V roce 1996 bylo tam, kde žil autor knihy – Peter Wohlleben, horké léto. Aby se s manželkou trochu ochladili, postavili přenosný bazének pod stinný strom. Byli ve vodě i s jejich dětmi a pojídali meloun. Najednou Peter kousek od nich zpozoroval koutkem oka pohyb. Hopkala k nim zvědavá veverka. Děti měly pochopitelně velkou radost, otec už menší. Bylo to proto, že se veverka najednou zakymácela a přepadla na stranu. Wohlleben usuzoval, že byla nemocná. Všiml se, že má na krku bouli, a myslel, že se jedná o nádor, ale naštěstí neměl pravdu. Ta boule nebylo nic jiného než její mládě, ovinuté okolo matčina krku jako límec.
Veverčí maminka sotva popadala dech, jelikož bylo ohromné horko a logicky byla vyčerpaná, když musela nést ještě svoje malé. Veverčí maminky se o svá mláďata obětavě starají a v případě nebezpečí odtáhnou svoje děti do bezpečí způsobem jako tahle veverka. Ovšem ve vrhu je kolikrát i šest takových mladých a veverka potom padá vyčerpáním. Na druhé straně je tu ten problém, že i když se taková veverka snaží, tak procento přežití malých veverčat není zrovna vysoké. Takových osmdesát procent se nedožije ani svého prvního roku. Ve dne to celkem ještě jde, i když je tam také nebezpečno, avšak horší je noc.
Veverka jako taková je kořist pro dravce. Když tyto malé veverky spí, tak je přepadnou lesní kuny a v podstatě nemají šanci se takové šelmě ubránit. Přes den je může uchvátit jestřáb či jiní draví ptáci. Dalším krutým nepřítelem je pro zvířátka zima. Aby se veverky uchránily, stavějí si tzv. kukaně. To jsou hnízda kulovitého tvaru, jež najdeme ve stromech. Základem jsou větvičky ze stromů, zevnitř hnízdo vystelou mechem. Mají tak výbornou izolaci a k tomu i pohodlí, aspoň v rámci možností, protože i zvířata milují komfort. Větvičky, které je tlačí do zad během spánku, jim jsou stejně nepříjemné jako lidem.
Na podzim si veverky začínají také chystat zásoby na zimu. Převážně jsou to žaludy a bukvice, ty jak spadnou, veverky je okamžitě sesbírají a zahrabou do země. Veverky totiž nemají zimní spánek, jen tak klimbají. Když se veverka vzbudí, dostane hlad, tak sleze ze stromu a jde hledat své potravinové skrýše. Ale zase je tu další problém. Veverky často zapomenou, kde si svoje potraviny zahrabaly, a tak hledají. Pro nezaujatého pozorovatele je to tak trochu legrace, ale ne tak pro zvíře. Bez jídla by totiž zahynuly. Vypadá to tak, že zapátrá, malinko hrábne a pak se posadí a přemýšlí, co dál.
Je to hrozně zajímavá knížka. Kdo miluje zvířata, tak se mu to bude líbit, to je jisté. Podle mě se jedná opravdu o čtení pro absolutní a bezmezné milovníky zvířat.
