Zhruba v roce 2002 byla v samém středu Galaxie objevena radioteleskopy astronomů lidskému zraku neviditelná černá díra. Silou své přitažlivosti mnohonásobně předčí všechny pozemské pekelné ďábly. Přemůže i světlo.
Obyčejná do sebe pohroužená hvězda má hmotnost jako čtyři až patnáct našich Sluncí. Obludu uprostřed Mléčné dráhy by ale vyvážila teprve obrovská kupa čtyř miliónů hvězd sluneční velikosti.
Pozorování vlastní přitažlivostí zhroucených objektů je velice složité, protože jsou opravdu neviditelné. Jejich gravitace nedovolí z povrchu děr odletět ani světlu. Prozrazují se jen působením na okolní prostor.
Černá díra umí za určitých okolností přitáhnout ze svého sousedství vše, co se dostane do její blízkosti po nepatřičné dráze. Například mračna mezihvězdného vodíku, případně prachu, malé bludné planetky i větší planety, a dokonce i celé hvězdy.
Podobné obrovské černé díry nejspíše sídlí ve středu mnoha galaxií, které se vyskytují v širém vesmíru. Některé se projevují nesmírně působivě. Jak polykají plyn z okolních hvězd, padající hmota vyzařuje teplo a světlo, ale hlavně spoustu ultrafialového (opalovacího) a ještě pronikavějšího rentgenového záření.
Proudy jasu vznikající v okolí velmi hmotné černé díry jsou pak pozorovatelné třeba i dál než přes půl vesmíru. Na planetách, které by se dostaly do takového výtrysku záření a částic, by nejspíš zanikl veškerý život, kdyby se na nich před tím vyskytoval.
Černá díra ve středu Mléčné dráhy se donedávna jevila jako krotká příšerka. Astronomové z univerzity v australském Sydney ale právě odhalili náznaky "nedávné" divokosti naší galaktické obludy. Odlesky po kosmické hostině nalezli na oblacích plynu nacházejících se v blízkosti Mléčné dráhy.
Fotogalerie |
Vše nasvědčuje tomu, že před dvěma milióny let, pozřela naše ústřední galaktická černá díra takové sousto hmoty, že její okolí začalo zářit sto miliónkrát silněji, než svítí dnes.
V ten čas už na Zemi žili příslušníci lidského rodu člověka zručného. Uměli vyrábět kamenné nástroje a je docela možné, že se mezi sebou dorozumívali i nějakou jednoduchou řečí.
Nejspíše vzhlíželi v noci i k hvězdám na nebi. Neviděli jich ale tolik jako my dnes někde v úplné tmě. Výtrysk záření z naší černé obludy pravděpodobně osvětloval noční oblohu jako jasný měsíční úplněk.
Astronomové se nyní pokusí odhalit, co v ten čas galaktická příšera slupla a neblíží-li se zase okamžik, kdy by si dopřála další sousto. V takovém případě by si naši vzdálení potomci museli zvyknout na noci jen z šedivé tmy.
