Když jsem se na tu reportáž dívala, nemohla jsem uvěřit tomu, co všechno jsou lidé schopni udělat. A jaký je důvod? Jakmile je pes zachráněný (v tom lepším případě), nastává další kapitola - jeho budoucnost. Myslím, že by si takovýto pes rozhodně zasloužil najít takového majitele, který mu svou láskou a péčí vynahradí to, co musel prožít.

I když je to nezapomenutelné, existovala by alespoň naděje, že je možné najít někoho, koho by mohl mít znovu rád a komu by mohl věřit, což musí být pro takového psa těžké. Představte si, že máte strach z každého, kdo se k vám přiblíží, protože nevíte, jestli vám nechce zase ubližovat.

Netvrdím samozřejmě, že všechny případy týrání jsou neopodstatněné. Pokud páníček psa pleskne přes zadek proto, že neposlouchá, a někdo to hned nahlásí jako týrání, je to příliš přehnané. Je velmi důležité umět poznat hranici, od které se už jedná o týrání. No jo, jenže jak má tahle „hranice“ vypadat? Je složité popsat takovou situaci. Zároveň stejně těžké je i ocitnout se v takové situaci - být svědkem týrání - a správně se rozhodnout. Je třeba se zamyslet… Pro každého je tato „hranice“ relativní, ale například u již zmíněného případu psa vyhozeného z okna musí být všem rozumným a normálním lidem jasné, že je to týrání. Když si uvědomíme, že pes mohl (a stále může) zemřít, že musel neskutečně trpět kvůli bolestem, dojde nám, o jak závažnou věc se jedná.

Pojďme si ale stanovit již zmíněnou „hranici“, od které se jedná o opravdové týrání. Podle mého názoru se chování k zvířatům stává týráním, pokud:

• jsou možné (hrozí) zdravotní následky do budoucnosti
• je zvířeti ublíženo natolik, že už se nejedná o normální chování (je jasné, že tolerovat by se měl pohlavek, plesknutí, vyhubování a další ne příliš drastické tresty, ale přesto je samozřejmé, že každý trest má být opodstatněný, odůvodněný)
• a pochopitelně pokud je v ohrožení život zvířete.

Dále by mě zajímalo, jak by se zachovaly děti, pokud by našly zraněné zvíře - psa, který vykazuje známky týrání, pohublé zvíře bez domova, atd… Jestliže najdeme zraněné zvíře, zase bychom si měli nejprve určit míru a závažnost jeho zranění a jestli je nutná rychlá pomoc odborníka. Pokud si myslíme, že zvíře je v ohrožení života (má vážná zranění), měli bychom zavolat veterináře.

Pokud zvíře nevykazuje známky těžšího zranění a zároveň evidentně není přítomen jeho majitel, měli bychom jej odvést do útulku, kde se o něj postarají. Přeci jen existuje šance, že psa, kterého vezmeme do útulku, se ujme jednou páníček, který ho bude mít moc rád, a pejsek se u něj bude mít dobře. Ale samozřejmě bychom se neměli dotýkat zvířete, které vykazuje známky agrese, u kterého si nejsme jistí jak se zachová a také pokud zvíře evidentně trpí nějakou nemocí nebo má parazity. Nejlepší je vždy pro jistotu zavolat rodiče nebo jiného dospělého, který je ochotný pomoci.

I když si myslíme, že nás se to netýká, pokud nejsme ti, kteří týrají, není to tak. Mě s každým případem týraného pejska nebo jiného zvířete zabolí srdce, protože nechápu, jak někdo může tolik ubližovat někomu, kdo za nic nemůže. Lepší by bylo vůbec si pejska nepořizovat a nebo ho dát do útulku, než ho týrat.

Co tedy můžeme udělat my? Pomoci zvířeti, které to potřebuje, přispívat na útulky, nebo posílat dárcovské SMS - tzv. DMS. Ale spíše dávat finanční příspěvky, které opravdu mohou pomoci. No a se souhlasem rodičů je možné si vzít pejska nebo kočičku z útulku, ale i to chce zodpovědnost. 

Na závěr bych jen vzkázala něco lidem, kteří týrají zvířátka: není to vůbec žádné hrdinství. Je to to nejubožejší, co vůbec může existovat. Je snadné vyhodit psa z okna, ale mít někoho (i zvíře) doopravdy rád, přijímat lásku a dávat ji, to není tak jednoduché. Ale jen to si zaslouží obdiv!

Vizitka autorky článku na Alíkovi ---VeRcA24---