Stačí se okolo sebe rozhlédnout a zjistíme, kolik lidí a věcí má na nás vliv: reklamy v televizi, rodiče, učitelé, šéf v práci, přátelé i lidé na ulici… město, horko či déšť. Ale některé věci a někteří lidé se snaží na nás mít vliv záměrně. Někteří v dobrém, jiní v méně dobrém. Například učitelé ve škole chtějí, abychom dělali, co požadují, a ještě nám říkají, co máme znát. Mimo jiné se učíme o tom, že se od nás něco očekává, třeba že si najdeme práci nebo že se budeme na další test řádně učit. Musíme prostě dělat, co chtějí jiní. Je to užitečné, ale jen do určité míry. Protože každý se pak jednou zamyslí a zeptá se: Je o tomhle náš život? Je to všechno? Dělám přesně to, pro co jsem se narodil?

V takovém prostředí se smysl vlastního života hledá obtížně. To i přesto, že máme na světě mnoho rádců, co nám řeknou, o čem náš vlastní život je. Na koho z nich se obrátit? Komu důvěřovat? Guruovi pořádajícímu semináře, psychologovi, lidem na Facebooku nebo kamarádce? Kdo z nich nám řekne, co je smyslem našeho vlastního života? Každý rád radí druhým, ale kdo z nich někdy poradí sám sobě? Ano, ten hlavní rádce by měl být člověk sám. Ale jak na to? Zkuste třeba následující cvičení, kterému říkám „porada s nudou“.

Porada s nudou

Jak se vlastně radí s nudou? Je to jednoduché, ale náročné cvičení. Stačí totiž nedělat nic. Zkuste na patnáct minut odpojit mobil, aby nerušil, vypnout hudbu i televizi a jen se tak posadit a nic nedělat. Deset minut stačí, aby se člověk začal nudit a hledal, čím by se mohl zabavit. A přesně toho se snažíme poradou s nudou docílit.

Vysvětlím, jak to funguje. V normálním stavu máme v hlavě spoustu hlasů, které nám říkají, jací máme být a co máme dělat. Ale abychom zjistili, co chceme my sami, musíme se jich na chvíli zbavit, protože ten náš vlastní hlas je mezi nimi obvykle zadupán a přehlušen. Obzvlášť sociální sítě umějí zařídit, že máme pořád co dělat a neustále nám zaplňují hlavu, dokonce mohou být návykové.

Abychom zjistili svůj smysl a cíl života, tak potřebujeme naslouchat sami sobě a ne ostatním. Proto je potřeba na tu chvíli tohle všechno odložit a být na chvíli jen sami se sebou. Protože jen když tu není nikdo, kdo vám bude říkat, co byste chtěli dělat, tak budete sami sobě schopni naslouchat. A je běžné, že často se tak napoprvé nedozvíme vůbec nic. Jsme ale ochotní poslouchat něco, co k nám nepřichází z Facebooku nebo od kamaráda? Často ani ne, a tak se nudíme, protože už jsme závislí na tom, že nám někdo jiný řekne, co máme dělat. Nuda nás z toho ale postupně vyléčí a poradí nám, kdo jsme my sami. Dokáže to ale jen, když u toho není nikdo jiný… tak se jen nudíme a zíráme do zdi. Ale co to?

Když se takhle nudíme, tak najednou ten náš vnitřní hlásek, my sami, začne mít nápady, co bychom mohli dělat, a děláme to my sami. Sami hledáme zábavu a aktivitu, kterou my chceme. Když to začnete dělat, něco sami od sebe a ze sebe, tak jste udělali první krok k seberealizaci. Jen v tom pokračujte…

Nebo se stane, že se ponoříte do myšlenek. Zkuste se deset minut nudit a pak začít uvažovat nad svým životem. V tu chvíli se budete radit sami se sebou. Třeba se zamyslíte nad tím, jestli se vám líbí žít v takovém pokojíku, v jakém žijete. Možná vás napadne, že by se měl uklidit či přeorganizovat. Nebo dostanete nápad na nějakou tvorbu.

Naučit se naslouchat sami sobě je velmi užitečné. Náhle třeba zjistíte, že když se nudíte, sníte o horách a o tom, jaké by bylo tam být. Super, víte, že byste chtěli poznat hory. Jděte za tím a poznejte hory, třeba se vám tam tak zalíbí, že se do nich přestěhujete a budete žít život v horách. I taková prostá věc může být smyslem života… nebo sběratelství… nebo třeba toužíte po dětech. Třeba se ale ten sen rozplyne, když si to vyzkoušíte. I to se stává a je to součástí poznávání a učení. Ale i v takovém případě alespoň budete následovat sami sebe.

Co je tedy tím smyslem života?

Lidé jako já věří, že smyslem života je poznat kdo jsme a realizovat to, tedy být více a více tím, kým jsme a kým být máme. Ale kdo skutečně jsme, to dokážeme zjistit jen my sami a ostatními bychom se měli jen inspirovat, ale ne tolik, aby to přebilo nás samotné, protože pak už nejsme originálem, ale jen kopií… i když někoho může naplňovat právě imitace jiných lidí, například herectví se na tom zakládá. Takže najděte ve své hlavě svůj vlastní hlas, své vlastní já a realizujte ho. Nenechte ho utonout v přívalu myslí a tužeb (přání) ostatních.