Přátelství, znamená to pro mě velmi mnoho. Už několikrát jsem si říkala, že kamarády nepotřebuji, že to zvládnu všechno sama. Nepotřebuji nikoho, kdo by mi stál za zády. Život zahrnuje spoustu věcí a mě připadalo, že tohle se dá vynechat. Ale nedá. Je to součást života samotného.

Člověk se nedá posoudit podle toho, jak vypadá. I když první, co o člověku zjistíme, je vzhled. Celkový dojem. Kamarády nemusíme hledat, jsou blízko, ale stávají se jim až po bližším poznání. Podle toho, jak na nás zapůsobí. Jestli nezapůsobí, tak je proste ignorujeme. A nebo se pak začneme chovat tak, jak se nám to na nikom nelíbí. A tím myslím přetvařování. Tohle je zrádná věc.

A i člověk, který si hraje na velkého přítele, může být zrádce. Slova by měla vycházet ze srdce. Jenže se to nedá zjistit v pravý čas. A jestliže zapůsobí a chová se podle našich představ, tak potom ho začneme brát jako kamaráda. Ale když jsem ze všeho nejvíc potřebovala kamarádství, tak nebylo. Otočily se ke mně všichni zády a nechali mě se v tom všem utápět samotnou. Avšak pořád tu byl někdo, koho mám a vím, že mě nenechá samotnou.

Ale od tohoto největšího přítele jsem slyšela jen několik slov, ve významu: „Změnila ses, běž za někým jiným.“ Zamrzelo to. Bude to bolet dlouho, ale pořád tady jsou ti, co mi říkají žij. Dýchej za nás. My ti věříme. Nejde o počet přátel, ale o jejich kvalitu.