Alíkoviny

Co je to politika?

vydáno  v 13:58

Blíží se volby, ve sdělovacích prostředcích se hodně mluví o politice. Politika není záležitost, kterou by se děti běžně zabývaly. Ale co to vlastně je politika?

Interiér budovy Senátu Parlamentu ČR, © Pralinka2

Politika je záležitost, kterou se většinou zabývají dospělí. Nejde o věc, kterou by měly řešit děti. Ale v současné době, krátce před volbami, se politika objevuje všude, nejen v televizi, v rozhlase a na internetu, ale i na plakátovacích plochách a billboardech, které potkáváme i při cestě do školy nebo na chatu. Prostě i přes veškerou snahu se tomu nevyhnete. A když tedy na tu politiku narážíme na každém rohu, víme, co to vlastně ta politika je?

Je politika zlo?
Ve svém okolí se můžeme setkat s různými názory, například že politika je špinavost, že slouží k oblbování lidí, že politici lžou a kradou, a všeobecně že politika je prostě něco špatného, podezřelého a nežádoucího.
Pokud by tomu tak bylo, je otázka, zda by se neměla politika zakázat, jako jsou zakázané například některé drogy, některé druhy zbraní a další nežádoucí věci?
Myslím, že asi ne.
Ve skutečnosti politika nějakým způsobem potřebná je, a samozřejmě se dá dělat i špatně, stejně jako se dá špatně řídit auto nebo špatně napsat písemka z matematiky. Ale to není důvod zakázat auta nebo zakázat matematiku.

Na pustém ostrově
Zjednodušeně by se asi dalo říci, že politika je způsob, jak řešit společné záležitosti, které se týkají více lidí. Když Robinson Crusoe žil na svém opuštěném ostrově, žádnou politiku nepotřeboval; o nikoho se nestaral a nikdo se nestaral o něj. Kdyby však na takovém ostrově žili tři lidé, už by se museli domlouvat. Například o tom, zda si budou vařit společně nebo každý zvlášť, pokud společně, tak jaký bude jídelníček, a o řadě dalších věcí. A i kdyby spolu nechtěli mít nic společného, museli by se domluvit, na které části ostrova bude který žít, aby si vzájemně nepřekáželi. A už toto domluvení by se dalo označit za jakýsi zárodek politiky. No, a když někde žijí milióny nebo desítky miliónů lidí, tak se taky musejí domlouvat, a docela i o podobných věcech, no a tomu se říká politika.

Jaký politický názor je správný?
Můžeme se ptát, který politický názor je vlastně ten správný, jak by se ta politika správně měla dělat? Na to se však nedá odpovědět. Neexistuje žádný jediný správný politický názor, naopak může být několik zcela různých politických názorů, z nichž každý může být trochu „správný“. Zkusíme si to opět vysvětlit na příkladu těch tří lidí na tom ostrově.

Jak jsem uvedl, ti tři se musí dohodnout, zda si budou vařit společně nebo zvlášť. Obojí má své výhody a nevýhody. Když si budou vařit samostatně, tak si každý uvaří, co chce a jak chce, podle své chuti, a nikdo mu do toho nebude mluvit. Ale když si budou vařit společně, budou s tím mít méně práce, méně nádobí, bude víc času na jiné věci. A co z toho je „správně“? To se právě nedá paušálně říct.
Záleží například na okolnostech. Pokud mají spoustu práce s jinými věcmi, třeba nasbírat a nalovit dost jídla, opravit obydlí, donést dříví na zatopení a podobně, může být lepší vařit společně, aby zbylo dost času na jiné práce. A taky záleží na tom, zda má každý své ohniště a nádobí, nebo se střídají o jedno ohniště a vaří v jednom kotlíku; pak by se museli dohodnout, kdo bude vařit kdy, pokud by vařili zvlášť.
Pokud budou vařit společně, pak se zase musí dohodnout, co se bude vařit. Může se například sestavit jídelníček na nějakou dobu dopředu, nebo hlasovat zvlášť o každém jídle. A když tam budou třeba dva, co mají rádi slané, a jeden, co má rád sladké, tak se může stát, že dva si budou pochutnávat každý den a třetí se svého oblíbeného jídla nedočká nikdy, nebo se může stát, že každý třetí den budou dva nespokojení a jen jeden spokojený. No, a to všechno si musejí nějak dohodnout.

