Alíkovina

Co se stalo v roce 2030 – 1. část

vydáno  •  Budoucnost

Tohle je článek, ve kterém chci napsat, jak si představuji budoucnost v roce 2030 (dokonce i po něm). Tak můžete srovnávat, jestli máme stejnou představivost. Pojďme do toho!

Budoucnost, © tomato

Probudil jsem se. Hrozně mě bolela hlava a záda. Otevřel jsem oči a mžoural do ostrého denního světla. Určitě jsem věděl, že nejsem tam, kde jsem byl, než jsem se sem dostal. Kolem mě něco neustále poletovalo. Nebyla to jedna věc. Těch věcí tady bylo nesčetně mnoho. Možností bylo mnoho. Mohl to být dosud nějaký neobjevený druh mouchy. Nebo to mohl být nějaký obrovský pták. Protřel jsem si pořádně oči, ale chvíli jsem jim nevěřil. Protřel jsem si je znovu, a co nevidím! Byla to létající auta! Jen tak kolem mě proletělo auto značky Ferari (promiňte mi, jestli jsem napsal to Ferari špatně:-P). Byly tu také obrovské paneláky a domy.

Stoupl jsem si a protáhl jsem se. Zkusil jsem si vzpomenout, co se vlastně stalo před tím, než jsem se probudil, nebo co se stalo předtím, než jsem usnul. Docela notnou chvíli mi to trvalo. Ale pak jsem si vzpomněl. Přilézalo to velmi pomalu. Tak vám to tady vypíšu, abyste se aspoň trochu zorientovali: Byl krásný slunečný den. Byl jsem u svého kamaráda, který je vášnivý chemik a fyzik. Chodím k němu dělat asistenta. Zhruba už rok jsme spolu měli velké tajemství. Společnými silami jsme totiž vynalezli stroj času. Dodělávali jsme jen detaily. Ale přestože jsme tomu měli dát ještě trochu času, já jsem nedbal nutností a táhla mě touha být prvním člověkem, který se podívá buď do budoucnosti, nebo taky do minulosti.

Tak to teda muselo být! Jo, určitě. To je ten můj příběh. Cestou sem se ten stroj asi trochu porouchal. Naštěstí, že jsem se asi, teda podle toho, jak to tu vypadá, dostal do tak brzké budoucnosti, že asi ještě nebude tak těžké najít svoje bydliště. Podíval jsem se kolem sebe a uviděl jsem, že stroj času je značně porouchán. Teď není čas to spravovat.

Šel jsem moderním městem. Lidi tu byli většinou tlustí a na vozíčku. Většina však byla normální. Přišlo mi to fakt divné. No ne! Vždyť tady to vypadá jako ve Zlíně! pomyslel jsem si. Bylo tu sice všechno „moderní“, ale podoba tu byla. Cestou centrem jsem se zastavoval a obdivoval krásy své vlasti. Pak mě něco v hlavě trklo, třeba že nevím, kolik je hodin (hodinky se mi cestou rozbily), kolikátého je a kolikátý je rok. Kolem mě proudily desítky lidí. Zašel jsem do jednoho obchůdku. Na dveřích bylo napsáno: „Vinotéka“. Zazvonil... teda zapípalo jakési čidlo nade dveřmi. Hřmot ulice utichl a já jsem rozhlédl. Přivítal mě pán s ponurým pohledem a hladkou tváří. „Přejete si?“ zeptal se mě. „Ne, nic.“, odpověděl jsem. „Jenom jsem se přišel na něco zeptat.“ A vypověděl jsem mu své dotazy. „Aha, tak to teda je. Ale zadarmo to nebude.“ „A co za to chcete?“ zeptal jsem se značnými obavami, protože mé kapesné nečítalo více jak padesát korun. „Službičku.“ vypravil ze sebe k mému překvapení. „Ale jakou?“ zeptal jsem se. „Zanést něco na poštu.“ Já jsem si oddechl, že na peněžní záležitosti nedojde. „Tak dobře, to by šlo,“ odpověděl jsem mu s jiskřícíma očima. Ten pán mi pověděl všechno, co jsem chtěl vědět, a se zdvořilým „na shledanou“ jsem odešel.

Hledal jsem poštu, sice mi dal ten pán plánek, ale docela dlouho mi to trvalo. Došel jsem tam a dal jsem tam tu obálku do schránky, která dokonce mluvila. Jelikož do mého bydliště je to poměrně daleko, hledal jsem nějaký dopravní prostředek, kterým bych se tam dostal. Autobusy tu sice nejezdily, ale těch lítacích aut tu bylo plno. Zrovna jedno vedle mě bylo. Nasedl jsem do něj a panečku! Bylo to jako moderní dům v autě, které i zvenčí bylo slušivé. Takhle vypadalo vevnitř:

Pohled oknem superauta, © tomato

Nasedl jsem a spatřil jsem hromadu čudlíků, volant a dotykovou desku. Soustředil jsem se. Věděl jsem, že když to nastartuji, tak se můžu i vybourat. Škoda, že jsem ještě nedostal řidičák, přestože jsem byl tak mladý. Ale co to?! Přede mnou prosvištěl v autě snad osmiletý kluk. Zastavil a pozdravil mě: „Ahoj.“ Já mu na to řekl: „Nazdar.“ Ten kluk jako kdyby mi četl myšlenky. „Nechceš s něčím pomoct?“ zeptal se mě. Já mu řekl, že ano. Jestli mi nepomůže s řidičákem, když on sám to dokáže. „Co to je řidičák?“ zeptal se mě. „Jako tady to neexistuje?!“ zeptal jsem se, když jsem mu vysvětlil, o co jde. „To je snadné,“ řekl mi. „Tomu autu můžeš říkat, co má dělat.“ „Aha!“ zaradoval jsem se. „Takže můžu řídit a nemít řidičák?“ „Jo, přesně tak.“ Poděkoval jsem a řekl jsem autu, ať se rozjede. Auto se rozjelo a já jsem se ubíral k svému domovu.

Když jsem dojel tam, kde jsem bydlel, zhrozil jsem se. Byl tady prázdný dům. S vysklenými okny vypadal hrozivě. Zkusil jsem otevřít dveře, ale místo očekávaného skřípotu se ozval záznamník. Říkalo to, že mí sourozenci jsou kdesi na druhé straně světa. Potom byly další dvě zprávy, které mě rozplakaly. Uslyšel jsem, že mí rodiče jsou mrtví a prý že já taky. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem tím strojem odletěl do budoucnosti. Ale teď nebyl čas přemýšlet. Vstal jsem, nastartoval motor a řekl jsem autu: „Odvez mě za mými sourozenci do Ameriky!“

Tak tohle je první část. Doufám, že se vám líbila, a můžete se těšit na druhou část.:-)

Autor: (11 let)
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (10)

Příspěvek z 10. ledna v 15:27.
lékařský v něm napsal:

Jooo, to bude zajímavý. :-D:-D

Příspěvek z 10. ledna v 15:17.
anavercadav v něm napsal:

Uvidíme za deset let, až si budeme články na toto téma znovu pročítat:-D

Příspěvek z 10. ledna v 11:02.
majdula2000 v něm napsala:

Pěkný článek.R^

Asi vás moc nepotěším, protože dřív než v únoru pokračování nebude...