Když jsem měla přijít na svět, tak mamce v 7. týdnu řekli, že budu nemocná, nevěděli jak. Věděli díky ultrazvuku, že v mém bříšku je bublina. Řekli to mé mamce a dozvěděl se to i táta a moje babička. Všichni do táty hučeli, že budu mrzák. Mamka se bála, jak budu vypadat až se narodím, ale neposlouchala je. Donosila mě, chodila pravidelně na kontroly.

Pak jí řekli v litoměřické porodnici, že přežiji 50 na 50. Můj táta se vůbec neozval. Já se narodila a první den po narození mi operovali dvanácterník. Operovali mě v Motolské nemocnici v Praze a zachránili mi tam život. Po měsíci jsme šly s mamkou domů.

Byly mi dva roky a maminka si našla přítele. Otěhotněla a narodil se brácha Honza. Bráškovi byli nějaké týdny a ozval se můj táta. Byl rád, že mě viděl. Prý mi kupoval hračky a hrál si se mnou, ale pak se to nějak překazilo a odešel.

Po 7 letech, když mi bylo 9 let, si mě táta půjčil na prázdniny. Přijel ale se svojí přítelkyní. Zarazilo mě to. Ale viděla jsem tátu, byla jsem ráda. Byla jsem u táty, bydleli v domečku s dvorkem, králíky a se dvěma psi. Táta chodil do práce a starala se o mě cizí paní, co jsem jí viděla poprvé. Táta na mě neměl čas. Asi po týdnu mi ta paní řekla, že jí skončila dovolená a že musí jít do práce. Tak mě hlídala stará paní, babička. Pořád si na mě tátovi stěžovala a táta mi pak před tetou vynadal. Mamka si pro mě přijela.

Když jsme byla v 7. třídě, to mi bylo 13 let, napsala jsem tátovi dopis a ten se mi vrátil za několik dní zpátky. Bylo mi to líto.

Pořád mi chybí táta, ale co nadělám. Život jde dál. Bude mi 17 let. Vím, že mě mamka a moji bráškové mají rádi i já je mám ráda. Vystačíme si spolu sami, jsme taková šťastná rodinka