Začalo to již ve školce. „Co z tebe bude, až vyrosteš?“ Dříve, než jsem si vůbec stačil uvědomit, že mě čeká první třída, jsem už dostal tuto otázku. Už si nepamatuji, co přesně jsem odpověděl, vím jen to, že jsem si odpovědí nebyl jistý a že jsem jen něco plácnul, abych uspokojil dospělé, kteří už ve mně viděli budoucího hasiče nebo snad učitele.
Pak jsem pokračoval na základní školu. Stále jsem nevěděl, čím chci být. Máma byla učitelkou, tak jsem si říkal, že logický závěr by byl, že já budu také učitel, a tak jsem ostatním říkal, že budu učit, nicméně jsem si tím vůbec nebyl jistý. Když mi bylo asi deset let, začalo mě hodně bavit psaní příběhů. Tak jsem si řekl, že už vím, čím budu. Budu spisovatelem! S radostí jsem toto své rozhodnutí šel oznámit rodičům. Ti mě ale okamžitě uzemnili. „Tím se nikdy neuživíš,“ sdělili mi. Mé nadšení tak brzy ochabnulo.
Zatímco jsem se stával starším a starším, všímal jsem si, jak spolužáci již vědí, jaké povolání by chtěli v budoucnu vykonávat. Jedna spolužačka chtěla být cukrářkou, druhá kadeřnicí a spolužák chtěl být hasičem. Když se ale zeptali mě, dostali jako odpověď pouhé „nevím“. Když jsem tento problém řešil doma, bylo mi odpovězeno, že jsem ještě malý a mám ještě čas. Jenže ten mi ubýval.
Přišla šestá, sedmá a osmá třída. Pak i devátá, ale já stále nevěděl. Tehdy se nás ptali i učitelé na každém předmětu. Každý řešil, na jakou střední se budeme hlásit. Ve výchově k občanství se věnoval zvláštní prostor pro nás, abychom se seznámili se svými možnostmi, dokonce k nám vedení školy pozvalo i několik zastupitelů různých profesí, např. policisty.
Zatímco úplně všichni kolem už měli jasno, já jsem ho stále neměl. Pamatuji, jak se mě jednoho dne zeptala má matikářka: „A co chceš dělat ty za práci?“ Odpověděl jsem, že nevím. Na to mi ona řekla něco jako že taková odpověď neexistuje a že každý ví, čím chce být.
Jelikož jsem si vůbec nebyl jistý, co chci dělat, volba střední školy byla jasná. Gympl. Na stránkách této školy mě zaujal slogan: „Dáme ti další čtyři roky na rozmyšlenou.“ Tímto se mi neskutečně ulevilo, protože jsem tento svůj problém hodil za hlavu a říkal jsem si, že přece 4 roky jsou neskutečně dlouhá doba a během té už to určitě budu vědět.
Nebudu vás napínat, v prváku jsem nevěděl, čím chci být, případně co dále studovat, nevěděl jsem to ani ve druháku, ani ve třeťáku. No a ve čtvrťáku jsem si myslel, že vím, ale vlastně jsem si tím nebyl vůbec jistý, jen jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že si tím relativně jistý jsem. Někdy ve druhém ročníku mě napadlo, že bych mohl jít dále studovat práva. Pak mě napadlo, že bych mohl jít studovat něco se sociologií. Ale nakonec jsem zase došel k tomu, že vlastně nevím.
Ve čtvrťáku jsem oznámil rodičům, že bych chtěl studovat sociologii, nicméně rodiče mi to zakázali. Konečně jsem se pro něco rozhodl, ale rodiče se postavili proti, a tím všechno zbořili. Jasně, bylo mi už 18, mohl jsem si přihlášku podat sám, jenže jsem nechtěl čelit jejich zlobě a radši jsem to respektoval.
Nakonec jsem se vrátil k myšlence jít studovat práva, se kterou jsem si v té době asi dva roky trochu hrál. To mi rodiče povolili. Inu, měl jsem na výběr asi dvě možnosti – pedagogiku, nebo práva. Ještě mi podsouvali logopedii, protože jsem kdysi v osmé třídě jednou řekl, že bych chtěl být logopedem. 
Na práva jsem si potom skutečně podal přihlášku, udělal přijímačky, dostal se a zapsal se ke studiu. Od budoucího právníka byste asi očekávali, že bude mít jasno a že bude cílevědomý. To já jsem tedy nebyl a ani zatím nejsem. Následně jsem úspěšně udělal maturitu a čekaly mě prázdniny.
Po prázdninách nastal první den na fakultě a musím říct, že jsem si od začátku nebyl jistý, jestli tohle byla ta správná volba. Každý den jsem si ve škole připadal, jako kdyby všichni věděli něco, co já ne. Později jsem k tomu našel odpovídající výraz – impostor syndrom.
Impostor syndrom neboli syndrom podvodníka je psychologický jev, při kterém jedinec pochybuje o svých dovednostech, talentu nebo úspěších a má přetrvávající vnitřní strach z toho, že bude odhalen. (Wikipedie)
Stejně jako já mají lidé s impostor syndromem často pocit, že ostatní kolem nich ví něco, co oni neví. I navzdory důkazům o jejich znalostech, dovednostech či schopnostech ti, kteří tento syndrom zažívají, nevěří, že si zaslouží úspěch nebo štěstí. Pro tyto osoby není jejich úroveň nikdy naplňující. Věří, že jejich úspěchy byly dosaženy jen tak, že měli prostě štěstí.
Většinou jsem na semináře chodil bez jakékoliv chutě do nich a celkově jsem se v tom necítil. Nicméně rozhodnutí, jestli se studiem skončím, jsem odkládal, a rozhodl jsem se, že se zkusím prokousat přes své první zkouškové a že potom uvidím. Stejně jsem pořádně nevěděl, co bych případně studoval místo toho, nebo co bych vlastně chtěl dělat za práci.
A nechápejte mě špatně, že bych snad nechtěl vůbec pracovat. Zrovna nedávno jsem si našel brigádu. Mým problémem je to, že nevím, co chci z dlouhodobého hlediska dělat. Krátkodobě se dokážu nadchnout pro mnoho věcí, jenže většinou po čase až na výjimky změním názor. Celkově jsem z celé situace skleslý a řeším to tak, že si z té situace dělám srandu nebo se soustředím jen na to, co mě čeká v nejbližší době, a nepřemýšlím nad dlouhodobějším horizontem.
K něčemu se vám přiznám, momentálně píši tento článek, ale měl bych se učit na zkoušku, která mě pozítří čeká. Už jsem toho hodně nezvládl a často jsem tomu věnoval spoustu a spoustu času. Ten pocit je opravdu sužující.
Co budu dále se svým životem dělat? Nejspíše studium na této fakultě opravdu ukončím, jen si nejsem jistý tím, jestli to bude za týden, nebo za dva měsíce. Pravděpodobně zkusím jinou vysokou školu a asi se budu hlásit na to, co mi rodiče původně zakázali, protože vnitřně cítím, že to mi teď dává asi největší smysl.
