Namísto rychle rostoucích fazolí se jejich hrdinové dostávají do nebeských výšek prostřednictvím bambusu. Ilustrátorka Renáta Fučíková vám prozradí, jak vznikaly obrázky k její nejnovější knize Čínské pohádky. A nejen to. Dozvíte se také, že ve vašem věku toužila po docela jiné profesi!

Ilustrace Renáty Fučíkové ke knize Čínské pohádky (vydalo nakladatelství BRIO) si můžete prohlédnout až do 12. října 2007 ve výstavní síni Atrium na Žižkově (Čajkovského 12, Praha 3). Je otevřena každý všední den od 13 do 18 hodin a o přestávkách koncertů. Nechybí ani ukázky z dalších autorčiných knih. U příležitosti křtu knihy Čínské pohádky a zahájení výstavy jsme ilustrátorku vyzpovídali.

Jak vypadá pracovní čas výtvarníka?

Ilustrátor MUSÍ vždycky číst rukopis knihy, kterou se chystá ilustrovat. Pokud by se neseznámil s textem, obrázky v knize by byly volnou tvorbou a přestaly by být ilustrací. I když - výjimečně se u některých titulů dělá, že se texty doplňují volnou grafikou nebo malbou od vhodně vybraného výtvarníka. Ale vždycky by v dobré knize mělo jít o soulad textu a obrazového doprovodu.

A ty nejlepší knihy mají navíc kvalitní grafické a také technické zpracování. Tím myslím úpravu textu: velikost a typ písma, rytmus obrázků v knížce, jejich umístění. Věřte - nevěřte: nečitelné nebo nevkusné písmo, příliš husté nebo příliš dlouhé řádky dokáží odradit i nejnáruživější čtenáře. A to nemluvím o estetickém výrazu knihy, na který se, bohužel, často nedbá. A pak, samozřejmě, nekvalitní papír - průsvitný, kdy ilustrace prosvítá do textu druhé stránky, nebo chlupatý - že část tiskařské barvy třeba vypadne a písmena jsou nedotištěná, to všechno jsou záludná skaliska, na kterých ztroskotá i sebelepší příběh.

V závěru knížky Čínské pohádky píšete: „Celý půlrok jsem se toulala pohádkově krásnou zemí…“. To znamená, že jste Čínu důkladně procestovala?

Ach - ta věta byla jen metafora. Toulala jsem se - představte si - ale po síti. Poprvé v životě jsem při práci na knize využila pomoci internetu. Hned vysvětlím proč: jsou dva druhy ilustrátorů. Ten první, když dočte rukopis, má hlavě své představy o obrazech z příběhu a předkládá čtenářům plody své fantazie. Pokud má výrazný výtvarný styl, vždycky jeho knihy poznáte, nechá vás nahlížet přímo do své hlavy a do svého srdce. A pak třeba poznáte Indii v indických pohádkách nebo staré Dánsko v Andersenovi tak, jak ho vidí on sám.

Druhý typ ilustrátora - a to je můj případ - myslí méně na vyjádření svých vlastních pocitů. Daleko víc myslí na to, jak čtenáři co nejvíc přiblížit příběh, dobu, v níž vznikl, zemi, kde se odehrává. A v takovém případě potřebuje nejdřív ze všeho velké množství informací pro inspiraci. Nejčastěji je najde v knihách - třeba v různých encyklopediích, cestopisech, katalozích. Já třeba mám doma plnou knihovnu takových publikací, ale to je málo. Proto chodím do knihoven a do studoven, tam prohlížím a překresluji, někdy i tisknu a kopíruji.

Kniha Čínských pohádek byla zvláštní v tom, že její příběhy nebyly vyprávěnkami z jediného místa. Čína - jak víme - je obrovská a žije v ní obrovská spousta lidí různých národností, různého náboženského vyznání, lidí s různými zvyky, mluvících různými jazyky. V tomto výběru pohádek jsou kromě příběhů o císaři (kterých je málo - vždyť císař byl jen jeden a prostých lidí milióny) i vyprávění o šamanech ze zamrzlé Sibiře a naopak třeba příběh o stvoření světa podle představ lidí z deštného pralesa na jihu.

A protože je Čína od nás dost daleko a teprve v posledních létech o sobě dává víc vědět, v našich knihovnách nebylo moc knih o lidové kultuře jednotlivých národů, které bych mohla použít. Takže proto přišel poprvé ke slovu internet. Nakonec všechny obrázky a hlavně mapu zkontrolovala odborná lektorka, aby v knížce nebyly nějaké omyly.

