V kuchyni i tam venku za oknem v rozlehlém vnitřku domovního bloku panovala už skoro úplná tma, ale u Denků přesto ještě nerozsvěceli. Otec nebyl doma, měl odpolední službu a vrátí se až někdy před půlnocí. Maminka poslouchala jakýsi hudební pořad z rozhlasu a Vláďa mrzutě zíral z okna do spleti ztemnělých dvorků a zahrad.

Hodiny na stěně jednotvárně tikaly a někde v hlubinách domu plakalo čísi děcko. Vláďa neměl rád tyto tísnivé chvíle podzimního stmívání, při kterých se nedalo nic dělat než čekat, až se ještě více setmí, aby se vyplatilo rozsvítit.

A v této hodině, ba vlastně v této minutě se začalo zvolna a nenápadně tkát předivo zvláštních událostí, jež měly Vláďovi neuvěřitelně poznamenat celý jeho další chlapecký život…

(J. Foglar – Dobrodružství v Zemi nikoho)

Jak by to možná řekl pes Baryk v zase jiné knížce: „Tak už je podzim – čas psího počasí“. Sluníčko nám po většinu dne kamsi zaleze a stejně jako Vláďa Denk smutně a znuděně koukáme ven s očekáváním zimy a (prvního) sněhu. A kdoví, jestli té zimy. Někteří ani ji nemají rádi, tak rovnou očekávají jaro. Krom toho ten podzim také vyvolává špatné nálady, deprese a různé smutky. Vždyť doktoři říkají, že právě sluneční svit je dobrý pro duši, kdežto špatné počasí dovede s člověkem udělat doslova divy.

Přes to všechno jsem si podzim dokázal oblíbit ze všech ročních období snad nejvíce. Měl jsem totiž kdysi kamaráda (budu mu tu říkat třeba Jirka), který měl plno nápadů na různé hry a dobrodružné výpravy (ne, že by onen kluk už nežil, ale všichni jednou dospějeme a budeme mít plno starostí, ani on není výjimkou). Nejvíce těchto „akcí“ nás vyvedlo z našich teplých bytů právě na… podzim. Dodnes si pamatuji, jak bylo asi půl šesté večer a já uviděl z okna již potemnělou ulici, ponořenou do podzimní mlhy. Osvětlovalo ji tehdy akorát pár lamp a měsíc, od jehož svitu se leskla i špička kostela. Neměl jsem tenkrát jiné přání, než zavolat Jirkovi a společně s ním naplánovat nějakou tu večerní hru nebo jít s baterkou kamsi „na průzkum“. Možná také právě díky němu jsem získal tu lásku k práci s dorostem, vymýšlení různých her a podobných věcí.

Mimochodem, četl někdo z vás také Foglarovu trilogii o dobrodružství Rychlých Šípů ve Stínadlech (Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta)? Já vím, že určitě ano. Kdykoli se mluví o těchto napínavých příbězích, neumím si pro dějiště příběhu představit jiné roční období než… onen ponurý a mlhavý podzim. Podzim, kdy z každého koutu Stínadel zní onen tajemný a hrozivý nápěv Vontů. Anebo viděl někdo film z prostředí amerických tajných služeb jménem Mission Impossible? Dnes má již několik dílů, ale co je pozoruhodné, ten první se z větší části odehrává v podzimním mlhavém a potemnělém městě – v Praze. Zde přišla o život celá jednotka agentů a hlavní hrdina se snaží najít zrádce ve vlastních řadách. Nedokážu si představit, že by se děj odehrával někde jinde, třeba v poušti.

Pokud už ne právě taková knížka nebo film, podzim je pro mne také čas, kdy bych si zapálil oheň v krbu, jenže holt žádný nemám. Nahradím to tedy těmi dechberoucími soundtracky z filmů… třeba od Hanse Zimmera:

Podzim je pro mne zkrátka obdobím, kdy se můžu těšit, že stihnu některé z těch věcí, které už tak dlouho odkládám (trochu podobné je ještě i předjaří, kdy je stejně sychravo a šedivá obloha, i tam tyto rady doporučuji). Půjdu s kamarádem ven za mlhavé tmy, kterou osvětluje pouze pár lamp (protože už by vypadalo divně, abych ve svém věku hrál nějakou bojovku uprostřed města, ale to vy můžete), pokud nebudu mít s kým se projít, vezmu do ruky napínavou knížku, kterou už si dlouho chci přečíst, nebo si pustím nějaký akční film, nejlépe z prostředí tajných služeb. Podzimní tajuplná atmosféra je na to „jako dělaná“. (Pozor! Je rozdíl mezi čtením akční napínavé četby nebo koukáním na film a pak mezi horory, „krváky“ a podobnými filmy, plnými démonizmu nebo magie, po kterých se v noci s hrůzou budíte nebo máte deprese. Nic se nemá přehánět!)

Možná vás ale nebaví knížky a filmy toho typu tolik jako mě, ale určitě existuje v životě každého človíčka něco, do čeho už se dlouho chtěl pustit, ale prostě na to vždycky zapomene, nebo nestíhá. A možná právě v těchto mlhavých dnech, kdy jen tak smutně koukáte ven, přichází tato příležitost a hlasitě buší na dveře.

Hodně lidí vymýšlí vlastní světy nebo píše příběhy. Pusťte si příjemnou hudbu a zamyslete se nad příběhem, rozdělaným světem, mapou...

Turecko, Kavkaz a města

...nebo čímkoli jiným, co jste už dlouho odkládali. Podzim je také čas barevného listí. I s tím se dá dělat plno věcí (některé radši se svolením rodičů, pokud si třeba chcete nějak vyzdobit pokoj…). Další věc, která se dělá na podzim, je pálení listí. Pokud něco takového chystáte společně s rodiči, je po domluvě s nimi možné sezvat pár kamarádů a udělat společné „rozloučení se s létem“, opéct si pár špekáčků, donést ještě nějaké jiné dobroty a užít si večer. Jestli jste někde ve skautském oddíle, zeptejte se vedoucích, zda by bylo možné si na podzim zahrát nějakou městskou hru (teď jsem možná hodně naivní) nebo, pokud máte nápady, ji začněte vytvářet sami.

Pro inspiraci sem vkládám jednu, kterou jsem kdysi připravoval pro náš dorost:

Oheň v mém pomyslném krbu tiše dohořívá a já sepisuji závěr tohoto vyčerpávajícího článku. Zdálky se ozývá vytí vlků. Tedy… je to spíše hluk aut na nedaleké dálnici, ale naší fantazii se přeci meze nekladou. Chtěl bych, aby si každý dokázal užívat oněch krás podzimu tak jako já. Neříkám tím, že mě nikdy nedožene špatná nálada nebo nudná chvíle, ale přesto beru (nebo se o to alespoň snažím) onen podzim jako plnohodnotné roční období. Období, kdy se sice člověk nemůže opalovat na pláži, koupat u vody nebo koulovat, bobovat a další z těchto radostí, ale jsou tu zase jiné možnosti. Můžete tvořit něco z toho, co už jsem jmenoval, můžete shlédnout film či přečíst knížku plnou napětí nebo prostě vykročit ze svého domu do onoho mlhavého napětí tam venku a třeba se jen tak projít nebo si zahrát s kamarády či oddílem nějakou zajímavou bojovku.

Teď odkládám brko (sice je to klávesnice, ale o té fantazii už jsme si něco řekli) a nechávám to na vás.

Váš Bochník