Alíkovina

Co mám na škole nejraději

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Každý má na škole něco rád, oblíbený předmět, přestávky, volné hodiny. Já se jako menší do školy těšila, po pár letech jsem přestala a nyní jsem znovu našla důvod, proč se těšit.

Děti si v dílnách vyzkoušely práci animátorů., © MAFRA

„Školu nesnáším. Nebaví mě,“ prohlásila jsem před pár lety. Za tu dobu se toho, ale hodně změnilo. Najednou mě škola baví. Sice tam nemám moc kamarádek, ale plním si sny, snažím se o lepší známky, chci být co nejlepší a moc být na sebe hrdá, ale také chci někoho, na koho můžu být hrdá já. 

V naší škole je pár let takový zvyk. Deváťáci dostanou na starost nějakou třídu s prvňáky. Každá třída jednu třídu. Letos jsou 3 třídy prvňáků, ale jen 2 třídy deváťáků a tak jedni osmáci dostali také jedny prvňáky. Ale o tom psát nechci. Každý jsme měl možnost, tedy v naší třídě, si jednoho prvňáka vybrat. Já si vybrala holčinu, která na mě neustále koukala. Trávila jsem tam celé přestávky. Vždy jsem jich pár brala z šatny, i když ostatní deváťáci na to kašlali. 

Jednou jsem jich vzala asi 5 a s nimi i prvňačku mojí spolužačky, se kterou ne moc dobře vycházím. A pak jsem jela na vyřezávání zubů a za týden, kdy jsem se doma zotavovala (hodně to bolelo) se všechno změnilo. Moje prvňačka, říkejme jí třeba Adélka, mnou začala opovrhovat. Začala jsem mít pocit, že ji někdo navedl.

Nejednou jsem brečela doma do polštáře. Jsem totiž velmi citlivý člověk a Adélku jsem si velice oblíbila. Začala jsem chodit za druhačkama, které znám z minulého roku. To mi trošku spravilo náladu, také jsem začala do školy vodit jednoho prvňáčka, který měl stejnou cestu, tedy část cesty. Z šatny jsem vyzvedávala dvojčátka, holčičky, které si moc podobné nebyli, ale mám je doteď. Po pár týdnech se můj seznam dětí začal rozrůstat. 

Začali si mě víc všímat prvňáci z třídy mé prvňačky a také víc druhaček. Jednou za mnou přišla jedna druhačka, kterou jsem neznala, řekla mi něco málo o sobě, bylo to dost smutné, tak to nechci uvádět, ale poznala jsem, že je velmi silná, že o tom dokáže mluvit. Kdyby se něco takového stalo mě, tak asi skončím na psychiatrii. Z její třídy se ke mě nakonec přidalo minimálně 6 dětí, z další druhé třídy jich mám 5, a prvňáčků mám asi 7. Také jsem si získala na svou stranu i pár třeťaček. Získala jsem kamarádky. Ovšem jsou to tři třídy a já mám jen omezený čas, takže občas nějakou třídu vynechám nebo se na ni jeden den vykašlu. 

Později se to i s Adélkou spravilo. Tedy před Vánoci. Já se s ní chtěla usmířit a tak jsem skoro celý týden přemýšlela, co jí dám. Nakonec jsem usoudila, že bude nejlepší, dát jí plyšovou kočičku a maketu mobilu (tedy umělý mobil). Usmířily jsme se. 

 A já je neberu jako malé děti, pro MĚ jsou to moji kamarádi, ne jen kdosi. Až půjdu ze školy pryč, bude se mi po nich moc stýskat. Trávím u nich celé přestávky, jen taktak mě nechávají odejít z jejich tříd a já se skoro nestíhám naučit na písemky, ale o to víc se učím doma, abych na ně měla víc času.

Neberte menší děti, jako někoho, kdo si nezaslouží respekt. Mnohdy vám můžou pomoct oni sami v nouzi nejvyšší. Nezapomínejte, že ti nejmenší jsou budoucnost a pokud je zkazíte, tak budoucnost nebude moc hezká, nemyslíte?

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (1)

Příspěvek z 29. května 2015 v 16:52.
ty-ses-slunicko v něm napsala:

Zajímavé

Hezký článek25