Dnes vám tady povím, co se nám stalo s kamarádkou, když jsme vyšli z obchodu.

My s kamarádkou Karolínkou jsme vyšli z umělecké školy a je zataženo. Já si u babičky zapomenu vestu, jdu v mikině. A než přijdeme do obchodu tak je všechno ok. Potom nakoupíme sladkosti (je to jednou za týden) a když všechno zaplatíme, tak jdeme ven. Podíváme se skrz dveře a prší. Já říkám:
„Super, jsem v promokavé mikině. Budu celá mokrá.“
A když vyjdeme z obchodu, tak začne tak lejt, že není skrz ten déšť ani vidět. Tak tam asi 2 minuty čekáme a pořád nic jiného. Tak se rozhodneme že to přeběhneme
(bylo to asi 50 metrů.). No a když běžíme (zakopneme a ležíme (to jsem si jenom domyslela) nespadli jsme), tak začne pršet ještě víc! Jako naschvál.
My držíme v ruce ty mobily (které nejsou vodotěsný) a peněženky. A ani přes tu vodu nevidíme! Voda nám stříká do očí a my se to snažíme dát tu vodu pryč, ale stejně nám to nejde. Karolínka má alespoň bundu! Já mám jenom mikinu.

Musíme jít přes hlavní silnici. A zrovna v tuhle dobu jelo snad nejvíc aut, co tu kdy jelo! A když konečně všechna auta odjedou a my přeběhneme do sucha, tak jsme celý zadýchaný. No a pak se nás všichni ptají, proč vypadáme jako zmoklý slepice. A když jim řekněme, ať se podívají z okna, tak pak už chápou.

Tak a teď vám povím příběh, co se nám stalo v zimě.
A věřte, bude to napínavý.

Sněhová bouře
Jednou v zimě když jsme s mamkou jeli domů okolo šesté večer nás postihla sněhová bouře. Krásně si to jedeme autem po hlavní a začne sněžit. To je ještě v pohodě. Trochu přibrzdíme aby nám to nepodklouzlo. No ale ono začne sněžit ještě víc a víc až se rozpoutá sněhová bouře.

Nevím, jestli se tomu dá říkat bouře, ale nebylo přes ten sníh vůbec vidět. Ještě jak je tma a jak svítíme, tak se nám to odráží a my vidíme hůř. Ale kdybychom zhasli světla, bylo by to nebezpečné. Řidiči ostatních aut by nás neviděli a pak bychom se srazili.

Jedeme asi 10 km za hodinu. Možná se vám to zdá málo, ale kdyby jste to zažili. To byste koukali. My s mamkou se samozřejmě bojíme o život. Všude tma a jenom ta chumelenice vloček a naše světla od auta. Když si to takhle čtu, tak ten déšť mi přijde o 100% lepší.

Domů jsme to měli cca 4 km. Jezdíme to každý den. Vždy jedeme okolo 5 minut. Tentokrát jsme to jeli půl hodiny!!!!!! A když jsme konečně v pořádku dojeli domů, táta s bráchou nás přivítali. No a my jsme jim vyprávěli tenhle špatný příběh.

Určitě si to nechci znova zažít. Mám na to špatné vzpomínky.
Ale je důležitý že to všechno dobře dopadlo.
Večer jsem normálně usnula, protože jsem byla hodně unavená.

A tohle je konec našich příběhů, ale také Alíkoviny. Snad se vám líbila a zase papa.