Ale i v případě, že vnější okolnosti budou stejné, není možné vždycky jednoznačně říct, zda je lepší vařit společně nebo samostatně. Může se stát, že po delší době samostatného vaření budou i bez změny okolností unaveni tím, že s vařením je moc práce, a rozhodnou se vařit společně, nebo naopak budou mít už dost společného vaření a toho, že si nemohou vařit každý co chce, a rozhodnou se vařit si samostatně. A nedá se nějak „objektivně“ říct, co je „správně“. V daném případě půjde o to, co jim prostě v dané době vyhovuje, a to může být pokaždé něco jiného.
A podobně se to týká i řady jiných otázek, které je zapotřebí řešit mezi třemi lidmi na osamělém ostrově.

A co je špatné?
To, že může existovat více možných řešení, však neznamená, že neexistují špatné způsoby rozhodování o těchto věcech. Špatné asi bude rozhodovat v rozporu s vědeckými poznatky. Asi se shodneme, že bude špatně, když se rozhodnou si udělat k jídlu smaženici z muchomůrek zelených. A stejně tak bude špatně, když se rozhodnou, že 400 gramů jídla rozdělí na tři 200gramové porce. A pokud se dva dohodnou, že ze 400 gramů jídla každý dostane 200 gramů, může to znamenat, že buď neumějí počítat, nebo že hodlají toho třetího nechat o hladu.

Špatné taky je, když se lže, když se nedodržují sliby nebo když se slibuje nesplnitelné. Když se ti tři dohodnou, že se budou střídat ve vaření po dnech, a první den vaří první, a všichni tři se najedí, druhý den vaří druhý, a opět se všichni najedí, a třetí den má vařit třetí a nic neuvaří a všichni tři jsou o hladu, tak je asi něco špatně. Když ten nejtlustší slíbí, že doběhne do lesa pro dřevo a za čtvrt hodiny se vrátí, a přitom všichni vědí, že k lesu a zpátky to trvá nejméně půl hodiny, asi mu moc věřit nebudou. A při rozhodování také mohou rozhodovat pouze o věcech, které záleží na nich. Mohou se dohodnout, jak budou vařit nebo kdy půjdou na lov. Ale nemohou se usnést, který den kolem ostrova potáhnou ryby nebo že týden nebude pršet. Tedy mohou, ale na ty ryby nebo ten déšť to nebude mít vliv, a proto takové rozhodování je poněkud zbytečné a možná až podezřelé.

Kdo to tady šéfuje?
Jednou z věcí, která se musí vyřešit, je i samotný způsob rozhodování. Je například možné, aby se ti tři před každým rozhodováním radili, co a jak udělat, a v případě neshody o tom i hlasovali. Je taky možné, aby každou činnost řídil ten, kdo tomu nejlíp rozumí, například o vaření aby rozhodoval ten z nich, kdo býval kuchařem. Je možné, aby se o rozhodování pravidelně střídali. A taky je možné, aby se o ničem nedohadovali a o všem by prostě a bez diskusí rozhodoval jeden, například ten nejstarší, nebo nejzkušenější, nebo ten, který už někdy na pustém ostrově žil a něco o tom ví. I zde se nedá jednoznačně říci, který způsob je správný nebo nejlepší. Někdy může být nejlepší se o všem radit, jindy může být lepší, když všechno rozhoduje jeden. Rovnocenné dohadování a hlasování asi nebude úplně vhodné, když tam bude například jeden zkušený dospělý a dvě malé děti. Ale i když tam budou tři dospělí, ale jeden z nich bude zkušený a další dva nemají s osamělými ostrovy žádné zkušenosti, může být lepší, když všechno bude rozhodovat ten jeden. No, a taky by nebylo úplně vhodné, aby se hlasování zvrhlo jako v klasickém případě, kdy „dva vlci a jedna ovce hlasují, co bude dneska k večeři“.

