Kolikrát mi bylo tak nanic, chtělo se mi brečet, křičet, všechno rozmlátit na kousky. Ale i tak jsem se musela na všechny okolo usmívat, bavit se a smát, aby na mě nic nepoznali.

Vím, že by mi nemohli nijak pomoct. Možná by mi řekli nějaká utěšující slova, ale co by se pak změnilo?

Nebylo by mi líp, ani by nevyřešili moje problémy, protože ty si opravdu musí každý řešit sám. Jen on sám ví jak.