dámské sekce.

    Pixelová piraňa

    Neodsuzuji touhu chtít se začlenit, ale přiznej se, Zuzanko či Kájo, nechtěla bys místo na diskotéku k Nelče domů, trénovat pletení francouzských copů? Jirko a Milane, nechcete jít místo do posilovny hrát hokej na zamrzlý rybník, nebo jít stavět bunkr do lesa? (Mimochodem, aby někdo nenamítal, že dělím hry na klučičí a holčičí, já jsem dívka a mě by totálně bavilo stavět bunkr v lese.)

    Co tím chtěl básník říci?

    Asi toto: Starejte se o sebe, o svou pleť i o svůj jídelníček – ale všeho s mírou. A stejně tak se nemusíte stydět, pokud jste oproti vrstevníkům napřed a zajímají vás dospělejší věci. Netlačte na pilu, nespěchejte, užívejte si to, kým jste teď.

    Závěrem

    Pokud jsi článek dočetl/a až do konce – gratuluji! Sice ano, možná by se řešení na tyto problémy dalo shrnout do vět „použij zlatou střední cestu“ a „není všechno zlato, co se třpytí“, nicméně si myslím, že neuškodí si o daných tématech popovídat, abychom zjistili, že na to nejsme sami. Čím víc o tom mluvím, tím více mi dochází, že nejsem jediná, kdo se kdy kvůli sociálním sítím užíral, připadal si jako něco míň než ostatní. Někdo je vůči nátlaku odolný, jiný si věci bere víc k srdci – každý jsme jiný a je to tak v pořádku.

    Nebudu se vrtat v tom, že bychom neměli na sociálních sítích trávit příliš času, to je každému z nás jasné. Hlavně bychom se měli naučit odlišovat realitu od toho, co nám internet jako realitu předhazuje. A neměli bychom se nutit do něčeho, co se nám nezdá správné.

    Já osobně sociální sítě stále používám, již jen ne v takové míře, jako když jsem se na nich objevila poprvé. Občas se uchýlím k tomu, že si místo knížky zapnu nějaké legrační video, lajknu pár příspěvků, či se podívám, co sdíleli mí přátelé. Ale jakmile narazím na to, že se po používání Instagramu cítím hůř, či že věci, které sleduji, začnou být příliš negativní, vyrazím raději do přírody, abych si pročistila hlavu, jdu se bavit s rodinou, abych jim připomněla, že je mám ráda, nebo něco zajímavého vytvořím. Protože zatímco za clonou Instagramu nám utíká opravdový život, mezi fotkami celebrit a textovkami nám nic neuteče.

    Co tímto článkem určitě nechci:

    • vnucovat vám své názory
    • doporučovat vám sociální sítě (zvlášť pokud jste příliš mladí) nebo vás od nich naopak odrazovat
    • kohokoliv urazit nebo zesměšnit

    V dnešním článku jsem určitě nemohla zahrnout všechno, ba jsem napsala jen o tom, co mě takhle napadlo za jedné listopadové soboty. Ale i vy určitě máte další postřehy, o které byste se mohli podělit v diskuzi. A já si je moc ráda přečtu!

    Pro Alíkoviny,
    Qetuo

    Autorka:
    » přejít do diskuze

    Diskuze k článku  (6)

    Lososek v něm napsal:

    Článek je naprosto super! Obrázky jsou taky naprosto boží. :-3

    Příspěvek z 19. prosince 2023 v 9:05.
    Qetuo v něm napsala:

    Díky moc, holky $>

    Jančulka v něm napsal:

    Super clanek! 5 tlapek ok