Několik miliónů lidí
Na ukázaných příkladech je vidět, že když jsou tři lidi na pustém ostrově, musejí, kromě konkrétní práce, taky řešit nějaké společné záležitosti, a že to není úpně jednoduché a je hodně věcí, které si musejí vyřešit. No,a teď si představte, že ti lidi nejsou tři, ale že jich je několik miliónů. V takovém případě musejí řeši prakticky tytéž problémy, jako ti tři na tom ostrově, ale je to přiměřeně složitější. No, a tomu se říká politika.
I tam se musí řešit, jakým způsobem vůbec rozhodovat, zda bude všechno rozhodovat jeden, nebo zda se na rozhodování budou podílet všichni. V demokracii je snaha, aby se na rozhodování podíleli všichni, mnozí považují tento způsob za nejlepší, ale jsou společnosti, kde by takový způsob nemusel fungovat, aspoň ne hned, zejména když tam demokracii nikdy nepoznali. I v demokracii je rozdíl, zda o věcech rozhodují všichni formou referend (tomu se říká přímá demokracie), nebo jednou za čas vyberou lidi, kteří se o to budou čtyři nebo pět let starat.
A stejně jako u těch tří na ostrově se i těch několik miliónů musí dohodnout, které věci si budou zajišťovat společně a které si bude zajišťovat každý sám.

A stejně jako u těch tří na osamělém ostrově se ani u těch několika miliónů lidí nedá jednoznačně a „objektivně“ říci, co je „správně“ a „nejlepší“. U kterých věcí je lepší, když o nich lidé rozhodují přímo, a u kterých je lepší, když o nich rozhoduje někdo, koho na čtyři roky pověřili. U kterých věcí je lepší, když si je lidi zařizují společně, a u kterých je lepší, když si je zařizuje každý sám. A může to záležet i na celové náladě lidí; i při podobných vnějších podmínkách může být lepší některé věci zařizovat někdy společně, jindy každý sám za sebe.

Samozřejmě i zde jsou, kromě několika možných „dobrých“ řešení, i řešení špatná. Varující například může být, když někdo lže, tedy říká něco, co není pravda. Varující je, když někdo opakovaně nesplnil své sliby, protože pak těžko uvěříme, že své další sliby myslí vážně. Opatrně je zapotřebí přistupovat i k někomu, kdo slibuje nesplnitelné, nemožné nebo něco, na co nemá vliv. A asi není úplně v pořádku, když nějaká skupina obyvatel chce zlikvidovat jinou skupinu obyvatel (například již zmíněný příklad hlasování dvou vlků a ovce, co bude k večeři).

Závěr
Závěrem bych chtěl zopakovat, že politika není činnost, kterou by se měly výrazně zabývat děti. Tento článek měl poukázat na to, že politika je záležitost, která je dost složitá, ale není sama o sobě špatná a není možné ji zrušit; může být špatně prováděna, ale sama o sobě špatná není. A není na škodu, když se starší děti o ni zajímají, ale rozhodně není vhodné děti nutit, aby do ní aktivně vstupovaly.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (8)

Příspěvek z 10. října v 19:19.
Pralinka2 v něm napsal:

Nikdo netvrdí, že by se o to neměly zajímat, když je to zajímá. Ale neměly by být k tomu nuceny v případě, že je to nezajímá.

Příspěvek z 10. října ve 14:49.
lidara v něm napsala:

Proč by se děti neměly zajímat o to, co je obklopuje?

Příspěvek z 9. října v 15:59.
DžungaráčekChlupáček v něm napsala:

Ne