Příběh byl slohovou prací (proto jsou možnosti poněkud omezené), mně se líbila, proto ji chci zveřejnit i tady.

Se složkami v rukách šel rychlým krokem do výslechové místnosti. Za polopropustnými zrcadly stál jeho kolega s hrnkem v ruce.

„Nedostal jsem z něj nic podstatnýho. Furt jen mlel, že to musel udělat. Bože, s těmahle chodícíma plechovkama jsou jenom samé problémy,“ řekl jeho kolega a usrkl čaje s tajně přidaným rumem, „no, přeju hodně štěstí, Viktore.“ Viktor kývl a zůstal v místnosti sám. Přes zrcadla se podíval na sedícího robota. Kovové oči upíral do prázdna.

Viktor vstoupil do místnosti za robotem.

„Řekni mi první zákon robotiky,“ pravil přísně.

„Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo,“ mechanicky odříkal svým nelidským hlubokým hlasem robot.

„A co jsi udělal?“

„Zabil člověka.“

„A jak se trestá porušení zákona?“

„Trvalou deaktivací.“

Viktor s vyslýcháním s roboty neměl zkušenost, proto ho překvapila skutečnost, s jakým klidem robot mluvil. A přímo ho to vytáčelo! Přejel ten stroj očima. Byl mu odstraněn umělý lidský vzhled, seděl tu před ním takřka nahý.

„Co řekneš na svou obhajobu?“

„Musel jsem to udělat.“ Viktor si protřel oči. Tuhle větu mohl čekat. Podíval se na ten jeho dokonale tvarovaný obličej. Roboti měli co nejvíce odpovídat ideálu krásy. Ale bez kůže a vlasů působil spíše poněkud nevlídně. Tvářil se neutrálně, jako kdyby mu bylo úplně jedno, že navždy ukončil lidský život. Na kovové hlavě spatřil Viktor matný odraz sebe, raději uhnul pohledem ke složkám.

„Proč jsi to musel udělat?“ Přestávalo ho to bavit. Viktora nyní překvapilo robotovo mlčení, vždy měl pohotové odpovědi. Že by snad roboti přemýšleli jako lidé? Nesmysl. Jsou to mašiny a tahle se zrovna porouchala. Robotův obrovský větrák, který měl v hlavě, začal pracovat více než normálně.

„Ten člověk by zabil jiného člověka. Mohl jsem ho zachránit, musel jsem ho zachránit. V bance na něj mířil pistolí, svou nečinností bych pouze zavinil jeho smrt.“ To byla sice pravda, ale robot si toto nemůže dovolit.

„Tvou povinností bylo jej zastavit, ne zabít!“ S přibývajícím Viktorovým vztekem se zvyšovaly i otáčky větráku, zvuky, které větrák vydával, byly slyšet přes celou místnost. Robot se prudce opřel svými kovovými prsty o hranu stolu.

„Co byste udělal vy?“ Viktora touhle otázkou vykolejil. Robot se mu podíval přímo do očí. Se vztekem i zoufalstvím. Viktor nedokázal jeho pohled vydržet. Napětí se v místnosti zvyšovalo.

Robot zkratoval.