Takový jsem byl ve školce a nějakou tu dobu ve škole. Ve školce jsem se nedostal k žádné z koloběžek, co tam měli. Nestihl jsem si rozebrat lepší lopatky, kyblíky ani sítka. U mě, který se vždy ohlásí, když se mu něco nelíbí, je to téměř neuvěřitelné. Vadilo mi to, ale ne extrémně, a že bych kvůli tomu brečel, to už vůbec ne. Měl jsem tam skvělého jediného nejlepšího kamaráda.
Když jsem nastoupil do školy, s nikým jsem se nebavil, nehledal jsem kamarády. Ve výuce jsem se snad neustále hlásil a přál jsem si, aby mě učitelka vyvolala. Často jsem dokonce i vykřikoval. Prospěch jsem měl nejlepší, jaký mohl být. Se spolužáky jsem občas prohodil pár slov. S přibývajícími ročníky jsem se začal "kazit". Myslím si, že k mému zkažení přispělo to, že mě ostatní šikanovali jak ve škole, tak na táboře. Později jsem začal šikanovat i já. Začal jsem mluvit sprostě, pak přišly i urážky a nadávky. Na 2. stupni přibyly i hádky a drzost. Učitelé mi často vyhrožovali dvojkou z chování, ale "naštěstí" to vždy dopadlo nejhůř napomenutím třídního učitele. Kdybych ji dostal, byl bych třeba dnes jiný.
Dříve jsem chodil do sportovního kroužku, se kterým jsem byl jednou i na soustředění o prázdninách. Později jsem s ním přestal a tím i se sportem. Neměl jsem kamarády, se kterými bych šel ven a tak jsem seděl u počítače. To mělo za následek přibývání na váze a taky mou dnešní podobu.
Asi od sedmé třídy jsem začal být protivný, ale pořád převládala veselost a můj nekončící humor. Smutkem trpím často. Před rokem jsem začal brát přírodní antidepresiva a rozhodl jsem se, že takhle to nejde. I když se mi nedaří moc změnit můj životní styl a hádky ať už s kamarády, spolužáky nebo rodiči jsou u mě normální. Mám výčitky svědomí kvůli prkotinám a odrazuji všechny kolem sebe svými neustálými hloupými připomínkami a vtípky.
Tento článek píši večer před svými čtrnáctými narozeninami. Mám divný pocit a je mi hrozně. Co bude dál? Zlepším se?
Alíkův komentář: Snad každý z nás se někdy cítí divně a není sám se sebou spokojený. Je jenom dobře, že o svém chování přemýšlíme. Nezapomeňte, že pokud se vám nelíbí, jak se chováte sami k sobě nebo k ostatním kolem vás, nikdy není pozdě to změnit. Možná to zní moc jednoduše, ale ne nadarmo se tomu říká zlaté pravidlo: "Co nechceš, aby lidí činili tobě, nečin ani ty jim." Důležité také je se se svými pocity někomu blízkému svěřit. Když to zkusíte, uvidíte, jak krásný pocit je sdílet svoje trápení i radost s někým dalším. Měla by to ale být osoba, které opravdu věříte. Nikdy nesdělujte osobní informace někomu, koho dobře neznáte. |