A cesta do Číny? To je můj velký sen - strávit tam nejméně několik týdnů. Snad se to někdy povede.

Je vám některá z čínských pohádek milejší než ostatní?

Mám dvě oblíbené pohádky. První z nich je pohádkou toho největšího čínského národa - národa Chan. Jmenuje se "O Lu Panovi, prvním tesařském mistru". Na první pohled začíná podobně jako většina evropských příběhů: jsou tři bratři, kteří se vydají do světa za štěstím. Na rozdíl od evropských chasníků ale nehledají poklad nebo nevěstu - tedy něco, co by mohli vlastnit, ale jdou za vzděláním, za sebezdokonalením. Uspěje až ten nejmladší z nich, po mnoha příkořích na cestě najde na vrcholu vysoké hory Mistra tesaře, který ho svérázným způsobem, kdy se chlapec vlastně učí všemu sám, naučí tesařskému řemeslu na mistrovské úrovni. Chlapec se vrátí domů a pohádka už nemluví o tom, zda a kdy se oženil. Nám stačí vědět, že byl dokonalým Mistrem a k dokonalému člověku štěstí přijde samo. Tedy klíčovým slovem prostého člověka Staré Číny není MÁM, ale JSEM. Kdo jsem? Jaký jsem? Není to krásné?

Druhá pohádka "O krásné Pchu-mej" je vyprávění národa Oročon, který patří k lidem Sibiře. Je to velice dobrodružný příběh o přátelství mladíka a statečné dívky, kteří spolu putují krajinou, aby došli do vesnice, kde na mládence čeká krásná nevěsta. Cestou spolu pomáhají mnoha lidem, zachraňují je z nebezpečí, a ukazuje se, že chlapec by bez pomoci své přítelkyně jen těžko vítězil nad nepřáteli. Nakonec, když dojdou k cíli - mládenec zjistí, že jeho přítelkyně je ona krasavice, za kterou tak dlouho putuje, a vůbec nechápe, proč si ho nevzala hned na začátku? A ona mu prostě a logicky odpoví: "Přece si nemohu vzít muže, kterého neznám." No vida - tak moderní a rozumný přístup k životu, hodný současné dívky z 21. století. Děvčata, doporučuji následovat.

Kdy vás napadlo, že byste chtěla ilustrovat knížky?

Moje cesta ke knihám je v podstatě přímá: Od tří let čtu a od pěti let ilustruji. Co jsem jako malá přečetla, k tomu jsem malovala obrázky - Staré řecké báje a pověsti, Příběhy Odysseovy, Bible, Staré pověsti české. To jsem stíhala do svých deseti let. (Ještě mám všechno někde schované.)

Potom přišlo trochu náročnější období kolem puberty - tam to se mnou nebylo tak jasné. Ve hře bylo třeba povolání paleontolog, meteorolog nebo třeba kosmonaut! Těsně před střední školou se vše trochu uklidnilo, šla jsem na gymnázium a uvažovala jsem o klasičtějších profesích, podmíněných studiem na filozofické fakultě.

A pak najednou - ze dne na den - jsem se vrátila ke svému původnímu snu: být ilustrátorkou. Skutečně jsem si podala přihlášku na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde se tento obor už po léta vyučuje. Měla jsem obrovské štěstí, že se mi podařilo složit talentové zkoušky. A pak po šesti létech studia jsem se začala ucházet o práci v nakladatelstvích. Není to nic snadného, to neříkám, abych odradila případné uchazeče o tuto profesi. To je fakt. Ale když té práci propadnete, máte důvěru nakladatelů a odezvu čtenářů a odborníků, je to práce krásná a naplňující.

---

Renáta Fučíková (* 1964, Praha)

studia:Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér ilustrace a užité grafiky
zabývá se: ilustrováním knih pro děti, časopisů, učebnic, ilustrační prací pro reklamní agentury
ocenění:

• Zlatá stuha 1994 za ilustrace knihy Pohádky bratří Grimmů
• Zlatá stuha 1995 za ilustrace knihy Pohádky Oscara Wildea
• Zlatá stuha 1996 za ilustrace knihy Vyprávění ze Starého zákona
• Zapsána do Čestné listiny IBBY (při UNESCO) za knihu Vyprávění ze Starého zákona v Dillí,1998
• Druhá cena v soutěži Nejkrásnější kniha za r. 1997 za knihu
• Vyprávění z Nového zákona
• První cena na Bienále ilustrací v Teheránu 1999 za knihu Vyprávění ze Starého zákona