Vzala jsem papírovou krabici s otvory a dospod jsem dala toaletní papír. Sjela jsem dolů výtahem a kamarád mi ukazoval poštolku, která seděla v trávě a nešťastně pozorovala lidi a děti, kteří kolem ní běhali, křičeli a někteří si na ni ukazovali.

Bylo mi jasné, že se moc bojí a že ji musím dostat pryč. Vzala jsem si ji v krabici domů, položila na stůl a hned jsem volala mamce, že mám novou kamarádku.

Mamka byla jako vždy napřed naštvaná, co jsem to zase domů přitáhla Ale i ona při pohledu na stvoření, kterému ještě mezi pery trčelo chmýří, roztála a dovolila mně a bráchovi vzít si ji do pokoje.

kontakty Nevíš si rady s nalezeným zvířetem? Nabízím přehled stanic pro handicapované živočichy: mapa stanic a kontakty

Zjistili jsme společně číslo na záchrannou stanici v Bartošovicích (tam už jsme dvakrát vezli malého ježečka) a mamka tam hned domluvila, kdy jim poštolku předáme. Jeden pán z té stanice zrovna ten den projížděl naším městem a tak jsme si dali sraz na autobusovém nádraží, kde jsme mu ji předali.

Samozřejmě jsem si hned jako správný zvířecí maniak pohrávala s myšlenkou poštolku si nechat. Dokonce jsem zjistila, jak a čím ji krmit, ale nemohla jsem.

Pohled na ochočenou a vycvičenou poštolku na mé ruce by byl jistě krásný, ale vycvičit takového dravce by bylo určitě dost těžké (i za tu dobu, co jsem ji měla v pokoji, mě dost poškrábala a jednou i klovla) a navíc to v České republice není povoleno. Tak mám alespoň o další kamarádku a zkušenost víc.

O prázdninách jsem pak měla možnost opět nějakému tvorečkovi pomoci. Byli jsme s mamkou a babičkou brzy ráno na houbách. Procházeli jsme kolem dvou petlahví zavěšených na stromě, které měly sloužit k lápání jakýchsi brouků, když jsem si všimla, že v jedné je myška. "Jé, tam je asi mrtvá myška," ukázala jsem mamce petku. Ale zjistily jsme, že myška ještě žije a sklesle tam sedí.

Okamžitě jsem petku odřízla kapesním nožíkem a vzala si ji domů. Mamka sice říkala, ať tu myš prostě pustím venku, ale já jsem namítla, že je pravděpodobně hrozně zesláblá a hladová, nebo dokonce přiotrávená nějakým jedem. Taky jsem se chtěla doma podívat do knížek a na internet, co to je, protože jsem zjistila, že myška to není. Bylo to zrzavé, malinké, mělo to dvě velká černá očička a chlupatý ocásek.

Přemýšlela jsem o tom, jestli si domů nenesu nějakého plcha, a měla jsem pravdu. Podle fotek na internetu jsem vykoumala, že to byl plšík lískový - nejmenší a nejhojnější ze čtyř druhů plchů, co u nás v České republice žijí. Ale zároveň taky chráněný.

Zjistila jsem si i čím se živí a jakým způsobem žije. Po dlouhém přemlouvání jsem ho dostala z jeho pasti (moc se mu nechtělo - asi se mě bál) a snesla jsem mu z půdy starou klec. Dala jsem mu tam kupku sena, aby se do ní mohl schovat, čerstvou vodu v misce, pár borůvek, oříšek a marmeládu, která mu chutnala nejvíc.

Pak jsem ještě našla venku nějaké hezké větvičky, na kterých pak velmi rád vysedával a pozoroval okolní dění. Po pár borůvkách, oříšku a marmeládě plšík velice rychle ožil. Už neseděl jako chcíplinka a začal pěkně řádit. Když jsem mu tam nesla větvičky, ihned otevřenými dvířky proklouznul a musela jsem ho chytat po místnosti.

Druhý den jsem ho zanesla v krabičce zpátky do míst, kde jsem ho našla. Vyklepala jsem ho z jeho úkrytu na lesní pěšinu. Plšík se napřed nerozhodně rozhlížel, ale pak několika radostnými skoky zmizel v lesním porostu.

Někdo by mohl namítnout, že si takhle zvířátko nemůžu vzít domů. Já jsem si taky nebyla jistá, jestli se to může, ale chtěla jsem mu pomoct, tak jsem ho vzala.

Pak jsem si na internetu zjistila, že pokud chcete pomoct nějakému takovému divoce žijícímu zvířátku, můžete si ho pro poskytnutí pomoci vzít domů, ale na maximálně 29 dní. Pak už asi můžete dostat pokutu.

Nejlepší je ale stejně odevzdat zvířátko do záchranné stanice, kde se o něj postarají, pokud je vážněji zraněné či moc malé a potřebuje dlouhodobější péči.