Pomlouvání také už neřeším.
Pomlouvání také už neřeším. Jak jsi psala, člověk se z toho trápí a je v blbé náladě. Teď už vím, že nikdo, ani já, není dokonalý, a že mám své chyby, které se ostatním nelíbí a líbit nebudou, tak o nich budou mluvit a zveličovat je za mými zády, až to nebudou jen řeči o mých chybách, ale lživé pomluvy. Předtím jsem si myslel, že nejlepší bude se jim postavit - poukázat na to, že ne vždy je to, co se o mně povídá, pravdivé. A že ostatní tomu nemají věřit. Tím jsem si ale nadělával ještě větší nepřátelství, než jsem do té doby měl.
A nyní si jich, stejně jako ty, už nevšímám. Když mě někdo pomlouvá a říká věci, které vím, že nejsou pravda, tak vím zároveň i to, že osoba, která je říká, mě ani v nejmenším nezná nebo mě nemá ráda. Otevírám se plně jen lidem, kterým věřím. O těch vím, že pomluvy neříkají, protože je znám - a pokud přece jen vynášejí nějaké skutečnosti nebo si vymýšlejí, asi se to radši nechci nikdy dozvědět. Zbytek, lidi, se kterými prohodím jednou za sto let pár slov, mě nezajímá. Ti ať si říkají co chtějí a komu chtějí, protože člověk, který mě zná, jim neuvěří, a to je podstatné, a pokud jim přece uvěří, alespoň vím, že ten člověk nikdy asi nebyl můj skutečný přítel.
Přeji pevné nervy a odvahu, kterou konec konců máš i teď. :)
Měj se pěkně, Tomáš
